Hlavní navigace

Jiří Hlavenka: Facebookem k názorové singularitě, aneb digitální propast se rozevírá

13. 11. 2012
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

„Oblíbené“ téma na Lupě je opět tady. Sociální sítě nejsou geekovskou komunitou zrovna milovány, ale jak praví klasik – to, že Facebook nemáme rádi nebo jím opovrhujeme, je asi tak jediné, co s ním můžeme dělat.

Jak sociální sítě, případně další nové faktory (blogování ad.) mění média, mění cesty a způsoby, jakými se dostáváme k informacím? Na toto téma jsou tisíce názorů a článků, které se ale nicméně shodují v jednom: přístup k informacím je pestřejší, není kontrolovaný jedním, dvěma, třemi mediálními supergiganty, ke slovu se dostává velmi mnoho nezávislých a názorově neortodoxních zdrojů, lidé zajímavé informace sami aktivně šíří, reagují na ně, a tak dále.

Z tohoto všeho jakoby jednoznačně vyplývá, že Internet a sociální sítě významně přispívají k pestrosti předkládaných informací a že vlastně velmi silně podporují tzv. názorovou pluralitu. To znamená, že lidé získávají informace či názory z mnoha zdrojů, často velmi různorodé, ty si nechají „projít hlavou“ a na základě svého rozumu, vzdělání, sociálního statusu, rodinného a kulturního vlivu (atd. atd.) si vytvoří názor vlastní – výsledkem je pak velice pestrá škála názorů a vůbec podporování nesmírně důležité „dovednosti“ moderního člověka, kterým je kritické myšlení. (Opakem je pak ovšem rezignace na vlastní rozum, přijímání jednoho názoru bez toho, aby o něm člověk vůbec přemýšlel, s hrozícími smutnými konci, které dobře známe z historie).

Problémem však je, že proti těmto trendům působí tlaky jiné, ba opačné, které naopak v důsledku vedou k názorové „singularitě“, nebo možná přesněji k několika osamoceným, sevřeným názorovým proudům, které spolu nejenže nediskutují, ale vlastně o sobě ani nevědí. Jedním z velkých hybatelů tohoto jevu je právě Facebook, či sociální sítě obecně.

Vrána k vráně sedá

Kdo užívá Facebook (či jinou sociální síť), často a studuje chování ostatních lidí na něm, mohl si všimnout jednoho jevu. Lidé se na něm nechtějí setkávat s tím, co se jim nelíbí a s čím nesouhlasí; jen málo z nás je vášnivými diskutéry, kteří se s radostným výkřikem vrhají do těch nejlítějších diskusních bitev, aby obhájili vítězství svých barev. Důvody jsou celkem nabíledni: jen málo diskusí je plodných, dost často se do nich nastěhují trollové, diskuse se zvrhne v nadávání a urážení, tak jak tomu u všech diskusí dálkovou formou, ve kterých si nehledí dvě lidské bytosti do obličeje a nepodají si ruku, bývá. Člověk to v takových diskusích zdvořile zkusí jednou, dvakrát, desetkrát, ale když je podvacáté poslán někam, vykašle se na to.

Dochází k tomu, že se na Facebooku vytvářejí skupiny stejně uvažujících lidí, jejichž diskuse se nese v nekonfliktním, souhlasném duchu. Ať již jsou to reakce na zvěrstva, kterých se dopouštějí modří, oranžoví, rudí nebo zelení (tj. přitakání „jsou to všecko lumpi“, nebo „pověsit na kandelábry!“), případně u trošku jiných názorových kruhů „jé, to je ale pěkné koťátko“. Tito lidé si vytvoří přátelské kruhy a vyjmou či ze zobrazování skryjí ty, jejichž názory jim neladí. Ta snadnost, s jakou se lze zbavit nepříjemného, zneklidňujícího názoru: stačí stisknout „Již nikdy nezobrazovat příspěvky od Jiří Hlavenka!“. A je to! Co bylo zlé, zmizelo – kliknutím myši, navždy.

Čas, který statisíce lidí tráví na sociálních sítích, je ohromující; pro nemalou část populace je to dnes hlavní zdroj informací. Není potřeba číst a sledovat nic dalšího, protože „myšlenkově spříznění“ známí sem stejně všechno důležité nasdílejí (že?), nic důležitého neunikne, společensko-kulturní rozhled je vytvořen. Že je to místo rozhledu naopak úzký tunel, to velmi brzy přestaneme vidět: co je mimo Facebook, přece stejně ani neexistuje, ne?

Myslím, že uvedený jev zažil i leckdo z nás a lze to dovodit pár populárními příklady. Například šéf ČSSD Bohuslav Sobotka coby mladý moderní jinoch na Facebooku pilně publikuje. Dal jsem si jej do přátel – to vypadá jako trochu bizarní krok, protože jsem si s ním nikdy ruku nepodal a názorovou jednotu s ním rozhodně nemám, nicméně mě zajímá, co říká a co píše – stejně jako mám v přátelích lidi z nejrůznějších dalších konců politické duhy, od těch slušných až k pár dokonalým úchylům. (Ono mimochodem není vůbec jednoduché se k tomu odhodlat, protože vaši skuteční přátelé, vesměs normální lidé, pak náhle uvidí „Jiří Hlavenka a Jiří Paroubek se stali přáteli“. What the fuck? Se zbláznil nebo mu někdo hackl účet? Většinou tyto kroky činím v pozdně nočních hodinách, aby se na to moc nepřišlo).

Pod celkem předvídatelnými názory Sobotky (zajímavé je občas sledovat, kam až na této přece jenom trochu méně oficiální platformě je ochoten zajít) bývají rozsáhlé diskuse. Pointu už znáte: jsou to „diskuse“ přitakávačů, názory shodné, argumenty: 0. Zkuste vyjádřit zdvořile odlišný, argumentačně kvalitní názor (zkusil jsem): dostanete takovou „po hubě“, že vám to zaplní mailbox. I „budu si pamatovat tvoje jméno, až se to otočí, přijdem si pro tebe“ jsem zažil.

Ale totéž člověk schytá z druhé strany – když vyjádříte odlišný názor zase v koutku, kde se slézají čeští neocons (Svobodní a tak), sice vám nikdo nevyhrožuje likvidací a tón není nenávistný, pouze se vám dostane ideologického školení typu „bílé je to, protože je to bílé“ s naprostou neochotou diskutovat, tedy například naslouchat názorům druhého.

Názorová singularita není vidět jen na Facebooku, ale i v diskusích u význačných internetových médií, což jsem tu ostatně už probíral. Ona „žumpa“ například na Novinkách není jen odpudivým vyhřeznutím extrémistických, vulgárních a pologramotných názorů, ale současně představuje jednotný názorový proud. Novinky ostatně zavedly i úžasnou funkci „lajkování“ a současně i „ne-lajkování“ příspěvků, což samozřejmě nadále buduje názorovou singularitu a nositele odlišných postojů z diskuse spolehlivě vyhání.

Jak je krásné být v kroužku, kde všichni s vámi souhlasí a chválí vás, jak pěkně jste to řekli, jak od plic jste jim to nandali!

Nejsou to jen sociální sítě

Téma se dá jistě zobecnit a poukázat na to, že v dnešním nesmírně složitém světě s velice mlhavým budoucím vývojem lidé tápou a jsou nakonec vděční, když jim někdo dá jasný a jednoduchý návod řešící všechny problémy (u nás třeba Klaus nebo Okamura), a nakonec se přivracejí i k velkým médiím, které jsou názorově jednoduché nebo vyhraněné (u nás třeba Novinky.cz, nejčtenější online deník, nebo v Americe neméně oblíbená stanice Fox News, která je v podstatě hlásnou troubou republikánských názorů).

Tento trend je tedy asi všeobecný a nedá se mu moc vyhnout – když jsou věci velmi složité, vzdám pokusy o jejich chápání a přimknu se k názoru někoho, kdo to ví, nebo kdo to alespoň dovede jednoduše prezentovat.

Nemůže to ale zastřít fakt, že Internet, od kterého jsme mnoho očekávali coby od „enablera“ názorově otevřené společnosti, ve výsledku zklamává. (Nemůže za to ovšem Internet).

Jaký si to uděláš, takový to máš

…to platí na Internetu více než kdekoli jinde. Geekové mohou nad předchozími řádky povytahovat obočí – se to přece netýká, já si pluralitní prostředí právě v Internetu vytvořím daleko snáze než kdekoli jinde, pro mě je v této věci Internet skutečnou spásou, kdybych měl spoléhat na tradiční média (TV Nova – deníky – rádia), chodím jako hluchý a slepý. Vytvořím si rozsáhlé portfolio zdrojů, přes RSS dostávám všechny důležité zprávy i komentáře až domů, a i na těch sociálních zdrojích si vytvořím společenství názorově pestrých lidí a s chutí s nimi diskutuji.

Jenomže geeků je málo. Většina populace, která dnes okupuje sociální sítě, na nich tráví obrovská kvanta času – sociální sítě dnes obsluhují 20 % všeho času, kdy jste online, seznam online aktivit dle stráveného času s přehledem vedou. Procento stále rychle roste – 20 % uváděly průzkumy z loňského podzimu, ComScore z letošního léta uvádí již 25 %. Ať se nám to líbí nebo ne, sociální sítě jsou dnes primární aktivitou na Internetu. Běžná populace si na sociálních sítích vytvoří poměrně kroužek názorově spřátelených lidí a plně si s ním vystačí – cesta k názorové singularitě je otevřená.

Kam to povede? Tak jako v mém předchozím článku o žurnalistice i zde vidím budoucnost poměrně pochmurně – je to ještě horší, než si myslíme. Digitální propast se rozevírá: na jedné straně dovede menšina lidí Internet skvěle uchopit a s jeho neocenitelnou pomocí si vytvářet bohaté názory jako nikdy předtím. Tato menšina se dokonce s přispěním Internetu naučila kvalitně diskutovat.

Jenomže většina jde opačným směrem – sociální sítě, které si zamilovala, ji vedou nejen k zjednodušujícím pohledům na svět, ale dokonce do oblastí blátivého myšlení, jak tomu pěkně říká spolek Sisyfos. Mainstreamová debilizující média (typu TV Nova nebo Blesk) sice jsou schopná natočit reportáž popisující, že pokud se dá voda do mrazu, tak z ní vznikne led, ale přece jen si dávají trochu pozor na vyslovené bludy. Na sociálních sítích ale veškeré zábrany mizí – „chemtrails“ tam mají desítky tisíc fanoušků, Vesmírní lidé řádí jako pominutí, a z přece jen jakoby serióznějších témat je znepokojující, jak často lidé sdílejí a lajkují články z webů jako je Zvedavec.org.

BRAND24

Od názorové plurality raného Internetu k názorové singularitě Facebooku. Od infantilních fotek koťátek k šíření bludů, od šíření bludů k masovému sdílení a lajkování názorů, které jsou již vysloveně nebezpečné, s nejasným původem, původcem, financemi a motivem.

Takhle jsme si tedy digitální revoluci nepředstavovali. Ale asi s tím nic nenaděláme.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je zakladatel společností Computer Press a InternetShops, novinář a autor odborných publikací, v současné době soukromý investor (mj. Fayn Telecommunications.). Jeho další materiály naleznete na www.bloc.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).