U jiných stačí podívat se na jeden díl a hned je jasné, že jde o cyklus přinášející pouze negaci a ne zcela dostatečnou profesionalitu zpracování. Opravdu stojí za to dívat se pravidelně na pořad televize Nova Víkend. Jednak je většinou velmi dobře natočen, obsahuje výtečné záběry a je kvalitně sestřihán, a jednak, a to především, příjemně novátorská (v českých poměrech) je jeho dramaturgická koncepce.
Víkend přináší zajímavé příběhy s pozitivním vyzněním, což je v době, kdy v jiných pořadech sledujeme hlavně lidské neštěstí a bolest, velmi milé. Hlavním kladem pořadu je ale cosi jiného. Jakoby reportéři se svými příběhy žili. V mnoha případech se zapojují do děje nikoliv jako pouzí kladeči otázek, ale jako hlavní aktéři.
Velice působivá byla reportáž, v níž se reportér odhodlal, po předchozím tréninku, vstoupit do ringu a vyboxovat zápas. Myslím, že ho protivník trošku šetřil, ale stejně dost ran obdržel. Stejně tak zajímavý byl reportér, který se za den naučil nějaká japonská slova a fráze a pokoušel se udržovat konverzaci v japonštině s rodilými mluvčími u večeře. Jindy se zase reportér spouští s jeskyňáři do hlubin Macochy. V prvním případě reportáž nekončí krvavě, v druhém nekončí trapně, ve třetím nikdo nikam nespadne. Naopak, reportéři vytvořili duch jakéhosi přátelství s těmi, s nimiž boxují, japonsky konverzují, slaňují…
V pořadu nechybí ani krátké, humorné reportáže – např. o neobvyklých dopravních značkách upozorňujících na stromového klokana, poslední záchod do příští země, výskyt lehkých slečen…
Potom se ve Víkendu objevují reportáže spojující řemesla – případně s motivy cestopisnými o čajovnictví na Cejlonu – s tím, že nejlepší čaj je z vody z kohoutku na pražském Václavském náměstí, o cibulácích s motivy granátového jablka a asijských rostlin…
Nezapomíná se na motivy probouzející národní hrdost – o těch, kteří bojovali za vlast ve 2. světové válce v řadách RAF a dnes se stále ještě drží a mají v sobě spoustu humoru a lásky. O sochaři Zoubkovi a jeho odvaze v souvislosti s posmrtnou maskou Palachovou – odlehčeno jeho “dvojženstvím”. O “andělském zpěvu” dětí z Kühnova dětského sboru, o krásné práci, která proslavila naši vlast v celém světě a o podivuhodném videoklipu.
Osobně mě nejvíc v poslední době zaujala reportáž o setkání papuánských lidojedů s astronauty a podíl režiséra Svěráka na tom. O vyšších patrech světa, cestování s dýmem, o Svěrákovu filmu promítaném na více pláten naráz tak, aby byl divák vtažen a získal představu, že on je mezi astronauty a Papuánci.
Jenom některá vyjádření reportérů jsou maličko na škodu, abych pořad nehodnotil kladně ze sta, ale jen z 99%. Např. volnočasový areál (v díle 14. 4.), to mi připomíná volnočasové aktivity, o nichž se vedla řeč již za socialismu. Jako by nešlo hezky říct – areál, v němž lidé tráví svůj volný čas. Nebo “Japonec hovoří česky tak, že to až bere dech” (31. 3.). Škoda, že nebylo použito to šílené slovo ze špatných dabingů – dechberoucí. Ne, vždyť lze klidně říct, že Japonec hovoří česky málem jako rodilý Čech. Ve stejném dílu se hovoří o tom, z jaké výšky je nutné pustit steak, aby se za letu “uvařil”. No, řekl bych, že vařený steak by nebyl nic moc. Mám raději steak upečený.
Celkově lze říci, že pořad Víkend je moderním, příjemným publicistickým pořadem, který své diváky potěší, pobaví i nenásilně poučí. Klasickým příkladem toho všeho je reportáž o holčičce (a její rodině), která úspěšně dokončila svůj boj s leukémií.
Cyklus je v dosti zásadním rozporu s tím, co se všeobecně říká a píše o komerčních televizích. Tedy, že parazitují na lidském neštěstí. Je vidět, že Nova je schopna dělat své pořady i tak, aby byly balzámem na duši diváka.
Sledujete magazín Víkend?
