Typickým příkladem mamutího konzumenta přenosového pásma je Large Hadron Collider (tuším, že se jedná o urychlovač částic, ale nejsem fyzik, takže mě v tomto směru berte bez záruky), který se momentálně staví ve švýcarském CERNu. Bude produkovat petabajty dat za sekundu, jež hned na místě projdou předzpracováním a zredukují se na „snesitelných“ 100 MB/s.
Čili datový tok tohoto jediného zařízení činí něco kolem 1 Gb/s. Na zpracování dat se bude podílet vědecká komunita rozesetá po celém světě. Navíc předpoklady hovoří o tom, že datový provoz CERNu se každý rok zdvojnásobí. Podobnými Bumbrlíčky jsou teleskop ALMA, seismická laboratoř Earthscope či detektor neutrin IceCube – všechny s výrazně mezinárodní klientelou.
Řada z těchto projektů se teprve buduje, ale už nyní je třeba uvažovat o tom, jak distribuovat jejich data. Ukazuje se, že na „lokálně mezinárodní“ úrovni (čili v rámci Evropy či Severní Ameriky) je síťová situace poměrně dobrá. Kapacita transkontinentálních spojů však výrazně pokulhává.
Proto americký projekt Internet2, kanadská Canarie a konsorcium evropských akademických sítí Dante uzavřely dohodu o vybudování globální terabitové sítě s názvem GTRN (tj. Global Terabit Research Network). Cílem je poskytnout velmi rychlou, kvalitní a stabilní infrastrukturu s globálním dosahem, určenou pro potřeby vědy, výzkumu a vzdělávání.
Předpokládá se, že nejvýznamnějšími aplikacemi bude vzdálený přístup k velkým objemům dat, přenosy multimediálních dat s vysokou kvalitou a další aplikace, pro které stávající best-effort Internet neposkytuje dostatečné výkonnostní parametry.
Jako obvykle se síť ocitá v poněkud protichůdném postavení, kdy na jedné straně má poskytovat služby s vysokou spolehlivostí a produkční kvalitou, na straně druhé však má sama sloužit jako ověřovací platforma pro pokročilé síťové technologie. Cíle jsou ambiciózní: v rámci GTRN mají být k dispozici služby se zaručenou kvalitou (QoS), multicast a IPv6. Podle mého soudu každé z těchto témat samo o sobě představuje poukázku do Bohnic pro správce sítě, ale asi nemá smysl klást si malé cíle.
Naproti tomu v otázce kapacity přenosových linek se v ohlášení, které bylo nedávno publikováno, neříká prakticky nic. Síť sice nese hrdý název „terabitová“, ale jediný konkrétní údaj hovoří o tom, že v první fázi budou GTRN tvořit dvě linky 2,5 Gb/s mezi Evropou a Amerikou, které zaplatí Dante. Trochu to připomíná naši dřívější spolupráci s jistou nejmenovanou zemí na téma: „Budeme spolupracovat, ty koupíš auto a oba v něm budeme jezdit.“
V pozdějších fázích by se GTRN měla rozrůst i na ostatní kontinenty a dosáhnout skutečně celosvětového pokrytí. Avšak nikde jsem nenašel nic konkrétního – předpokládané termíny, přenosové kapacity a podobně. Faktem je, že se předpokládá trvání projektu v řádu 5–10 let a během této doby se k terabitovým rychlostem jistě dojde. Ovšem přiznám se, že bych do počátku očekával poněkud ambicióznější vymezení met.
Nicméně síť byla zahájena a praxe ukáže, jakými cestami se ve skutečnosti bude ubírat.
ČLÁNKY DO MAILU