Hlavní navigace

Elektronický podpis a španělská vesnice

11. 12. 2001
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Při schvalovaní zákona o elektronickém podpisu vloni politici hrdě prohlašovali, že jsme mezi prvními zeměmi, které budou umožňovat komunikaci občanů se státem online. Nikdy není na škodu malé srovnání -- minulou středu absolvoval Edvard Kožušník vydání e-podpisu v Madridu. Postřehy a zážitky shrnul do tohoto článku.

Španělsko je mi blízké. Má žena je Španělka. Působil jsem tam v letech 1993–1996. Od února příštího roku jsem kývl na zajímavou nabídku a znovu se tam stěhuji – minulý týden se proto zařizovaly dokumenty, které jsou spojené s přesunem do jiné země. Týden před cestou jsem si zjišťoval všechny možné informace na Internetu. Jednou z institucí, kterou potřebujete, je Segurida Social. Ve Španělsku plní sdruženou funkci základního zdravotního a sociálního pojištění. Na Internetu jsem zjistil, ze je možné z úřadem komunikovat prostřednictvím certifikované komunikace (v našem prostředí spíše známo coby tzv. elektronický podpis). Jelikož mám fronty na tomto úřadě v živé paměti, zajásal jsem. Jedinou podmínkou bylo získání certifikátu, který vydávají přímo z kanceláře zmíněného úřadu.

Kde se dává certifikát?

Oproti lákavé nabídce na Internetu byla realita spojená se získáním certifikátu poněkud tvrdší. Navštívil jsem místní úřadovnu v Pozuelo (něco jako Průhonice u Prahy) – na informacích o certifikátu sice věděli, ale že u nich prý ho nedostanu. Později jsem se dozvěděl, že certifikáty se zatím vydávají pouze v hlavních městech jednotlivých provincií. Do poboček a dokonce na španělské ambasády ve světe by se vydávání certifikátu mělo zavést v průběhu roku 2002. Musel jsem tedy zajet na ředitelství do Madridu.

Poslední fronta na úřadě?

Neodpustím nastínit atmosféru na ředitelství v Madridu: Vstoupil jsem ve 12:10 do obrovské kanceláře, kde bylo na volné ploše 36 pracovních míst obsazených přibližně z jedné třetiny. Počítače nic moc – 15-ti palcové, výjimečně 17-ti palcové monitory. Místnost byla mírně zakouřená a stále zvonily telefony, jenž nikdo nebral. Ani jsem se nedivil, že ráno se nedalo dovolat. Stojím ve frontě a protože se nudím, tak stopuji, že vyřízení jednoho certifikátu trvá 3–4 minuty. Ve 12:40, tj. po půlhodině čekání úřednice odchází. Frontou to zašumělo – všichni dostali strach, že se na ně už nedostane. Na její místo si ale sedá kolega a pokračuje stejným tempem. Stale zvoní telefony.

Ve 12:50 si úřednice od vedlejšího stolu bere další čekající. Má původní úvaha, že vydáním certifikátu je pověřen jeden nebo dva pracovníci, bere za své. Telefony zvoní. Marně vzpomínám, kdy jsem stál tak dlouho ve frontě. Ve 12:55 přichází nové oživení a zdržení: Pan, který byl obšťastněn certifikátem, si zapomněl vzít svůj DNI (občanský průkaz). Úředník za ním běží. Po chvíli se udýchaně vrací ke stolu, kde si spokojeně zapálí a pokračuje v práci. Ve 13:00 se zasekla tiskárna a teď máme navíc k naší frontě ještě frontu tiskovou. Telefony zvoní.

Dávám se do řeči s třicátníkem přede mnou. Je naštvaný, že musí čekat. Jedná se o podnikatele, který ze zákona bude muset od nového roku komunikovat s úřadem přes Internet. Přiznává, že mu to asi ulehčí práci. Zatím prý systém moc nefunguje a často padá. Já si jen říkám, kam by se v České republice posunul Internet, kdyby toto bylo povinné i pro naše podnikatele. Objektivně musím uznat, že tomuto kroku ve Španělsku předcházela liberalizace telekomunikací. Pevné, neomezené připojení ISDN linkou dnes stojí v přepočtu mezi jedním a dvěma tisíci korunami. Telefony zvoní. Ve 13:20 nastává malá komplikace: Paní před námi, která si včera zařídila certifikát, dnes přišla, že jí nefunguje. Začínám pochybovat, jestli to všechno k něčemu je. Ale pořád mám představu, že toto je ta poslední fronta na španělském úřadě. Telefony zvoní.

Ve 13:25 našemu úředníkovi zvoní mobilní telefon. S cigaretou si vyřídí hovor – je soukromý, a proto jej vyřizuje krátce. Ostatní telefony zvoní. Ve 13:26 jsem u cíle a sedám si před úředníka.

ebf - partner 1

Ověření identity a vydáni certifikátu

Osobní návštěva slouží k ověření identity a probíhá velmi jednoduše. Úředník po vás chce DNI a potom vám položí kontrolní otázku typu: „Kde bydlíte? Jaké je vaše směrovací číslo?“ Každá osoba je totiž zaregistrovaná v systému Segurida Social a tam jsou tyto údaje uvedeny. Systém eviduje všechny občany Španělska nebo cizince, kteří zde legálně pracovali. Úředník připraví smlouvu, kterou podepíšete. Následně je vám zdarma předána sada obsahující: CD, zalepenou obálku s přístupovými kódy a instruktážní letáček. Zbývá jen dodat, že vydavatelem certifikátu je dle platné španělské legislativy veřejná certifikační autorita La Fábrica Nacional de Moneda y Timbre (obdoba Státní tiskárny cenin).

Jak je to u nás?

Oproti výše uvedenému v podstatě nijak. I přes specificky úřednický přístup je Španělsko dál. V České republice si můžete elektronický podpis zařídit u různých poskytovatelů, ale v případném soudním sporu byste neuspěli, neb dosud neexistuje žádný pověřený poskytovatel certifikačních služeb (viz. Úřad na ochranu osobních údajů). Také nemůžete komunikovat elektronicky s žádnou veřejnou institucí tak, aby váš dokument měl právní platnost. Doufejme, že se toto rychle změní. Abychom byli alespoň ve středu pelotonu. Na špici dnes evidentně nejsme.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).