Metoda, kterou jsem si pro řešení zapeklitých jazykových problémů osvojil, je poměrně jednoduchá: sporné varianty nechám vyhledat a rozhodnu se podle počtu nalezených výskytů. Řečeno terminologií televizního Milionáře, nechám rozhodnout diváky, resp. tvůrce webového obsahu. Výsledek je zpravidla jednoznačný ve prospěch jedné z variant, nicméně úplně spolehlivé to také není. Čím je výraz obtížnější, tím jsou výsledky vyrovnanější: a pak babo raď.
V některých případech se dokonce do hry zapojí sám Google a nenápadně mi naznačuje, zda jsem přece jen neměl na mysli něco trochu jiného. Tak například hledáte-li slovo „acomodation“ (ano, funguje to i v angličtině!), Google se vás zeptá, jestli jste náhodou nemysleli „accommodation“. Pokud však svůj dotaz položíte sofistikovaněji (např. s omezením na doménu cz), už se vám radit neodváží – zřejmě z obavy, aby si neutrhl ostudu před někým, kdo si přečetl nápovědu k vyhledávání (to už musí být guru).
Tento netradiční způsob používání vyhledávačů má ještě jeden skrytý půvab: kromě toho, že si ověříte správnou verzi, si také můžete prohlédnout stránky, kde to mají chybně. Nevím, jestli se někdy touto cestou dívají na praktické působení pravopisných pravidel i jejich tvůrci, ale jako zpětná vazba to určitě není špatné. Občas si navíc můžete vychutnat pocit prvenství: tak například já jsem nedávno vytvořil slovo „venkononc“ (místo „venkoncem“), které přede mnou – alespoň podle Google – nikdo jiný nepoužil!
Jedna věc mne ale pořád straší: co když se mi jednou stane, že bude ta rozšířenější varianta špatně, a já se kvůli tomu dopustím chyby? Raději na to ani nemyslet. I když proč se vlastně bát? Většina lidí to stejně nepozná.