Především je třeba říci, že Fair User Policy je české specifikum. Ne snad, že by se podobné praktiky jinde ve světě nepoužívaly; to zase ne. Obvykle se ale označují jako Fair Use Policy. Ověřit si to můžete sami na mém oblíbeném Googlu: „naše“ verze se vyskytuje všeho všudy na 573 stránkách, z toho plných 421 je v doméně .cz. Druhá varianta je podstatně rozšířenější, ze 111.000 výskytů je jich však v naší doméně jen 463. Těžko říci, kdo namísto spravedlivého využití vytvořil férového uživatele, stejně jako zda to byl úmysl či chyba.
Hrátky se slovíčky však nejsou tím hlavním, co by uživatele připojení, na němž se FUP uplatňuje, zajímalo. V českém prostředí je to věc poměrně nová. Dokud byla většina domácností připojena dial-upem, byť prostřednictvím připojení zadarmo, spolehlivou bariérou byla nabíhající cena hovoru. Nikdo nevisel déle, než bylo potřeba, a když už, tak to svému poskytovateli zaplatil prostřednictvím podílu z telefonních poplatků. Firemní zákazníci na pevných linkách zas pro změnu platili poskytovateli tolik, že se mu zkrátka vyplatili, i kdyby své pásmo využívali dnem i nocí naplno.
Rozvoj vysokorychlostního Internetu však přinesl změnu: prostřednictvím ADSL, WiFi i kabelové televize se najednou mohou připojit řádově megabitovou rychlostí i domácí zákazníci. Za své připojení přitom těžko zaplatí víc jak něco kolem tisícikoruny. Poskytovatelé tak mají hned dva problémy najednou. Zaprvé potřebují neomezené připojení omezit tak, aby sosání nepřekročilo únosné meze. Navíc musí nějak vysvětlit firemním zákazníkům, že jejich draze placená služba je kvalitnější než připojení domácností, přestože má nominálně stejnou – či nižší – rychlost.
Fair User Policy je v této situaci dar z nebes: sosáky odstřihneme a firmám ukážeme, že tohle pro ně není alternativa. Všichni poskytovatelé navíc FUP prezentují jako službu klientům: je přece potřeba ochránit rozumně se chovající většinu před několika procenty extrémních uživatelů, kteří by byli schopni zahltit linky na úkor ostatních.
Zpochybňovat nutnost FUP bych si nedovolil – je jasné, že nějaké meze existují. Je ale otázkou, nakolik je současný převládající systém transparentní. Řada poskytovatelů dnes v reklamě láká uživatele na rychlý Internet, ale o existenci FUP jim – v lepším případě – řekne v malé poznámce petitem na páté stránce všeobecných obchodních podmínek. Osobně se divím, že se do věci už dávno neobulo Sdružení obrany spotřebitelů a nepoukázalo na to, že jde někdy až o klamavou reklamu.
Jen málokterý poskytovatel si přitom troufne jednoznačně uvést, jak vlastně jeho pravidla vypadají: jaké jsou limity a co se stane při jejich překročení. Je pravda, že takto nejasná politika má i některé výhody. V diskusi pod článkem o nedávno uvedené službě Internet Expres na ně poukázal Petr Souček, podle něhož je lepší FUP, které poskytovatel použije jen v případě reálných problémů v síti, než natvrdo nastavené limity, jež se projeví i tehdy, kdy by to vlastně vůbec potřeba nebylo.
Osobně mám ale radši, když je jasno. Mnohokrát se už totiž ukázalo, že když se to poskytovateli hodí, mohou být gumová ustanovení smluvních podmínek zneužita proti uživatelům. Raději tedy jednoznačná pravidla – á la Internet Expres – než FUP na způsob Hlavy XXII., kterou nikdo nikdy neviděl, ale všechno se podle ní řídí.
