Hlavní navigace

Digitální měny centrálních bank: nadešel už jejich čas a dávají vůbec smysl?

 Autor: Depositphotos
Bankovky a mince by se mohly stát jednou z obětí epidemie koronaviru. Diskuze o digitálních měnách znovu ožívá i s blížícím se startem digitálního čínského juanu a švédské e-krony.
Karel Wolf 28. 5. 2020
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Dávají digitální měny centrálních bank vůbec smysl? Pokud ano, tak kdy a pro koho, jaké přinášejí potenciální výhody a jaká rizika?

Neslavné začátky

Prvním reálným pokusem o zavedení digitální měny vydávané a řízené přímo centrální bankou byl ekvádorský systém „dinero electrónico“. V roce 2014 vláda Ekvádoru, která neúspěšně bojovala s totální dolarizací vlastní ekonomiky, představila pod vedením prezidenta Rafaela Correi koncept vlastních digitálních peněz vydávaných a řízených ekvádorskou centrální bankou. Potřebná legislativa byla schválena ještě týž rok a v prosinci již mohla první vlna uživatelů otevírat účty, jejichž balance spravovala přímo centrální banka a které bylo od února následujícího roku možné začít přeposílat dalším uživatelům a utrácet prostřednictvím mobilních telefonů.

Systém měl podpořit oběh peněz, finanční začlenění nejchudších obyvatel země a přinést vládě finanční úlevu – vzhledem k vysoké popularitě hotovosti země každý rok utrácí miliony dolarů jen za výměnu dosluhujících bankovek za nové dolarové bankovky.

Málo se již ovšem ví, že tato první vlaštovka CBDC (Central bank digital currency) dokonale selhala. Ukončení projektu proběhlo na rozdíl od jeho spuštění bez patřičného PR, a tak tři roky trvající experiment vyšuměl do ztracena bez velkého mediálního ohlasu.

V prosinci roku 2017 ekvádorské národní shromáždění na naléhání nového prezidenta Lenina Morena narychlo schvaluje novou legislativu, která digitální peníze centrální banky stahuje z oběhu a zároveň otevírá dveře mobilním platebním alternativám od komerčních bank a dalších soukromých institucí v zemi.

Hlavní problém projektu byla propojenost centrální banky a vlády – kvůli nedůvěře ve schopnosti vlády cokoli garantovat se systém nikdy nestal populárním. Nedůvěra byla možná do značné míry oprávněná, neboť systém například nijak nechránil před rizikem defaultu, což bylo vzhledem k předchozím zkušenostem s Correovou vládou ne zcela nereálné riziko. Výhod oproti regulérnímu dolaru systém skýtal pro informovaného uživatele minimum, kromě přímých mobilních plateb vlastně prakticky žádné.  

Švédská e-krona

Ekvádor je ale malá ekonomika a poměrně extrémní případ. Jak je to s CBDC v případě velkých a vyspělých ekonomik? Globální diskuzi na toto téma rozehrála před čtyřmi lety Bank of England, když zástupce jejího guvernéra (Ben Broadben) přednesl svoji řeč Central banks and digital currencies na London School of Economics.   

Od té doby je téma znovu a znovu nadhazováno a opouštěno jen proto, aby se stále dokola vracelo jako bumerang. Ze západních zemí je nejblíže implementaci vlastní CBDC švédská Riksbank, která v srpnu 2017 publikovala report s prvním návrhem CBDC měny e-krona, tehdy bez jakýchkoli dalších konkrétních ambicí.

Letos v únoru pak švédská centrální banka po dvouletém období ticha oznámila, že se projekt dostal do fáze reálného testování technického řešení. Projekt využívá privátní DLT (distributed ledger) technologii Corda od společnsoti R3, která se ze záhadných (pravděpodobně marketingových) důvodů vydává za blockchain (přestože ani neorganizuje transakce do bloků, ani neobsahuje skutečný distribuovaný konsensus).

Švédsko (stejně tak ale třeba i Norsko) řeší dlouhodobý problém s upadajícím zájmem a tím pádem v důsledku i přístupem k možnosti používání hotovosti (v hotovosti je v zemi zobchodováno jen okolo 1 % HDP). Již tak značně nízké popularitě hotovosti navíc ještě čerstvě uškodila pandemie koronaviru, takže současné číslo může být ještě nižší. CBDC má tedy v zemi slovy centrální banky zejména jeden primární účel:

„Pokud bude marginalizace hotovosti pokračovat, e-krona by mohla zajistit, že veřejnost bude mít stále přístup ke státem zaručeným platebním prostředkům. Pokud bychom nejednali, zůstane veřejný sektor zcela závislý na soukromých platebních řešeních,“ uvádí v reportu k e-kroně centrální banka.

Alternativa k hotovosti

Náhrada za hotovost, která stačila za poslední tři tisíce let (vynález mincí, papírové bankovky pocházejí až z jedenáctého století našeho letopočtu), už značně zastarat – nezaplatíte s ní bezkontaktně, není vhodná na mikroplatby a nevejde se do mobilu ani do hodinek, ale není jediný argument, proč by mohlo být pro centrální banky zajímavé začít zavádět CBDC i v rámci vyspělých ekonomik.

I druhý důvod vlastně již zazněl v argumentaci Riksbank – současné fiat měny nejsou adekvátním platebním prostředkem 21. století. V důsledku tak vzkvétá, nebo spíš vyloženě bují privátní trh s alternativami, k nimž ale paradoxně adekvátní alternativa chybí.

Nemám teď na mysli kryptoměny, jejich význam je v tomto směru zatím marginální, ale armádu nejrůznějších elektronických platebních systémů (ve zmiňovaném Švédsku například Swish), mobilní platební systémy jako Alipay a Wechatpay v Číně, africká M-Pesa a samozřejmě (v našich podmínkách) tradiční kreditní a debetní karty. V Číně například dnes tvoří podle Bank for International Settlement bezhotovostní platby 80 % HDP (hotovost 7 %).

Nejnovější hrozbou na tomto poli, která již velmi přímočaře oslabuje pozici centrálních bank, je pak Libra od Facebooku – poměrně chytře vymyšlené privátní peníze (ne nepodobné zvláštním právům čerpání) s vlastním transakčním systémem obcházejícím, podobně jako kryptoměny, současný legální systém přeshraničních plateb.

Monetární suverenita

CBDC mohou do budoucna představovat právě takovou alternativu – robustní platební nástroj, který ale neovládá soukromá společnost, a je tudíž možné je integrovat do monetární politiky jednotlivých zemí, kde budou zajišťovat s benefitem vypořádání v reálném čase prvotní dodávku likvidity.

Situace, kdy by takový monetární nástroj přišel vhod, byla například aktuální koronavirová krize. CBDC totiž umožňuje prakticky okamžitě poslat peníze přímo do každé domácnosti nebo podniku, ale také povzbudit ekonomiku tím, že donutíte firmy a domácnosti tyto peníze rychle utratit.

Toho lze dosáhnout například tak, že nastavíte omezenou dobu jejich platnosti (idea známá již od středověku), případně limitujete možnosti převodu na jiné účty. To je samozřejmě možné jen za předpokladu úzké spolupráce centrálních bank s vládami, což je situace, ke které by ve vyspělé demokracii teoreticky příliš docházet nemělo, praxe bývá ale často odlišná (například ekonomická krize 2008).

Existuje ještě další argument, který je již ale ryze politický a týká se především Asie (Japonsko, Čína), případně zemí se silně kontrolovaným tokem peněz (Čína, Rusko, Island). CBDC totiž za předpokladu spolupráce centrální banky s vládou dává státu strašlivě silný nástroj, jak posílit monetární suverenitu země.

To je ostatně hlavní důvod, proč se myšlenkou na spuštění vlastní CBDC od roku 2014 intenzivně zaobírá právě Čína, která chce veřejný test digitálního juanu spustit již v roce 2022 při příležitosti zimních olympijských her v Pekingu.

Jak by CBDC měly fungovat

Věc, která v médiích v okamžiku, kdy se hovoří o CBDC, bohužel nezaznívá, je jejich technické provedení. To je docela škoda, protože k myšlence CBDC existují minimálně čtyři odlišné přístupy s velmi zajímavými technickými i ekonomickými implikacemi.

První dva se týkají způsobu ověření transakce. Jeden je okopírovaný ze světa kryptoměn a je založen na tokenech (ekvivalent hotovosti), druhý pak na účtech a ten se pro změnu více podobá současnému bankovnímu/clearingovému systému. Oba případy se liší tím, jak probíhá ověření platnosti transakce (prevence podvodu / dvojité útraty).

V prvním případě se ověřuje autenticita tokenu, respektive oprávněnost s ním nakládat. V tom druhém identita plátce a vlastnictví a stav účtu. V prvním případě (u tokenu) centrální banka ztrácí možnost vyplácet úrok, protože by tím přímo ovlivňovala hodnotu tokenu, v případě systému založeného na účtech to ale není problém. Nevyplácení úroku z úložek v digitální měně má pro centrální banku na druhé straně i své výhody – dramaticky jí klesají náklady (oproti tomu příslušnou protipoložku na straně aktiv lze investovat s kladným výnosem).

Tokenový systém také umožňuje teoreticky provádět offline či anonymní transakce, zatímco systém založený na účtech vyžaduje být permanentně online (kvůli ověření identity a stavu účtu) a centrální banka má přehled o všech proběhlých transakcích (podobně jako dnes například karetní společnosti).

Dalším aspektem je pak způsob distribuce digitální měny – existuje jednostupňový a dvoustupňový způsob distribuce. V prvním případě peníze vydává a do digitálních peněženek distribuuje přímo centrální banka, což jí na jedné straně umožňuje daleko přímočařeji a rychleji ovlivňovat monetární politiku, na druhé se tím ale také stává přímým konkurentem komerčních bank, což s sebou nese určitou cenu. Protože centrální banka bude mít vždycky vyšší důvěru než banky komerční, pokud nebude existovat jiná incentiva, bude nejspíš docházet k odlivu likvidity pryč z komerčních bank.

Problém to sice ve finále může být hlavně pro samotné banky, také se ale ve chvílích krize může ukázat, že s tím stojí a padá stabilita celé ekonomiky. Dalším problémem, tentokrát čistě technologickým, je pak škálování takového systému či správa peněženek (musela by ji zřejmě zajistit přímo centrální banka).

EBF20-tip-temata

Jednou z navrhovaných alternativ je umělé vynucení toho, že budou nové peníze moci do ekonomiky proudit pouze přes komerční banky (podobně jako doposud), tedy dvoustupňový systém. CBDC by tak musela být nejspíše dvojí, jedna pro vyvolené (banky a další finanční instituce) a druhá pro veřejnost. Jenže to zase již trochu připomíná drbání se pravou nahou za levým uchem, protože komerční banky jsou v tomto schématu vždycky trochu navíc. Právě touto cestou se nicméně podle technického popisu vydává i švédská e-krona.

Rýsují se nám zde tedy teoreticky minimálně čtyři možné scénáře (plus další hybridní), jak by mohla implementace digitální měny centrálních bank vypadat, ani jeden není ideální a všechny kombinace mají silná pro i proti. Pro budoucnost tedy bude zásadní (a bude nesmírně zajímavé sledovat), jak se budou v praxi chovat nejočekávanější experimenty s CBDC dneška – švédská e-krona a čínský digitální juan. Případný úspěch CBDC může mít ale i paradoxní efekt, může řadu lidí naopak vehnat do náruče ryze soukromých peněz, jako jsou například kryptoměny.