Hlavní navigace

Internetová smlouva - vybrané problémy

11. 3. 2004
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Hledat právní normu, ať již tuzemskou, nebo mezinárodní, která by se zaměřovala na určení rozhodného práva při uzavírání smluv prostřednictvím Internetu, popř. by se vztahovala jenom na úpravu internetové smluvní problematiky, je zbytečnou prací, protože žádná taková neexistuje. V tomto článku se podíváme, jaké právní normy a mezinárodní úmluvy lze tedy na uzavírání smluv po Internetu aplikovat a čím se při tom řídit.

Platí bez výjimky, že smlouva uzavřená prostřednictvím Internetu samozřejmě musí splňovat znaky smlouvy obecně, tedy právem aprobované náležitosti návrhu na uzavření smlouvy a přijetí tohoto návrhu. Anglosaském světě se k danému může ještě připojit podmínka poskytnout protiplnění.

Smlouva uzavřená prostřednictvím sítě Internet je ale smlouvou specifickou a kromě základních pravidel, platných pro všechny smlouvy uzavírané jakýmkoli způsobem, se na ni vztahují ještě pravidla a předpisy specifické. V prvé řadě se na úprava smlouvy uzavřené pomocí Internetu může aplikovat tzv. spotřebitelský režim, a to v případě právního vztahu mezi dodavatelem jakožto osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, a spotřebitelem jakožto osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Tyto spotřebitelské vztahy (nebo tzv. spotřebitelské smlouvy) mají svůj právní základ v právu ES, tedy uplatňují se na celém území Evropských společenství a u nás je spotřebitelská smlouva nepříliš přesně definována jako smlouva kupní, smlouva o dílo, případně jiná smlouva upravená v části osmé občanského zákoníku, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na straně druhé dodavatel.

Význam spotřebitelských smluv lze spatřovat především ve zvýšené ochraně slabšího prvku vztahu, tedy v ochraně spotřebitele a jeho práv, kterých se nemůže ani dohodou vzdát. Při jednání prostřednictvím Internetu nebo i jiného prostředku komunikace na dálku musí být spotřebiteli s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace: a) obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště – pokud jde o fyzickou osobu, b) název a hlavní charakteristika služeb včetně všech poplatků, c) cena zboží nebo služeb včetně všech poplatků, d) náklady na dodání, e) způsob platby, f) poučení o právu na odstoupení (s výjimkami), g) náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, h) doba, po kterou zůstává nabídka v platnosti. Pokud spotřebitel uzavřel smlouvu s pomocí těchto prostředků, má právo od ní odstoupit do 14 dnů od převzetí plnění. V případě, že ale dodavatel nepředal spotřebiteli ty informace, které stanovuje zákon, lhůta na odstoupení se prodlužuje na 3 měsíce. Pokud během ní spotřebitel informace dostane, ukončuje se a začíná běžet lhůta čtrnáctidenní.

Pokud uzavíráme smlouvu prostřednictvím Internetu mezi dvěma a více subjekty, které pocházejí z různých států, nebudou se na daný právní vztah již pravděpodobně aplikovat pouze normy práva vnitrostátního, ale ke slovu se dostanou normy mezinárodního práva soukromého. Mezinárodní právo soukromé můžeme definovat jako soubor zvláštních právních norem, které jsou určeny výlučně pro úpravu soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Každý stát má své vlastní normy mezinárodního práva soukromého. Obecně ale platí zásada, že se dává přednost dohodě subjektů, a to tak, aby si tyto subjekty upravily své vlastní vztahy způsobem, který jim nejlépe vyhovuje. Tato smluvní svoboda ale není neomezená, jak již bylo zmíněno např. u spotřebitel­ských smluv.

Významným pramenem smluvních vztahů v mezinárodním měřítku jsou potom mezinárodní úmluvy stanovující soubor pravidel a kritérií, která se použijí na daný smluvní vztah, a to nejen v případě sporu, ale i v případě např. výkladu smlouvy, který nemusí být nutně výsledkem sporu. Takovéto úmluvy ale samozřejmě zavazují pouze své signatáře a zásadně se nevztahují na strany, resp. státy, které se odmítly dané úmluvě podřídit.

Mezi nejvýznamnější takovéto úmluvy týkající se mezinárodního obchodu patří Vídenská úmluva o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Z dalších významných jsou to například Římská úmluva o rozhodném právu pro smluvní strany, Bruselská úmluva o pravomoci soudů a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních nebo Luganská úmluva o pravomoci soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních.

BRAND24

Samotné právo ES (právo Evropské unie) upravuje dva významné právní předpisy – směrnice, které lze bezesporu při uzavírání smlouvy pomocí Internetu využít, a to směrnici upravující některé aspekty elektronického obchodu, a potom zejména směrnici o elektronickém podpisu. Nelze také nezmínit vzorové zákony, které vytváří UNCITRAL. Tyto vzorové zákony nejsou sice přímo závazné, ale teší se velké autoritě. V poslední době se UNCITRAL věnuje pozoruhodné snaze vytvořit mezinárodní úmluvu o uzavírání smluv prostředky elektronické komunikace (Convention on Electronic Contracting).

I když, jak již bylo uvedeno, neexistuje právní předpis, který by upravoval jenom rozhodné právo při uzavírání smluv prostřednictvím Internetu, tento článek měl ukázat, že tyto vztahy jsou již regulovány a že v podstatě ani není potřeba, aby určitý specifický právní předpis s cílem regulovat tuto oblast byl v nejbližší době přijat.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je právník....
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).