Zpráva o úmrtí Ládi Zajíčka mne vloni v prosinci zastihla shodou okolností v Paríži, takže jsem neměl možnost bezprostřední reakce a také „redakční“ nekrolog za mne musel napsat kolega Mirek Zeman. Dodnes mne to mrzí: měli jsme se Zajíčkem poměrně osobitý vztah a pokud jde o moje profesní začátky, byl to právě on, kdo mne výrazným způsobem ovlivnil.
Láďa Zajíček byl nepochybně značně kontroverzní osobností a získával si zástupy nadšených příznivců i zástupy fanatických odpůrců – a prakticky nic mezi tím. Byl prototypem křižáckého bijce za věc dobra a jedinou skutečnou pravdu, kterou prosazoval hlava nehlava. Zřejmě nejlépe to v krátkém nekrologu v Softwarových novinách vyjádřil Petr Koubský, kterého si dovolím stručně citovat:
„Láďa Zajíček byl pozoruhodný člověk. Nesnášel konvence, establishment, hloupé lidi a především obě podoby konzumní společnosti, které jsme na vlastní kůži zažili, tedy socialismus a kapitalismus. (…) Měl nulové nároky na životní úroveň, jeho ideálem bylo nevlastnit nic a přiblížil jsem k němu víc, než by člověk věřil, že je možné. Věřil ve svobodu spojenou s odpovědností, v Linux a ve vzdělání. Obohatil češtinu o termíny jako ‚počítačovec‘ či ‚kameníci‘. Ale nebyl žádný čítankový Mirek Dušín, jak by se mohlo zdát a jak je zvykem psát do nekrologů – to tedy ne. Na ty, kdo nesouhlasili s jeho vizí světa – nebo jen s některými detaily, a to byli prakticky všichni – dovedl být neuvěřitelně příkrý. Ne proto, že by byl zlý, ani náhodou. Ale proto, že opravdu a upřímně nevěděl, co je kompromis. Byl jak holá žárovka, svítil víc než jiní a rovnou do očí. Mnoha lidem šel na nervy. Mně taky. Tolik, že jsem mu nikdy nestihl říci, jak moc si ho vážím a jak obrovskou práci za ním vidím. – Už mu to neřeknu a navždy mi to bude líto.“
Bezprostředně poté, co se rozšířila zpráva o Zajíčkově smrti, byl český Internet zaplaven smrští názorů, které Zajíčka doslova adorovaly. Většina lidí rázem zapomněla na bouřlivé diskuse pod jeho články – v poslední době především na Netem, ale třeba i u nás na Lupě – najednou už jim nevadila jeho dřívě zmiňovaná „arogance“ a „nesnášenlivost“: jakoby se okamžikem, kdy opustil svou pozemskou schránku, stal čímsi na způsob světce.
V této atmosféře se také v hlavách organizátorů Českého Zavináče zrodil nápad, že by bylo dobré Zajíčkovi udělit čestného Zavináče in memoriam a případně po něm pojmenovat příslušnou „žurnalistickou“ kategorii. Také porotci (alias členové akademie) zřejmě sdíleli tento názor, díky čemuž se – na rozdíl od loňského roku – dostal mezi tři jména s největším počtem nominačních hlasů a má patrně velkou šanci cenu získat.
V žádném případě si nemyslím, že by si Zajíček cenu pro nejlepšího internetového žurnalistu nezasloužil, jeho současná nominace mi však tak trochu nesedí. Je třeba si upřímně přiznat, že nebýt jeho smrti, porotci by si na něj – stejně jako vloni – s vysokou pravděpodobností nevzpomněli. Udělovat mu tedy Zavináče in memoriam je něco jako onen pověstný „bych“, kterého jest pozdě honiti. Otázkou navíc zůstává, zda by podobná cena Láďu Zajíčka vubec potěšila: jak jsem ho znal, nejspíš by se ani neobtěžoval si ji přijít vyzvednout, a pokud ano, tedy jen proto, aby mohl ve své klasické semišové vestičce a s dlouhými vlasy provokovat „internetovej establishment v tý český gubernii“. Dávat mu ji tedy nyní je svým způsobem falešné gesto – a ještě neuctivější by bylo ji po něm pojmenovat. Sám jsem loni coby člen poroty hlas pro Zajíčka poslal, letos to však udělat nechci.
Poslední rozloučení s Láďou Zajíčkem se konalo v kostele břevnovského kláštera a zúčastnily se ho zhruba tři až čtyři desítky lidí, většinou těch, kteří k němu měli nějaký osobní vztah. Náklady pohřbu zaplatil z velké části z vlastní kapsy jeho kamarád a souputník Jiří Kofránek, kterého pamětníci znají ze stránek Bajtu a který byl v poslední době také Zajíčkovým ošetřujícím lékařem. Úctu k Zajíčkovi by proto internetová komunita mohla vyjádřit i mnohem praktičtěji: drobným finančním příspěvkem.
Měl by podle vás Ladislav Zajíček dostat Český Zavináč in memoriam?
