Až na ten útěk z Mírova má vlastně podobný osud jako spousta jiných odsouzených, přesto si jej před lety zvolila televize Nova za objekt svých reportáží a udělala z něj něco víc než jen podezřelého a poté (těžko říct, zda po právu) odsouzeného.
Nova a její Na vlastní oči, tehdy ještě pod vedením dnešního „véčkařského“ ministra vnitra Radka Johna, věděli, co dělají. Naskytl se jim ne zcela jasný případ, na kterém se dalo odehrát hned několik reportáží. Čím zamotanější a zdlouhavější bylo vyšetřování, tím pro Novu lépe – zájem diváků i dalších médií rostl. Zvlášť když potom Kajínek utekl z Mírova a celá republika několik týdnů napjatě sledovala, zda ho policie dostihne.
Kajínek se svým sestřihem „na hrnec“ a nekonečně opakovanými frázemi o nevinně uhranul novináře a skrze ně obrovské publikum. Hlavně opuštěné, pečovatelskými pudy smýkané ženy, které by se za něj okamžitě vdaly – co na tom, že ho viděly jen párkrát v televizi. No a teď tu máme akční film s Konstantinem Lavroněnkem v hlavní roli. Na plakátu vypadá jako opravdový neohrožený hrdina hollywoodských bijáků: dlouhý kabát, trošku v záklonu, v obou rukách svírá devítky. Míří, možná už střílí.
Nevím jak vám, ale mně to přijde nesmírně vtipné. Fascinaci Kajínkem bych chápal u těch opuštěných žen s mateřským komplexem, méně u filmového režiséra. Leda že by to měl tak dokonale promyšlené, že dopředu počítal s velkou masou Kajínkových přiznivkyň a je mu docela putna, jestli je Kajínek vrah nebo nevinná oběť české justice. Režisér Petr Jákl zřejmě uhodí hřebíček na hlavičku, vždyť jen pokračuje v podobné masáži jako před časem Nova. A té to vyšlo.
Horší to je s námi, konzumenty těch dávných reportáží a dnešního filmu. Opravdu jsme tak naivní, že si necháme dobrovolně vnutit myšlenku o Kajínkově nevinně? Je to pro nás hrdina, když je evidentní, že i bez oněch sporných vražd nikdy nešlo o žádného beránka? A kde je odpovědnost médií, která mají předkládat holá fakta, nefabulovat a nepředkládat vybájené závěry? Film se staví jednoznačně na stranu Kajínka, jeho nevina je jasná věc.
Od zpravodajství tedy přecházíme k showbyznysu, a tam se už pojmy jako pravda, objektivita, nestrannost jaksi stírají. Jsou nepodstatné. Jenže značná část lidí nedokáže mezi showbyznysem a skutečností rozlišovat, zvlášť když jdou na film natočený podle skutečné události, který ale vyznívá tak, jak si přeje režisér – nikoli podle toho, jaká je ona skutečnost. Kajínek možná může být nevinný, s jistotu to ale nevíme. Odsoudili ho, utekl, pak ho znovu odsoudili a zavřeli líp, aby už utéct nemohl.
Na mediálním obrazu nejznámějšího českého vězně to už nic nezmění. Pro velkou část veřejnosti zůstane tím nevinným, skromným Jiřím Kajínkem, který si dopisuje se svými fanoušky z vězení a sporadicky dává rozhovory. Je v tom cosi fascinujícího. Psychologicky by se to možná dalo vysvětlit jako snahu upnout se na někoho, na kom se podle nás děje bezpráví, a ten člověk je zároveň tak silný a sebejistý, že mu prostě nelze nevěřit. Je to vůdčí typ. Asi jako začátkem třicátých let v Německu Adolf Hitler.
Nepochybuji o tom, že pokud by se podařilo Kajínka osvobodit, velice rychle by se uchytil v politice. Ale i když se z vězení nedostane, jeho reportérská ochranná ruka na ministerstvu vnitra zcela jistě udělá všechno pro to, aby to mediálně vypadalo, že se snaží Kajínkovi pomoci. Před podzimními komunálními a senátními volbami a po tak jasném sdělení filmu Petra Jákla nebude problém, aby Johnovy „signály“ dopadly na úrodnou voličskou půdu.
Možná by to chtělo víc samostatného uvažování, nemyslíte?
ČLÁNKY DO MAILU