Když jsem se před půl rokem na Lupě tázal, jak se žije internetovým kavárnám, byla odpověď celkem prostá: podnikatelé v tomto oboru to nemají v České republice vůbec jednoduché – českých zákazníků mají jen velmi malé procento, a aby se uživili, musí nabízet i jiné služby než jen připojení k Síti. Článek vznikl po letním opojení nad situací v západní Evropě, kde byl veřejný přístup k Internetu v každé malé vesnici. Vystřízlivění pak přišlo po výletních jízdách některými toho času ještě okresními městy, kde bylo nutné pátrat někdy i několik hodin, než člověk narazil na nějakou internetovou kavárnu.
Od té doby se toho moc nezměnilo. Některé podniky s počítačovou místností k veřejnému užívání už stačily zaniknout, někde naopak vznikly nové. Závěr z letního článku platí v podstatě ve stejném znění. Změnila se jen jedna skutečnost. Vznikla asociace, která sdružuje téměř stovku provozovatelů internetových kaváren. Členové tohoto spolku chtějí nejen získat větší sílu pro boj proti nehorázným cenám českých poskytovatelů připojení, ale také načerpat zkušenosti v nelehkém údělu podnikání v tomto oboru. Připomínky a rady svých kolegů poprvé vyslechli provozovatelé kaváren na svém prvním celorepublikovém sjezdu, který zorganizovalo pražské Internet Cafe Metro Anděl.
Do Prahy se tak koncem ledna sjelo celkem 43 provozovatelů kaváren a dalších 52 se konference zúčastnilo na uzavřeném chatu, který organizátoři založili právě pro potřeby sjezdu. Program úvodního setkání byl podle hlavního organizátora Filipa Janouška předem přesně vytyčen. Jeho priorita byla jasná – založení formální asociace netkaváren. Z dalších témat Janoušek vyjmenoval například fórum pro lepší poznávání zákazníka a následné zavádění nových produktů v kavárnách, dosažení slev u internetových providerů, společný marketing na veřejnosti.
„Řešila se i celá řada provozních problému, například společný postup v jednáních s Ochranným svazem autorským pro díla hudební (OSA). Problémy vznikají hlavně tím, že zástupci OSA navrhují u každé kavárny jiné poplatky a jinou výši, případně individuální bonus. Tak se stává, že třeba v Olomouci chtějí za každou zvukovou kartu v počítači za měsíc až 50 korun. V Ostravě zase za reprodukci z Internetu požadovali ceny podle nového sazebníku – například za hudbu z webových stránek interpreta,“ uvedl Janoušek.
Účastníci sjezdu se proto dohodli na jednotných pravidlech, jak by v těchto případech měli všichni postupovat. Vybrali si k tomu také společné právní zástupce, kteří budou v případných sporech za všechny členy asociace jednat. Jací ale to jsou právníci, kteří si na těchto častých konfliktech tak pěkně vydělají, Janoušek uvést nechtěl. Podle něj však první sjezd asociace jasně prokázal, že kavárny pravidelné konzultace potřebují, aby se vyhnuly celé řadě právních a provozních problémů.
Ne všichni provozovatelé internetových kaváren se však do asociace radostně hrnou. Některé podnikatele od účasti na sjezdu i vstupu do sdružení odradil způsob, jakým asociace dala o svém vzniku vědět. Organizátoři totiž zvolili poněkud nevhodnou formu spamu. Nevyžádaným e-mailem si tak rozhněvali část lidí, kteří proti spammingu bojují a z hlouby duše ho nenávidí (stejný dopis dorazil i do naší redakce). Vznikla tak část komunity provozovatelů internetových kaváren, která nechce mít se sdružením nic společného. Tímto odpůrcem je například Željko Vrdoljak, který provozuje kavárnu U Keplera v Parléřově ulici v Praze 6. Podle něj si zástupci sdružení posláním nevyžádaného emailu nezaslouží, aby jim věnoval svůj čas a pozornost.
„Nemám ve zvyku se věnovat lidem, kteří posílají spamy. Tuto poštu většinou ihned mažu,“ tvrdí Vrdoljak. Dodává, že tento druh spolku stejně nemůže v úspěchu podnikání nic změnit. „Nejsem členem sdružení a ani jím nebudu. V tomto oboru je to stejně na nic, protože každá internetová kavárna má zcela jiné podmínky a vyžaduje odlišné požadavky a přístup. Jediné, čeho může dosáhnout, je vybrat schopného providera, který by byl ochoten stlačit dolů cenu za připojení k Síti. To by však mohlo také zavánět nějakým nastrčeným tahem ze strany poskytovatelů.“
S tím však Janoušek nesouhlasí. „Naše setkání jasně prokázalo, že podobné sjezdy smysl mají, a že kavárny pravidelné konzultace opravdu potřebují,“ opakuje přesvědčeně. Dodává, že organizátoři oslovili všechny na Internetu dostupné české a i několik slovenských kaváren. „Pokud byl někdo opomenut, má možnost si zažádat o přihlášku do asociace na kontaktním e-mailu aika@centrum.cz.“
Otázkou zůstává, jestli se členům asociace skutečně podaří dosáhnout nějakého výsledku v jednání s českými poskytovateli. Dáme-li za pravdu odpůrcům sdružení, nic podstatného se příliš nezmění, ba naopak – vyjednávání může vést k posílení pozic silných firem a potlačení těch slabších. Přikloníme-li se však na stranu asociace, přestanou existovat propastné rozdíly mezi kavárnami v jednotlivých regionech a mohlo by dojít ke srovnání úrovně služeb. Zákazník by si tak v budoucnu mohl být například jistý, že se mu dostane rychlého přenosu dat jak v okresním městě, tak v menších obcích, kde je v současnosti přístup k Internetu spíše výjimkou. Členství v Asociaci internetových kaváren by se pak mohlo stát jakousi známkou kvality na obalu výrobku. To vše ale ukáže až čas. Nám nezbývá než pevně doufat v úspěch jednání „kavárenských vyjednávačů“.
