Poznámka: předchozí díl Hledání etického rozměru Internetu I, týkající se zejména problematiky svobody projevu v prostředí Internetu, vyšel na Lupě včera.
Snad nejsem sám, kdo si myslí, že vést diskusi o výchově studentů v oblasti Internetu a etiky by nebylo vůbec marné. Je evidentní, že internetové krádeže (kopírování, stahování, útoky na servery apod.) jsou v prostředí Internetu velice lákavé. Na většinu z nich se nepřijde a ani postih často není příliš tvrdý. Jinými slovy: riziko je malé a náš výchovný školský systém, založený povětšinou na strachu z represe, jaksi selhává.
Za velký problém sám o sobě lze považovat přístupnost pornografie na Internetu. Celá řada stránek je k dispozici zdarma a literu zákona naplňují tak, že stačí kliknout na tlačítko OK v tabulce, která „vyskočí“ v prohlížeči (jako bychom všechno, co se objeví na obrazovce, četli). K čemu je zákaz prodeje časopisů či DVD s takovou tématikou osobám mladším 18 let, když v podstatě to stejné dostanou bezplatně, rychle a anonymně na Internetu.
Při shánění podkladů pro tento článek jsem narazil na dokument Církev a Internet, vydaný Papežskou radou pro hromadné sdělovací prostředky:
Internet je otevřená brána do fascinujícího a vzrušujícího světa s velikým formačním vlivem. Ne všechno, co existuje za touto bránou, je zdravé, jisté a pravdivé. „Děti a mládež by měly být podle svého věku formovány k užívání sdělovacích prostředků, aby dokázaly odolat zjednodušujícímu pokušení nekritické pasivity, tlakům svých vrstevníků a komerčním vlivům“. Povinností mladých lidí je užívat Internet správně s ohledem na sebe, na rodiče, příbuzné, přátele, pastýře církve, učitele a v neposlední řadě z poslušnosti k Bohu. Internet nabízí mladým lidem velkou možnost prokazovat jak dobro, tak zlo, a to jak sobě, tak druhým. Může obohatit jejich život způsobem, který si předchozí generace ani nedokázaly představit, a umožňuje jim obohatit život druhých. Může je také přivést ke konzumismu, vzbuzovat představy zaměřené na pornografii, násilí a uvrhnout je do patologické izolace.
Myslím si, že bez ohledu na to, jestli chodíme či nechodíme (pak vynecháme slůvko Bůh) do kostela, je tento text velice inspirativní. Internet není a neměl by být nástrojem pro „zabití času“, ale měl by být prostředkem pro rozvoj osoby či společnosti. Jestliže dnes valná většina umělců odsuzuje „umění pro umění“, neboť umění je pro člověka, pak si myslím, že podobný postoj bychom měli zaujmout i k Internetu.
Zajímavá je obecně celá diskuse, zda přispívá Internet k rozvoji dětské či dospívající osobnosti (například na ISDN serveru). Osobně se domnívám, že Internet díky všem svým výhodám a vlastnostem, které ho učinily jedním z dominantních médií (rychlost, interaktivita, cenová dostupnost, …), je jedním z nejlepších výukových nástrojů. Jen pro ilustraci zmíním virtuální laboratoře z fyziky, které v možnostech demonstrovat fyzikální jevy, tedy možností „osahat si“ pokusy či simulace, vysoce předčí všechny tištěné publikace (nebo je alespoň doplní).
Odpovědnost publikujících
V téměř každém médiu platí pravidlo, že za publikovaný obsah nese zodpovědnost autor a vydavatel. Diskutabilní může být míra odpovědnosti, ale obecně tak situace stojí. Redaktor nutně musí za informace odpovídat, neboť je tvoří a článek či reportáž je jeho autorským dílem. Na druhé straně má majitel či správce média povinnost reflektovat to, co vypouští ven z tiskárny, televize, serveru.
Anonymita situaci mění. Za to, co napíši na svém blogu pod jménem František Borůvka, nenesu téměř žádnou odpovědnost (snad jen vyjma mimořádně závažných skutečností, a to i přes to, že právní odpovědnosti se nezbavujete). Poskytovatel blogu také nenese za obsah plnou odpovědnost – sice podle § 5 a § 6 zákona č. 480/2004 Sb., jakmile se dozví o protiprávnosti obsahu, je povinen zasáhnout, ale zůstává otázkou, kolik poskytovatelů blogovacích či diskusních serverů má možnost a čas pročítat všechny příspěvky. Jsou tedy více méně odkázáni na „echo“ od čtenářů, nicméně občasné smazání není úplnou výjimkou.
Pokud jde o situaci na blogu, kde znám jméno a příjmení autora, jeho fotografii, adresu či telefon a rozhoduji o tom, kdo a jakým způsobem psát bude či nebude, nemohu se zbavit odpovědnosti za články, které zveřejním ve „výběrové“ části (hlavní stránka, přímo na serveru mateřských stránek apod.).
Barbora Osvaldová, předsedkyně Komise pro etiku při Syndikátu novinářů ČR, problém korektnosti autorů shrnuje těmito slovy: Problém je v tom, co na Internetu definovat jako médium a koho vlastně definovat jako internetového novináře. Jakmile bude jasně definován rozdíl, bude možné monitorovat dodržování etiky i v internetových médiích. Jasný impuls by měli dát právě internetoví novináři
(převzato z Interval.cz).
Všem blogerům a blogerkám, publicistům a novinářům amatérům doporučuji přečíst Etický kodex novináře a Deklaraci principů chování. Pokud bychom chtěli nějaké obecnější pravidla, jak se chovat na Internetu, můžeme použít třeba ta z Netikety či z Wikipedie.
Komentář k problematice kvality dat poskytuje i Jitka Hurych z Northern Illinois University, USA; ve svém článku Etika v informační společnosti píše: Chybné informace mohou znamenat mnoho škod a někdy dokonce i tragické následky. Všichni ti, kteří jsou zodpovědni za vytváření informačních systémů, by měli být povinni zajistit, aby informace byly jasné, stručné, včasné, relevantní, přesné a úplné. Přesnost a věrohodnost informací je tedy také etickou záležitostí. Je na uživatelích, aby posoudili pravdivost, užitečnost, relevanci a hodnotu nalezené informace. V elektronickém světě je nesmírně důležité zachovat neporušenost dat, protože je velmi snadné udělat chybu, nebo dokonce falzifikovat.
Problémy s korektností však řeší i větší a serióznější internetová média. Internet klade značný důraz především na velké množství informací. Informace se „nalévají“ na stránky rychle, jako na běžícím pásu. Kontrola je v podstatě minimální, neboť jakékoli zdržení je nevýhodou oproti konkurenci. Čtenář požaduje aktuální a co možná nejčerstvější informace. Je tedy poměrně složité opravovat chyby zpětně, protože i když možnost korekce zde je, její význam je menší, neboť málokdo čte jednu zprávu dvakrát a za druhé proto, že opravují-li se staré chyby, opět nezbývá čas na shánění a ověřování nových informací, publikování…
Internetovou novinařinu lze vnímat do značné míry jako obchod. Jde především o reklamu a nejrůznější mediální styky, musíme sledovat, s kým partnerské styky máme a s kým ne a podle toho zadávat informace. S novinařinou, která má sloužit veřejnosti, nemají tyto internetové redakce mnoho společného. Záleží na každém, kdo se chce internetové publicistice či žurnalistice věnovat (a nejen jí), jak odpovědně bude k práci přistupovat, jak bude vnímat lidi, pro které píše
, komentuje své zkušenosti s prací pro portál Tiscali Michaela Korcová. Tímto způsobem samozřejmě nepracují všechna internetová média či informační portály, ale myslím si, že se nejedná o jev zcela mimořádný.
Pro mnoho čtenářů je těžké dostat se k objektivním zprávám, a to nejen na Internetu. Nedávno například proběhla všemi třemi celoplošnými stanicemi informace o pádu letadla někde ve střední Africe. Informace o počtu mrtvých byly od desítek po více než tři sta. Na Internetu je situace ještě složitější. Oněch zdrojů, vysílajících do světa informace, je více než dost. Orientace a hledání pravdy se stává nesmírně obtížným úkolem. Paul Wengert se domnívá, že lidé budou potřebovat profesionální pracovníky, kteří budou schopni vyhledat, zrevidovat a zorganizovat všechen ten materiál, který stále více zaplavuje uživatele v příbojových vlnách.
V tištěných novinách se o tuto činnost snaží novináři, pro něž je závazný zmiňovaný etický kodex novináře (viz výše). Na Internetu však taková norma, která by měla dostatečnou autoritu, (zatím) chybí. Zde se tedy opět vynořuje otázka, jak zajistit, aby tito profesionálové byli opravdu objektivní a nestranní, jakým způsobem vytvořit pomyslný „Internetový syndikát novinářů“ a jak jeho pravidla nastavit tak, aby byla zaručena etičnost a zachována svoboda a všechny další současné možnosti a výhody internetové žurnalistiky.
Závěrem
Je zřejmé, že jsme neprošli všechny eticky problematické oblasti, ale myslím, že z toho, co bylo napsáno, můžeme vyvodit několik obecných závěrů:
Internet není ani dobrý, ani špatný. On prostě je. Záleží jen na nás, jak a k čemu ho budeme používat. Není o nic horší ani lepší než ostatní (starší) média. Je na zodpovědnosti a vyzrálosti každého jedince, jakým způsobem s ním zachází.
Díky všem svým výhodám a vlastnostem je v současné době nedostižným zdrojem informací (i když pozor na korektnost), ale i místem kultury, vzdělání či umění, státní správy či zábavy.
Každý z nás svým chováním participuje na obecné kultuře Internetu. Naše etické či neetické chování nemůžeme omlouvat tím, že to dělají všichni, či tím, že je služba drahá. Drahý je i Mercedes, a to ještě neznamená, že jej mohu ukrást v souladu se svým svědomím a obecnými mravními normami.
Internet je liberální médium, které se svými principy podobá přírodě. Je neustále v evoluci. Pokud se přestane daný subjekt (web či služba) vyvíjet, dříve nebo později odumře.
Internet je nástrojem pro rozvoj člověka či společnosti. Spěje od anonymního prostředí k osobnímu společenství (viz blogy s fotografií autora a odstavcem O autorovi či Facebook a podobné social utility). Zajímavá je jistě i otázka identity člověka na webu, kterou pochopitelně může libovolně měnit (alespoň ve vztahu k dalším uživatelům). Jakým způsobem asi mohou tyto změny ovlivnit reálnou identitu jedince?