Telekomunikační odborníci začátkem dvacátého století spočítali, že bude-li se telefonní síť ve Spojených státech rozvíjet stávajícím tempem, bude třeba někdy kolem roku 1940 zaměstnat všechny americké ženy produktivního věku jako telefonní operátorky. Telekomunikační Sibyly dneška zase věští, že pokud nepřejdeme na IPv6, současné IPv4 adresy nám dojdou za… Hm, přesně si tím nikdo jist není, protože několik termínů soudného dne, kdy zemře Internet, už bez většího zájmu proběhlo.
Pokud vás zajímají nejnovější odhady, můžete se podívat třeba na IPv4 exhaustion counter, který je k dispozici i jako působivý gadget pro Windows, Mac i iPhone.
O nutnosti přechodu na IPv6 se hodně mluví. Ba dokonce i Evropská unie k tomu ve své nekonečné moudrosti přijala akční plán. Ale skutek utek: po werichovsku řečeno, z huby do ruky jim zatím vraziti neráčilo. Kolaps se přesto nekoná a myslím si, že se ani v dohledné době konat nebude a že IPv4 tady s námi pobude ještě hodně dlouho. Důvodů k tomu je požehnaně.
Šestibajtové zlaté kladivo
IPv6 je laickou veřejností, a i částí veřejnosti odborné, obecně vnímáno jako IPv4 se dvěma bajty navíc. Ve skutečnosti toho ale IPv6 umí mnohem víc. Možná až příliš. Jeho autoři totiž při návrhu nedokázali odolat pokušení a udělali z něj zlaté kladivo. Pokusili se komplikovaným návrhem geniálního standardu z jedné vody načisto vyřešit spoustu problémů současného Internetu. Výsledkem je komplikovaný moloch, který je velmi těžké pochopit a ještě těžší implementovat.
Přitom Internet sám je důkazem tvrzení, že jednoduchost funguje. Že jednoduchá řešení se dočkají rozšíření, i když zdaleka nejsou optimální a technicky dokonalá. Historie Internetu je takových příkladů plná a je lemována mumifikovanými mrtvolkami dokonalých, leč příliš komplikovaných řešení. Primitivní IP a s ním spojené protokoly vytlačily konkurenční systémy, přestože byly mnohdy technologicky pokročilejší a pro určité formy použití vhodnější. Kdo si dneska vzpomene na AppleTalk, Banyan VINES, IPX, NetBIOS nebo WINS?
Tentýž trend je vidět i na vyšších úrovních. Z technologického hlediska úžasné protokoly pro real-time streaming audia a videa prakticky ustoupily mnohem méně úžasnému, zato však podstatně jednoduššímu progresivnímu downloadu přes HTTP. Ostatně HTTP sám je příkladem, jak je jednoduchý protokol uchopen a nadšeně znásilněn k účelům, o kterých se siru Timothymu jistě před lety ani nesnilo.
IP adres je dostatek
Ostatně, Internet sám se výrazně změnil a s původními představami o své funkci a architektuře má jenom pramálo společného. Tyto změny způsobily mimo jiné, že IP adres fakticky není nedostatek.
Původní plány ideově počítaly s přímou komunikací jednotlivých počítačů mezi sebou a z toho vyplývající nutnosti jejich globálně unikátní adresace. Dnešní Internet přímou komunikaci mezi jednotlivými koncovými stanicemi nevyžaduje a k ničemu nepotřebuje. Ona v praxi ani u většiny používaných forem připojení není možná nebo jednoduchá, protože většina uživatelů dnes není připojena přímo, ale prostřednictvím nějakého modem/routeru, na kterém probíhá překlad adres (NAT). Proto se masově používané protokoly naučily s tím počítat.
Veřejnou IP adresu tedy v praxi potřebuje jenom výrazná menšina připojených zařízení a většina připojených zákazníků se bez ní v pohodě obejde. Když dojde na lámání chleba, lze velké množství IPv4 adres získat prostě tím, že se běžní koncoví zákazníci schovají za NATem. Ostatně, mobilní operátoři to tak dělají bez větších potíží už dnes. Jedná se svým způsobem o návrat ke kořenům Internetu v ČR: před lety měli poskytovatelé připojení adres nedostatek, vesele se NATovalo, a kdo chtěl veřejnou IP, holt si připlatil.
Máme CIDR
Do roku 1993, než se objevil Classless Inter-Domain Routing, byly IP adresy přidělovány po „balících“ o velikosti 256 (Class C), 65 536 (Class B) a 16 777 216 (Class A) adres. Jak se můžete přesvědčit na stránkách IANA, zhruba pětina dostupného IPv4 adresního prostoru je přidělena několika málo velkým firmám. Společnosti jako General Electric, IBM, HP, Apple nebo Ford nepochybně nepotřebují nejméně jeden A-blok každá. Celkem 11 A-bloků a tedy celkem přes 180 miliónů adres má k dispozici armáda USA. I v českých podmínkách se lze dohadovat, zda například Masarykova univerzita potřebuje pro vybudování IT infrastruktury pro svých zhruba čtyřicet tisíc studentů více než šedesát tisíc veřejných IP adres.
Navíc i v dnešní době údajného nedostatku je získání nepřiměřeného adresního prostoru záležitost spíše komplexní administrativy a znám několik malých firem, které pro své řádově desítky zákazníků správným vyplněním formulářů dostaly tisícové adresní prostory.
Více než patnáct let ale mohou být a obecně i jsou IP adresy přidělovány efektivnějším způsobem. Původně přidělené adresy se ovšem nezměnily (až na malé výjimky, jako je třeba Stanford University, která svůj původně přidělený blok 36.0.0.0/8 vrátila). Reasignace těchto IP adres nebude pro IANA technicky ani politicky jednoduchou záležitostí a proto se do ní nikomu nechce. Pořád je to ale reálnější cesta, než očekávat mohutný upgrade na IPv6, který se prostě v dohledné době konat nebude.
IPv6 neumře
Přesto má IPv6 své místo na slunci a může pomoci vyřešit problémy, které mohou koncovým zákazníkům nastat s nedostatkem IP adres. Technologie jako DirectAccess vestavěný v Microsoft Windows 7 využívají tunelování IPv6 k připojení do vnitřní sítě na způsob virtuálních privátních sítí (VPN), ovšem bez většiny jejich negativních důsledků.
IPv6 podle mého názoru IPv4 nenahradí, ale bude fungovat souběžně s ním a bude pomáhat s překonáním problémů, které omezená dostupnost čtyřkových adres přinese. Již nyní se uplatňuje ve speciálních aplikacích jako UMTS a ve složitých vnitřních sítích. O nebezpečí vyčerpání IPv4 adresního prostoru se pějí truchlivé písně a píší články plné varování odborníků. Možná potomků těch britských odborníků, kteří v roce 1820 spočítali, že pokud se bude doprava ve městě Londýně vyvíjet stejným tempem jako dosud, budou ulice města v roce 1940 pokryté sedmimetrovou vrstvou koňského trusu.
