Stručně připomenu, že podle RFC 2374 měla mít globální individuální agregovatelná adresa (což je oficiální název individuálních adres s globálním dosahem) následující strukturu:
První tři bity obsahují hodnotu 001 (binárně), podle které se pozná tato kategorie adres. Za ní měl následovat tak zvaný Top Level Aggregation (TLA) identifikátor, což měly být prefixy přidělované velkým poskytovatelům Internetu. Právě tyto TLA měly mít v tabulkách páteřní internetové směrovače (v default-free zóně).
Za nimi měl následovat Next Level Aggregation (NLA) identifikátor, kterým měli zmínění velcí poskytovatelé rozlišovat sítě svých podposkytovatelů či vytvářet hierarchii ve svých sítích. Prvních 48 bitů adresy tak mělo odrážet veřejnou topologii sítě a mělo být koncové síti přidělováno „zvenčí“.
Následujících 16 bitů již je ve správě připojené instituce a obsahuje adresu podsítě, oficiálně pojmenovanou Site Level Aggregation (SLA) identifikátor. Celou druhou polovinu adresy zabírá identifikátor rozhraní, podle nějž se identifikují počítače uvnitř podsítě.
Ovšem TLA prefixy byly dosud přiděleny jen tři: 3ffe::/16 pro experimentální síť 6bone, 2002::/16 pro přechodový mechanismus 6over4 a o 2001::/16 se dělí všichni regionální registrátoři (RIR, Regional Internet Registry), kteří přidělují definitivní adresy pro celý svět. Představa o default-free zóně obsahující jen TLA prefixy je od reality velmi daleko.
V srpnu letošního roku proto vyšlo RFC 3587, které uvedlo oficiální definici adresy do souladu s běžnou praxí. Výsledkem je maximálně zjednodušená podoba globální individuální adresy:
Zůstalo zahájení 001 a celá lokální infrastruktura – identifikátor podsítě (který už přiznal barvu a neskrývá se za tajemné SLA) a rozhraní. Veškerá plánovaná struktura mezi těmito prvky se scvrkla do jediné položky nazvané globální směrovací prefix. Kdyby ji nazvali podle IPv4 adresou sítě, asi by to bylo až příliš jednoduché.
IETF se vzdalo snahy diktovat v této oblasti strukturu a ponechalo ji na regionálních registrátorech (pro Evropu tuto roli hraje RIPE NCC). Registrátoři svá pravidla pro přidělování adres koordinují, takže v praxi je adresní politika shodná na celém světě.
V současnosti vypadá tak, že uchazeč (lokální registrátor, LIR, což zpravidla bývá poskytovatel Internetu) dostane tzv. SubTLA – prefix délky 32 bitů. Připomínám, že jeho počátečních 16 bitů je pevně daných, obsahuje hodnotu 2001 (šestnáctkově). Jelikož se koncovým sítím (zákazníkům) přidělují prefixy délky 48 bitů, má LIR k dispozici 16 bitů pro zavedení vlastní hierarchie (rozlišení podposkytovatelů, uzlů a podobně). Rozložení zodpovědností v IPv6 adrese je tedy následující:
Adresa nakonec dozrála do pragmatické podoby, kdy nejdůležitější části tvoří jednotlivé čtveřice šestnáctkových číslic v jejím zápisu. Přehlednější už to být nemůže.
Jak velkou změnu RFC 3587 představuje? Je to taková kapesní revoluce – asi jako kdyby na Auroře vystřelili ze špuntovky. Ve specifikaci dochází nepochybně k významné změně, v praxi však prakticky k žádné. Standard se prostě přizpůsobil reálnému životu.
Mimochodem – jedná se už o několikátý neúspěšný pokus vymyslet od zeleného stolu strukturovanou adresu, kterou pak praxe rozmetala na kousíčky. Snažilo se o to X.25, ale skončilo v propadlišti dějin (tam byla adresa strukturovaná opravdu detailně, takže se samozřejmě velmi plýtvalo a například naše univerzita dostala k dispozici 100 adres, což opravdu není mnoho). Snažilo se o to IPv4 a stálo spoustu úsilí, aby se proletáři všech sítí spojili a vybudovali beztřídní adresní společnost. Snažilo se o to IPv6, a přestože poučeno z nezdarů IPv4, opět se pokus nezdařil.
Zdá se, že nejúčinnějším nástrojem pro definici struktury adres je evoluce. Definovat jen celkovou délku, zbytek se vyvine sám.
Osobně byste dali přednost:
