Od 19. prosince loňského roku platí evropská směrnice o regulaci audiovizuálních mediálních služeb, včetně těch internetových. Co to znamená pro české internetové firmy?
Pro provozovatele běžných internetových služeb, tedy statických textových internetových stránek, to fakticky neznamená nic. Regulace se týká pouze provozovatelů, kteří mají na svých stránkách videoobsah, a to ještě s určitými charakteristickými znaky. Musí to být veřejně přístupný komerční obsah, a tento web musí být nějakým způsobem katalogizovaný.
Co to je katalogizace?
Podle navrhovatele zákona, ministerstva kultury, to je něco jako programové schéma nebo formát v televizi. Takže regulace se týká komerčních webů s videoobsahem, které mají rubriky a vlastní dramaturgii. Musí jít o profesionálně dělaný obsah, nikoli sdílená videa. Když natočím nějaké video a vyvěsím ho na web, zákon a regulace by se něj vztahovat neměly. Podstatná věc je, že regulace se týká pouze provozovatelů, kteří sídlí na území Evropské unie. Netýká se celého světa, což asi bude trošku problém.
Směrnice už platí, ale zákon, který by ji měl u nás uvést do praxe, dosud nebyl přijat. Co to znamená pro české provozovatele komerčních videoslužeb na internetu? Platí u nás už regulace, nebo ještě ne?
. Vzhledem k tomu, že náš zákon se teprve připravuje, platit by neměl. Je to spíš otázka na právníky, která právní norma se na nás jako Českou republiku vztahuje primárně: zda evropská směrnice, protože jsme členským státem EU a tato směrnice už byla v Bruselu přijata, nebo národní zákon, který teprve vzniká. Ale vzhledem k tomu, že každá vláda členské země EU má za úkol připravit lokální návrh zákona, do kterého promítne obsah směrnice, předpokládám, že budou platit až ony národní zákony, jakmile je schválí národní parlamenty těchto zemí.
Podle předsedkyně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) Kateřiny Kalistové směrnice platí už i pro Českou republiku, regulace internetových služeb je tedy zavedena i u nás, nicméně podle této směrnice má národní zákon určit, kdo bude provádět onu regulaci v praxi. Tudíž regulace platí, ale není, kdo by ji u nás uplatňoval.
To je výklad českého regulátora. My jsme si nechali udělat porovnání a výklad směrnice přímo z originálního znění, v jakém byla v Bruselu přijata. A v něm není definováno, co mají jednotlivé členské země konkrétně udělat, zda mají tyto služby regulovat nebo ne, nebo jaký způsob regulace nebo samoregulace mají použít. Směrnice obsahuje pouze definici, že členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svých právních předpisů, aby poskytovatelé mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, tuto směrnici účinně dodržovali. Ale že by na to měl dohlížet regulátor, v ní explicitně není řečeno.
To znamená, že může nastoupit i samoregulace samotnými provozovateli služeb, které mají být regulovány?
Ano, alespoň podle právního posudku, který nám vytvořila jedna renomovaná právní kancelář. Vyplývá to také z diskusí s lidmi, s nimiž jsem hovořila mimo zápis v Bruselu. Řekli mi, že žádná ze směrnic, které byly v Bruselu přijaty, zatím direktivně neříká, co bychom měli jako členská země EU udělat, ale stanovuje určité mantinely. Naše vláda nebo stát, jako členská země EU, si s tím musí v lokálních intencích poradit. Můžeme celou směrnici jenom přeložit a schválit, jako to udělaly některé členské státy, nebo můžeme použít regulátora, který už existuje, nebo můžeme použít samoregulaci, nebo nemusíme udělat nic, protože si s tím nevíme rady. Variant je hned několik.
Nicméně zákon, který neprošel vládou a zatím ani parlamentem, počítal s tím, že tím národním regulátorem v případě audiovizuálních služeb na internetu bude RRTV.
Vládou zákon prošel.
Ale jeho první verzi vláda odmítla.
Geneze vzniku tohoto zákona je trochu složitější. Před rokem jsme zjistili, že na ministerstvu kultury je připraven návrh zákona, který není ideální, a to nejen z toho titulu, že obsahuje pasáž o tom, že regulátorem internetových služeb se má stát RRTV.
Přišli jste na to teprve před rokem? Evropská směrnice byla přijata v prosinci 2007, a od té doby běžela dvouletá lhůta, během které měly jednotlivé členské země přijmout národní zákony o regulaci videoslužeb. Proč jste se o to nezačali zajímat dříve?
Upřímně říkám, že jsme nepředpokládali, že by předkladatel našeho národního zákona zapracoval do návrhu i regulátora. Nenapadlo nás to. Asi máme trošku klapky na očích. Jak se pohybujeme dlouhodobě na internetu, připadalo nám, že to není primárně možné. Takže je asi tak trochu naše chyba, že jsme podcenili ministerstvo kultury jako předkladatele zákona, ale to se stalo jen u první verze návrhu zákona. Napodruhé jsme se mu už plně věnovali.
Za to, že jste byli ohledně návrhu zákona aktivní až poslední rok, vás kritizuje i předsedkyně RRTV Kateřina Kalistová.
A má pravdu. Opravdu jsme nepředpokládali, že z ministerstva vypadne takový návrh. Při jeho přepracovávání jsme komentovali několik pasáží, například dokladovatelnost zobrazování obsahu, protože návrh zákona vychází ze systému kontroly televizního vysílání. Jenže vysílání na internetu je specifické a funguje jinak. Ať už tím, že se děje regionálně, takže můžete sedět v Pardubicích a sledovat úplně jinou věc, než když sedíte v Praze. Potom je specifické v rámci doručování služby podle specifikace IP adresy. Pokud máte určitou IP adresu, můžete na internetu sledovat něco úplně jiného než člověk, který má jinou IP adresu. To byly věci, které jsme si s předkladatelem zákona vyjasňovali, protože tomu nerozuměl.
A kdy jste si je vyjasňovali?
Loni v dubnu. V květnu a v červnu šel návrh zákona na vládu. Měla se jím zabývat Topolánkova vláda, ale nedostal se na program posledního zasedání, a potom Fischerova vláda, která ho vrátila ministerstvu kultury k přepracování. Právě s těmi našimi komentáři.
Jedním z argumentů proti návrhu zákona byl i požadavek RRTV na zvýšení počtu jejích členů o osm lidí a navýšení rozpočtu o tři miliony korun. Podle šéfky RRTV se ale neměl navyšovat počet členů Rady, nýbrž zaměstnanců jejího úřadu, a o zvýšení rozpočtu také nešlo, Rada chtěla pouze zachovat rozpočet na stejné úrovni jako loni, protože ministerstvo financí jí ho snížilo o dvacet procent. Nebyly to tedy liché argumenty?
Ale my jsme neargumentovali tím, že RRTV chce zvýšit počet svých členů. Nám bylo jasné, že aparát, který bude řešit monitoring obsahu, musí existovat. A stejně si myslím, že ani tři miliony korun ke stávajícímu rozpočtu by Radě nepomohly. Pokud chce zodpovědně monitorovat vše podle zákona, a dostane to jako povinnost, pak musí zákonitě požádat o podstatné navýšení rozpočtu. Ale ne jen o tři miliony.
Kdyby měla RRTV monitorovat už dnes všechno rozhlasové a televizní vysílání, což jí také ukládá zákon, nezvládne to ani při navýšeném rozpočtu. Nemá na to kapacitu.
V návrhu zákona je ale napsáno, že má povinnost tyto služby monitorovat. A pokud mám povinnost monitorovat, musím se na to technicky vybavit. Protože jinak bych musela do úřadu Rady posadit třeba padesát lidí, a ti by museli pořád sledovat nějaké internetové stránky. To přece nejde. Na to existuje technické vybavení.
Rada ani dnes nemonitoruje veškeré vysílání všech rozhlasových a televizních stanic, ale namátkově si vybírá určité médium a určitý časový úsek, nebo reaguje na podněty diváků a posluchačů a vyžaduje si od provozovatelů záznamy konkrétního vysílání, které rádia a televize musí ze zákona po určitou dobu archivovat.
Ano, chápu, že bude reagovat na podněty diváků a uživatelů internetu. Otázkou zůstává, jakým způsobem bude dokladovat, že na nějaké konkrétní webové stránce bylo něco špatně. Technicky to bude skutečně dost velký problém. Na to, aby RRTV splnila dikci zákona, musí dělat monitoring úplně jinak.
Jak?
Musí si udělat technický monitoring médií, a na to jí nebudou stačit lidi. To jsem ale paní Kalistové říkala. Upozornila jsem ji, že pokud to chtějí dělat, existuje technický prostředek, který je nastavený, kdejaká firma to pro ně velice ráda udělá, ale nechá si za to samozřejmě zaplatit.
Kateřina Kalistová ale tvrdí, že se na ní Sdružení pro internetovou reklamu (SPIR) dosud kvůli chystanému zákonu vůbec neobrátilo.
Sešli jsme se 14. července v pražské restauraci Sahara. Schůzku inicioval předseda naší samoregulační komise, za SPIR jsme se jí zúčastnili my dva. Za Radu tam byla paní předsedkyně Kalistová a místopředseda Foltán. Bavili jsme se asi dvě hodiny o stávajícím znění návrhu zákona, což bylo předtím, než ho začala projednávat Poslanecká sněmovna.
A ta ho začala projednávat kdy?
V srpnu. Na schůzce jsme se bavili o tom, co bude se zákonem dál, ať by vyšel ze Senátu nebo od prezidenta v jakékoli podobě. Bylo nám jasné, že ať zákon dopadne jakkoli, musíme s Radou spolupracovat. Navrhli jsme modus operandi, systém vzájemné komunikace, že jakmile zákon vyjde ve Sbírce zákonů, což by zřejmě byl i termín jeho účinnosti, sejdeme se a dohodneme se na mediálním školení Rady i nás a těch našich členů, jichž by se zákon týkal. Zároveň by se sešla naše samoregulační komise se zástupci RRTV a dohodli by se na způsobu vzájemného informování.
K čemu jste došli?
Navrhovali jsme, že pokud Rada s někým zahájí správní řízení o porušení zákona, bude nás o tom informovat. Chtěli jsme to přímo zapracovat do návrhu zákona, protože internetové médium teoreticky nemusí být členem SPIR a my bychom přesto byli schopni mu pomoci. Každé správní řízení má ale určitou lhůtu a pokud bychom se o něm dozvěděli pozdě, nemuseli bychom stihnout do tohoto řízení zasáhnout. Do zákona se nám ale tuto formulaci nepodařilo prosadit.
Co to znamená?
Že záleží na konkrétním internetovém médiu, aby nás okamžitě, jakmile mu přijde výzva RRTV o vyjádření k zahájenému správnímu řízení, informovalo a požádalo o spolupráci. My podáme k tomu konkrétnímu případu expertní vyjádření, zda si myslíme, že se chyba stala na straně média nebo ne. Pokud to bude člen SPIR, sdělíme mu, zda udělal chybu a zda má konkrétní obsah vymazat ze svých stránek, a on to udělá. Předpokládám, že tím by správní řízení RRTV skončilo. Nebo řekneme, že provinění média je prokazatelné a ať RRTV pokračuje ve správním řízení a udělí sankci, protože se od tohoto média a jeho chování distancujeme.
Kateřina Kalistová mi řekla, že o všech zahájených správních řízeních s provozovateli internetových stránek bude Rada informovat SPIR. Že s tím počítá.
Pokud to tak bude, je to jedině v pořádku. Ale my se musíme držet toho, co je napsáno v návrhu zákona, a tam to takto jednoznačně napsané není. Jde to tedy nad rámec naší dohody a myslím si, že pokud to takto bude fungovat, bude to rozumnější pro obě strany.
Pojďme zpátky k chronologii vzniku zákona. Skončili jsme u toho, že Fischerova vláda v červnu vrátila návrh ministerstvu kultury k přepracování. Co se dělo dál?
V červenci jsme se dvakrát nebo třikrát sešli s předkladatelem návrhu zákona a měli jsme k němu několik připomínek. Některé byly technického charakteru, že něco nejde uskutečnit tak, jak žádá zákon, takže jsme navrhli jinou formulaci a ta bez problémů prošla. Pak jsme měli připomínky typu, zda-li je nutné, aby regulaci internetových médií prováděla RRTV a navrhovali jsme místo ní samoregulaci. To však neprošlo, a tak jsme souhlasili s regulací prostřednictvím RRTV, pokud ji Rada zvládne v současném složení, protože ministerstvo tvrdilo, že RRTV nebude požadovat další navýšení rozpočtu.
Připomínkovali jste ještě něco?
Ano, příliš vysoké pokuty u správních řízení, které se pohybovaly v částkách až do dvou milionů korun. Pokud by byly uplatňované v této výši, byly by pro středně velká a malá internetová média likvidační. Na to nám zástupci ministerstva kultury odpověděli, že jde o maximální výši pokut a že ve správních řízeních se bude přihlížet k velikosti média a hloubce jeho prohřešku. Což ale zase v návrhu zákona není napsáno. Potřebovali bychom alespoň nějaké precedenční řešení.
A co se dohodnout s regulátorem na nějakém nepsaném postupu a modelu spolupráce, jak by se měl nový zákon vykládat a používat v praxi?
Nejsem si jistá, zda by k tomu byl regulátor ochoten. Od provozovatelů televizí vím, že to je dost velký problém. Nevím, jestli regulátor vůbec může dopředu říci, jak vysokou dá konkrétnímu viníkovi pokutu. V tom je ten problém. Pro nás je potom taková spolupráce s regulátorem „náhodná“, existuje příliš mnoho neznámých, které se mohou promítnout do výsledné sankce. Nemůžeme pak našemu členovi říct, že udělal první prohřešek, takže dostane pokutu jenom ve výši 20 korun, když to ve skutečnosti nemusí být pravda.
Kateřina Kalistová ale tvrdí, že u prvních prohřešků internetových médií bude RRTV opakovaně spíše upozorňovat na porušení zákona, žádat odstranění chyby a neudělí žádné pokuty.
Dá se to předpokládat, ale podobný způsob bychom zvolili i my jako samoregulátor. Informovali bychom hříšníka, že udělal chybu, požádali ho o její odstranění a ještě bychom byli schopni ho monitorovat, zda ji neopakuje.
Kdyby byl SPIR v pozici samoregulátora internetových služeb uveden přímo v zákoně, jak by to by bylo s uplatňováním pokut? To byste je udělovali vy jako profesní organizace? A kam by šly peníze z těchto pokut?
Ne, my jako samoregulátor bychom pokuty neudělovali.
Takže byste hříšníka nahlásili Policii, nebo na něj podali žalobu? Jak by to tedy fungovalo?
Záleželo by na tom, na jakém systému bychom se dohodli a co by z hlediska práva bylo možné. Ale předpokládám, že by to mohlo fungovat tak, že pokud by médium nereflektovalo doporučení samoregulátora, který mu nemůže nic nařizovat a udělovat sankce, museli bychom o jeho prohřešku informovat orgány činné v trestním řízení.
A vyloučit to médium ze SPIR.
I tak se to dá nastavit. Pokud by ovšem ten provozovatel vůbec byl členem SPIR. Argument radních, a předpokládám, že i předkladatele návrhu zákona, proti samoregulaci SPIR a úzké spolupráci s regulátorem stojí argumentu, že SPIR nesoustřeďuje všechny provozovatele internetových video služeb v České republice. Ve skutečnosti je našimi členy valná většina komerčních videoserverů, pokud tedy nepočítám YouTube a podobné zahraniční weby. Situace se samozřejmě může změnit. Ale pak by samozřejmě mohly nastoupit orgány činné v trestním řízení.
A tato verze samoregulátora, který by v podstatě nahrazoval RRTV, z návrhu zákona úplně vypadla?
Ano, aspoň pokud vím. Návrh zákona jde do třetího čtení v Poslanecké sněmovně a je v něm jasně daná pozice regulátora, který kromě toho, že musí monitorovat média, má za povinnost spolupracovat se samoregulátory, kteří jsou v tom zákonu určitým způsobem zmíněni. Nemusí být jenom jeden, teoreticky může existovat samostatný samoregulátor obsahu videowebů, potom samoregulátor reklamních sdělení, apod. Ale zatím všechny tyto oblasti zastřešujeme my. Zda vznikne nějaký samostatný samoregulátor internetového obsahu, těžko říct. Na jednu stranu tedy nezastírám, že samoregulace je složitý proces a že jde o běh na dlouhou trať, ale z hlediska funkčnosti a výkladu zákona je pro stát efektivnější než okamžité řešení.
Předsedkyně RRTV Kateřina Kalistová ale SPIR nepovažuje za samoregulátora podle návrhu zákona, protože takový samoregulátor by podle ní měl stát na třech pilířích, a těmi mají dodavatelé obsahu videoslužeb, provozovatelé internetových médií a reklamní zadavatelé a agentury. Vám prý chybí ta „reklamní noha“.
Také jsem to ve vašem rozhovoru s paní Kalistovou četla. SPIR se zatím skládá ze dvou sekcí: zadavatelů inzerce a internetových médií. V sekci zadavatelů inzerce nejsou v drtivé většině koneční zadavatelé reklamy. ale jsou to téměř všechny velké mediální agentury, u nás. Členy této sekci jsou i v reklamní a internetové agentury. V sekci médií jsou firmy, které přímo provozují internetová média. Jde o společnosti typu Seznam.cz, Centrum Holdings, Ringier ČR, MAFRA. Některá z nich shodou okolností neprovozují pouze internetová média, ale vydávají i tisk. Zároveň se v této sekci pojí obsah i konečné místo pro inzerci. Soustřeďujeme v ní i provozovatele takzvaných administračních systémů pro internetovou reklamu, což je třeba společnost Billboard. Jde o technologické firmy, které dodávají pouze systém na doručování reklamy.
Kateřině Kalistové tam chybí zpracovatelé internetové reklamy, tedy reklamní agentury.
Když se podíváte na naši sekci zadavatelů inzerce, je mezi jejími členy jediný konečný zadavatel inzerce, jinak jsou to všechno mediální a reklamní agentury. A také internetové agentury jako Ogilvy Interaktiv a podobně. SPIR má dnes celkem 58 členů a letos přibudou další. Naopak SPIR je jednou z mála profesních organizací, která v sobě spojuje všechny složky reklamního řetězce počínajícího u média a končícího u zadavatele (médium –mediazastupitele- mediální-reklamní popř. internetovou agenturu a k tomu i poskytovatele technického řešení).
Pojďme zpátky k návrhu zákona, který zapracovává evropskou směrnici o regulaci audiovizuálních mediálních služeb do české legislativy. Řekla jste, že má jít do třetího čtení ve sněmovně. Ví se už, kdy to třetí čtení proběhne?
Podle mých informací třetí týden v lednu.
To znamená, že by mohl začít platit ještě v letošním roce?
Teoreticky. Mohl by být přijat v Poslanecké sněmovně. Potom půjde do Senátu a pokud ho senátoři nevrátí sněmovně, půjde k podpisu prezidentu republiky. Jak hodně formální by to byl podpis, nedovedu říci. Pokud Senát zákon vrátí, sněmovna by ho mohla po přehlasování teoreticky poslat rovnou prezidentu republiky.
A tohle kolečko by mohlo trvat jak dlouho?
To si vůbec netroufnu odhadnout. Je tady jeden hlavní mezník: parlamentní volby. Buď se celá tato procedura stihne do voleb, nebo ne. Pokud se stihne, zákon vejde v platnost ještě letos, pokud ne, po volbách vznikne nová Poslanecká sněmovna a se zákonem by se začínalo úplně nanovo.
Předsedkyně RRTV předpokládá, že by zákon mohl začít platit nejdříve na jaře příštího roku. Takže asi nepočítá s tím, že by se stihl projednat do voleb.
Nevím. Vzhledem k tomu, že mám pouze jednoleté zkušenosti s projednáváním zákonů, nemůžu úplně přesně dopředu říci, jak to dopadne. Ale myslím si, že čím víc jsou někteří lidé ponořeni do přípravy návrhu zákona, tím jsou k rychlosti jeho schválení skeptičtější. Z mého pohledu je to padesát na padesát. Nevím, co se stane.
Má ještě smysl před třetím čtením ovlivnit jeho znění?
19. listopadu jsme dávali pozměňovací návrhy do sněmovního kulturního výboru. Ze tří byl jeden, více méně formální či spíše technická záležitost, přijat. Zbylé dva ne. Tak jsme to vzali na vědomí.
Ty dva nepřijaté se týkaly čeho?
Chtěli jsme, aby se snížila horní hranice pokut za porušení zákona z jednoho až dvou milionů korun na desetinu. Také jsme chtěli, aby RRTV měla v povinnostech, že musí spolupracovat se samoregulátorem a informovat ho o zahájených správních řízeních. Vůbec to nebylo tak, že bychom chtěli regulátora z návrhu zákona úplně vyhodit.
Takže i když Rada deklaruje, že s vámi chce spolupracovat, chcete pro jistotu, aby to bylo napsané přímo v zákoně?
Ano, aby to bylo pevně dané. Co je psáno, to je dáno. Takhle to bude trošku problematičtěji vymahatelné. Ale ve třetím čtení zákona, podle toho, co jsem pochopila, je téměř nemožné v návrhu cokoli změnit. Buď zákon projde, nebo ne. O pozměňovacích návrzích se už nemluví.
Ve chvíli, kdy zákon začne platit, budou se muset všichni provozovatelé internetových služeb, kterých se to bude týkat, nahlásit Radě pro vysílání?
Ano. Musí postupovat v intencích tohoto zákona. To znamená, že každý, na koho se vztahuje, se musí zaregistrovat u RRTV. U internetových služeb nejde o udílení licencí, ale pouze o ohlašovací povinnost. Pak už se musí chovat podle tohoto zákona.
Budete informovat svoje členy o této ohlašovací povinnosti?
Stoprocentně. Budeme je na to připravovat. Pokud zákon projde, budeme dělat školení s právníky o jeho výkladu a vypracujeme manuál, jak by se měli provozovatelé videoslužeb chovat, na co by si měli dávat pozor. Chceme spolupracovat s RRTV. Pokud bude ochota z její strany, rádi přijdeme třeba na zasedání Rady a budeme radní informovat o naší činnosti. Pokud zákon projde v současném znění, vůbec se spolupráci s RRTV nebráním. Proč bychom s ní nespolupracovali? Bylo by to kontraproduktivní pro obě strany. Uděláme všechno pro to, aby to měla Rada jednodušší, protože i pro ni to bude těžké. A zároveň to pak budeme mít jednodušší i my.
Nebojíte se, že část provozovatelů internetových služeb, kterých se bude týkat regulace, radši přeregistruje svoje firmy mimo území Evropské unie, aby se jich regulace netýkala?
Ale s tím už nic nenaděláme. Dopředu jsme na to upozorňovali.
Stát by tím přišel o jejich daně.
Určitě ano. Ale musíte vzít v úvahu, zda by výnosy z toho, že by taková firma porušovala zákon, převážily nad náklady spojenými s jejím přestěhováním mimo území EU. Musí se to té firmě vyplatit. Zatím si nemyslím, že by se to někomu kromě pornositů vyplatilo. Ovšem situace se během dvou tří let může dramaticky změnit.
Pornowebům se to tedy asi vyplatilo.
Jenže pornoweby musí celkově změnit přístup ke svému obsahu. Nevím, zda bude stačit, že uživatel musí potvrdit, že mu je 18 let. Podle mě ne.
Takže by měly zavést podmíněný přístup na svoje stránky?
Ano. A pokud tím podmíněným přístupem bude to, že pošlu sms a zaplatím desetikorunu nebo padesát korun a přes operátora se zaregistruji, takže bude jasné, komu patří mobilní číslo, na kterém jsem se registroval, a bude možné to poznat, bude to v pořádku. Spousta provozovatelů pornowebů je ale naprosto anonymních nebo jsou to uživatelská videa toho nejhrubšího zrna a na ty se zákon nevztahuje. To už ale není náš problém, a sankce pro takové weby by byly jedině v pořádku. Otázkou je, zda orgány v trestním řízení najdou provozovatele. A upřímně řečeno, děti se na takové stránky stejně dostanou, pokud budou chtít. A když si budou chtít něco najít, najdou si to třeba na amerických webech, kterých se evropská regulace vůbec netýká. Takže se vracíme na začátek, zákon děti neochrání, je selektivní a s nejistým výsledkem.
Foto: Ivana Dvorská, DigiZone.cz
ČLÁNKY DO MAILU