Cizí pošta se číst nemá. Na tomto obecném morálním pravidle se shodne drtivá většina lidí, na druhou stranu někteří z nich se tu a tam neubrání své zvědavosti a strčí nos tam, kam by neměli. V některých, poměrně úzce vymezených případech, tím mohou dokonce spáchat trestný čin.
Porušování tajemství dopravovaných zpráv se věnují paragrafy 239 a 240 trestního zákona:
§ 239
(1) Kdo úmyslně poruší tajemství
a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, zasílaných poštou nebo
jiným dopravním zařízením, nebo
b) zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým
veřejným zařízením,
bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců.
(2) Pracovník poštovní nebo telekomunikační služby, který
a) spáchá čin uvedený v odstavci 1,
b) jinému úmyslně umožní spáchat takový čin, nebo
c) pozmění nebo potlačí písemnost dopravovanou poštou nebo jiným
dopravním zařízením anebo zprávu podanou telefonicky,
telegraficky nebo jiným podobným způsobem,
bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
Pokud si tedy například pošťák krátí dlouhou chvíli tím, že si při roznášení zásilek pročítá pohledy, mohl by skončit v chládku až na jeden rok. Ve skutečnosti by však bylo nutné přihlédnout i ke společenské nebezpečnosti, která je v tomto případě minimální. Aby mohl být potrestán, musel by aspoň třeba rozlepovat dopisy nad párou, jak to známe z detektivek.
Spor se však – zejména mezi Internetovými odborníky, kteří jsou zpravidla právními laiky – vede o to, zda se tento paragraf týká i Internetové elektronické pošty. Elektronická pošta má totiž v úvahách „lidí od fochu“ přeci jen o něco nižší status a z toho plyne, že s možností jejího čtení se tak trochu počítá. Když se tedy například administrátor serveru podívá do pošty některého z kolegů, nikoho by nenapadlo volat policii. Značně svérázná je přitom situace na řadě vysokých škol, kde je „monitoring“ elektronické pošty naprosto běžná věc, kterou si správci sítí vyhrazují dokonce ve veřejných dokumentech (např. různá pravidla používání sítě) a dokonce jsou známy případy, kdy bylo se studentem na základě přečteného mailu vedeno disciplinární řízení.
Dikce zákona, zejména citovaného odstavce 1, však svědčí o tom, že pod ochranou je i Internetová pošta. Zákon totiž nejen o „uzavřené písemnosti“, kterou často argumentují odpůrci tohoto názoru, ale také v písmenu b) také o „zprávě“, podávané prostřednictvím veřejného zařízení. Demonstrativní výčet uvádí telefon a telegraf, ale připouští i další obdobné služby, kterými nepochybně může být například dálnopis, fax a také Internet.
Pokud si tedy zvědavý zaměstnanec správy sítě, nebo nakonec i poskytovatele připojení, čte poštu uživatelů, mohl by být odsouzen ke stejnému trestu, jako pošťák z našeho příkladu, tedy až na jeden rok odnětí svobody. Nemusí se přitom prokazovat žádná škoda, kterou by postiženému způsobil: pokud by však přeci jen nějaká vznikla, může být podle přísnějšího paragrafu 240 odsouzen až na dva roky.
Na závěr je dobré si připomenout, že se tato trestní ochrana vztahuje pouze na proces doručování. Pokud by si někdo četl vaši už doručenou poštu (v případě Internetu je to zřejmě pošta, kterou už jste sami četli a třeba si uložili do složek), můžete mu tak maximálně dát pár pohlavků.
