Proč no nazdar? To bylo skrze závěrečnou soutěžní gondíkovskou otázku, ale k té až později.
Co je tohle zase za pořad? Sourozenci Gondíkovi využívají své jisté popularity již po mnoho let vytvářením více či méně smysluplných pořadů. Pravda je, že zrovna tenhle, řekněme kutilský, pořad je rozhodně smysluplnější, než když se snažili o zábavu. Pravda je, že svůj sourozenecký humor, kdy do sebe rádoby vtipně rýpou, se snaží dostat i sem. Naštěstí se s lety poněkud uklidnili a nepokoušejí se to dělat za každou cenu, jako např. pan Mareš ve své nepovedené půlnoční show.
Adéla s Daliborem vytvářejí pořad, který by se dal nazývat jakýmsi pelmelem. Něčím mi to připomíná dávný rozhlasový Kolotoč, v němž se objevovalo všechno možné, od zajímavostí přes rady k moudrému fejetonu křesťanovskému či zelenkovskému. Tak pestří zase Gondíci nejsou, dalo by se konstatovat, že v jejich pořadu chybí jakýsi nadhled a životní zkušenosti. Spíše je to takové tlachání. Tedy od Gondíků. Hosté jednotlivých příspěvků zajisté hovoří k věci a rozumějí tomu, co dělají a co zde propagují. Ať už je to kamínková dlažba, molekulární kuchyně – čili výroba amarounů, typy podprsenek, quilling nebo skákací boty.
V posledním pořadu tuhle sobotu „zařizovali“ Gondíci ateliér a dozvěděli jsme se, že i štafle mohou sloužit jako dekorace. Pak se stavěla dřevostavba. To bych chtěl vidět normálního člověka, ne stavaře, který by si tohle dokázal sám postavit. Ale budiž. Na závadu je, že všechny tyhle reportáže působí tak trochu jako propagační filmy na jednotlivé výrobky. Jakoby výrobci lecčehos za své uplatnění v pořadu platili kvůli své reklamě.
Další dáma doporučovala kvalitní porcelán. Při nákupu by se prý lidé měli řídit značkami, což je jistě zajímavý nápad.
Můžeme si pořídit perfektní bavlněné doplňky do kuchyně, vařit s olivami nebo jít k odborníkovi naučit se stepovat skoro jako Američané. Obroučky na brýle bychom měli nakupovat pravděpodobně pouze u firmy…no, já jí tu reklamu dělat nebudu. Protože právě v této optice se o nás postarají nejlépe a mají nejúžasnější obroučky.
Pan Gondík uvaří šunku ve správném hrnci a dozvíme se něco o poraněních a úrazech dětí v kuchyni.
Celý pořad Gondíci s.r.o. působí víceméně jako teleshopping, v němž nám Dáda s Aduš nabízejí všechno možné, celkem bez ladu a skladu, hlavně abychom koupili. Jejich otázky k hostům jsou prostičké a zdá se, že vycházejí z návodů. Jednoduše řečeno – Gondíci si vezmou např. napsaný návod na něco a vloží do něj otázky. Host odpovídá dle sebou samým vytvořeného „scénáře“. Je také možné, že host přímo Gondíkům otázky dopředu formuluje.
Na závěr padne ta soutěžní otázka pro diváky, kteří mají přijít na to, zda v centru vesnice je náves nebo návěs. No nazdar, je to „vtipné“ – hahaha, je to jednoduché, odpověď zná každý, takže i v tom nejhloupějším divákovi Gondíci vyvolávají pozitivní pocit, jak je chytrý. Takže lidé se soutěže jistě zúčastňují a náhoda, díky níž jsou si všichni rovni, vybere toho, kdo vyhraje některý propagovaný výrobek od propagované firmy. Je to prostě, jak říkal pan Železný, pro bábu Dymákovou.
Problém se skrytou reklamou byl v Čechách – a asi nejenom zde – vždycky velký. Ony byly doby, kdy se to hlídalo více, kdy méně. Vynikající moderátor Přemysl Podlaha, jehož pořady byly vždy založeny na jeho osobní inteligenci, zájmu o věc a talentu porozumění kvůli tomu svého času přecházel z ČT na Primu. Tedy, tvrdilo se to, nechci nikomu sahat do svědomí. Mohlo jít i o osobní vztahy a závistivou zlovolnost vedení tehdejší ČT.
Pan Podlaha dělal své pořady vkusně a diváci se v nich dozvěděli skutečně, jak si co vypěstují nebo vyrobí. Řekl bych, že tento efekt u Gondíků mizí. Do popředí vystupuje zájem prodat výrobek. Jakkoliv jistě není řečeno přesně za kolik a kde si ho diváci koupí. No, ale když vědí název, případně značku, majitele firmy, nemají to složité, když např. chtějí sehnat konkrétní výkonnou sekačku na trávu. Protože srpem se zahrada dnes už neseče, jak je Dáda v jedné reportáži sestrou upozorněn. Pokud tedy nechcete chovat králíky a nasekat jim trávu tak, jak ji mají rádi.
