Hlavní navigace

Cibulka k pláči

David Litvák

Žurnalisty celého světa spolehlivě dostane do varu jakýkoli pokus o omezení svobody slova, osobní svobody či o cenzuru. Máme dokonce v těch našich postkomunistických zemích takovou nepříjemnou vlastnost osobovat si v této problematice jako "odborníci na totalitu" patent na rozum a možná tím i občas někoho přesvědčit.

Na rozdíl od zbytku světa je nám okamžitě jasné, za čím vším se skrývají pařáty Velkého Bratra. Clintonův Communication Decency Act máme prohlédnutý dříve, nežli jej stačí zanalyzovat právní poradci amerických senátorů. Barvitě dokážeme vykreslit důsledky elektronického špiclování vlastního obyvatelstva, ať už hrozí Australanům, Britům nebo jakékoli jiné zemi s prokazatelně stabilnějším, osvědčenějším a lépe fungujícím systémem, nežli máme my. Protispolečenské spády v Rusku vládnoucí kágébácké oligarchie nám už pak stojí leda za povýšený úsměv.

Snad i proto bylo svého času domácí internetovou veřejností přinejmenším pozitivně přijato přijetí Zákona o ochraně osobních údajů, který pod číslem 101/2000 naleznete ve Sbírce zákonů zde. Získali jsme zákon, který umožní zatnout tipec hanebným databázím, shromažďovaným o obyvatelstvu pochopy Velkého Bratra, nebo alespoň adresářům nejrůznějších direct mailových firem, plnících naše poštovní schránky svým reklamním šmejdem.

Nejsem určitě sám, komu předevčírem dorazil mail od pana Rosse Hedvicka. A i když zcela nesdílím v něm vyslovené obavy a jeho emotivně vypjatý tón mě spíše odrazuje, nelze se po jeho přečtení – a zejména po shlédnutí jeho přílohy – ubránit zamyšlení. Nemusíte na nic klikat, podstata je prostá – zdá se, že prvním „slavným potahovaným“, kterého si vezme na paškál Úřad pro ochranu osobních dat, bude Petr Cibulka, samozřejmě za zveřejnění „jeho“ seznamů agentů a spolupracovníků StB. Za zveřejnění, které mimo jiných forem proběhlo a probíhá i prostřednictvím Internetu.

Nemám na to, abych se snažil pochopit, natož interpretovat jednotlivé kličky a ustanovení předmětného zákona. Zdá se mi ale jisté, že Cibulkovo počínání nemůže být s literou zákona v souladu, už jen proto, že referuje i o stávajících aktivitách bývalých tajných a že tak mimo jiné prostřednictvím Internetu činí i do zahraničí.

Nemyslím si ani, že by to celé byla jen jedna velká estébácká bouda, dovedně zneužívající fobií informační společnosti k umlčení nepohodlného křiklouna, spiklenecké teorie, které i Petr Cibulka zastává, jsou mi cizí.

WT100

Přesto je mi to všechno nějaké divné. Říkám si, že se zdravému rozumu příčí, aby zrovna Cibulkovy seznamy byly primárním cílem Zákona na ochranu dat. Není to paradox? Vždyť tato právní norma nakonec třeba bude chránit ty, kteří celá desetiletí nedělali nic jiného, než se zločinnými úmysly a za použití nekalých metod shromažďovali údaje o obyvatelstvu do obrovských databází.

No, možné je všechno a obyvatelé Kocourkova už dávno ztratili právo na údiv. Jen cítím jako slušnost postavit se za Cibulkovu databázi, kterou jistě nejeden z nás někdy použil a která, i když nechtěně, také přispěla svým dílem k popularizaci Internetu, a tenkým hlasem komentátora z Lupy zaburácet směrem k přednostovi Úřadu: „Šéfe, takhle jsme to nechtěli!“

Našli jste v článku chybu?