Hlavní navigace

O vládě rozhodlo 3727 lidí v internetovém hlasování

21. 7. 2010
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Věci veřejné Autor: 21971
Věci veřejné
Strana Věci veřejné svým internetovým hlasováním o vládě otevřela opět diskusi o tom, jaký je vztah politické participace, demokracie a Internetu. Zdá se, že strana představila model podivné kombinace zastupitelské a přímé demokracie a poodhalila možné problémy. Přesto tento experiment může přinést cenné zkušenosti.

Proměny a vývoj demokracie jdou ruku v ruce s celkovým rozvojem společnosti a rozmachem informačních a komunikačních technologií. Dříve bylo velmi obtížné se dozvědět nějakou informaci rychle, pracovat s ní, verifikovat a prověřovat ji. Volby se pak odehrávaly spíše jako programové referendum a polici měli po celé volební období v podstatě volnou ruku, což jim umožňovalo prosazovat často i poměrně nepopulární kroky. Schopnosti a možností občanů sdružit se a efektivně vzájemně kooperovat byly velmi omezené. Stačí se podívat na to, jak postupuje totalitní režim – jako první krok zavede omezení komunikačních prostředků, v dnešní době zvláště Internetu.

Na první pohled by se tak mohlo zdát, zastupitelská demokracie supluje nemožnost občanů se dostatečně rychle vyjádřit ke všem závažným otázkám; v době Internetu s jeho hlasovacími a sdružovacími možnostmi by tedy mohlo jít překonaný systém. A právě s touto myšlenkou přišla politická strana Věci veřejné. Lidé by podle ní měli mít právo hlasovat o čemkoli a to nejlépe prostřednictvím Internetu.

To s sebou ale nese celou řadu obtíží. Předně se stačí podívat na to, jaký je zájem lidí o rozhodování jako takové – například účast ve druhém kole senátních voleb se často pohybuje kolem 20 %. Lidé, zdá se, mají voleb až příliš. Možná by byl zájem větší, pokud by se rozhodovalo o nějaké konkrétní záležitosti. Zkušenosti s místními referendy proslulého Švýcarska ukazují, že když lidé řeší konkrétní záležitost ve svém okolí, mají na ni názor a chtějí o ní hlasovat. Jenže pro legislativu to není zrovna vhodný model. Zákony by měly tvořit jeden ucelený systém a nikoli sérii odhlasovaných výkřiků do tmy. Že se tak často děje i ve sněmovně je věc druhá, tam ale nejde o systémovou chybu, jako spíše o šlendrián a vnitropolitické lobby přilepující kusy zákonů k čemukoliv, co se právě projednává a kde to může uniknout pozornosti.

Druhá potíž, spočívá v tom, že lidé by hlasovali i o věcech, o nichž nic neví – možnosti manipulace jsou zřejmé a snadné. Již jsme zažili diskuse o biopalivech a jaderných elektrárnách, které nebyly ani vzdáleně založeny na jakémkoli přírodo/vědeckém podkladě, jen měla některá ze stran zájem je vhodně podat a měla na to i patřičný rozpočet.

Třetí problém zahrnuje otázky – například bezpečnostní – o kterých by občané neměli vědět téměř nic nebo které nelze zveřejnit bez toho, že by nevzniklo riziko, že se dostanou do rukou nepovolaných. Příkladem je radar v Brdech – jen rozvědky a několik vybraných politiků by mělo vědět o bezpečnostních rizicích pro ČR v globálním pohledu – nebo třeba o tom, jakým způsobem bude chráněn a zabezpečen. Žádná země světa není tak naivní, aby dala svým občanům informace tajného bezpečnostního charakteru. Pokud by občané všechny informace věděli, značně by to ohrozilo jejich vlastní bezpečnost. Zatímco poslanci se mohou spolehnout na doporučení či nedoporučení svých poslanců z bezpečnostního výboru, občan tuto možnost nemá.

To jsou zásadní problémy, které musí příznivci takzvané přímé demokracie nutně řešit.

O spolurozhodování takový zájem není

Dokazovat, že rozhodování lidi zase až tolik netáhne, není příliš složité. Z véčkařů se zúčastnilo jen 3727 hlasujících v otázce, zda by strana měla být ve vládě. Pro vstup bylo 78 %, proti 22 % hlasujících. Kdo by tak čekal, že o vládě bude rozhodovat volič, je na omylu. 3727 příznivců jedné strany, kteří se v čas a chytře zaregistrovali budou rozhodovat o dění v celé zemi.

Ostatně, pomineme-li technické patálie, kterých bylo více než dost, je paradoxní samotná skupina možných hlasujících. Kdyby se jednalo o straníky, tak to lze považovat na standardní přístup, tady ale šlo o „příznivce“ Uvážíme li, že se příznivcem může stát kdokoli, zakládá si strana na nemalé problémy – pokud potvrdí svoji logiku, měla by členům, kteří budou ve straně dostatečně dlouho, umožnit hlasovat. Asi lze čekat, že se mezi příznivci objeví více než malé množství členů a příznivců jiných politických stran, kteří se budou snažit do chodu strany zasahovat. Jistě, teoretické možnosti mají i v běžné stranické struktuře, ale u VV je s tímto přístupem vše daleko rychlejší a snazší, i když se strana snaží hovořit o tom, že jde o staré příznivce a ty noví se k hlasování jen tak nedostanou.

Zvláštní je také skutečnost, že například předseda strany nemohl v referendu hlasovat. Osobně je pro mě výsledek referenda jistým zklamáním – jednak pro relativně nízkou účast (což byl ale jev očekávaný) a především kvůli výsledku. Sledovat jak by se strana vypořádala s opačným poměrem hlasů by bylo velice zajímavé.

Sama strana si je vědoma limitů a nebezpečí triviálně pojaté přímé demokracie a dle svého předsedy nebudou moci příznivci hlasovat o kontroverzních tématech, které by mohly být zneužity extrémisty. Možná i volba toho, o čem se hlasovat bude a o čem nikoli, může v konečném důsledku (teď nemáme na mysli konkrétní situaci strany) vést k tomu, že nebude véčkařské pojetí přímé demokracie o nic přímější než klasická demokracie zastupitelská.

Volby přes Internet, přímá demokracie

Věci veřejné učinily jistě prospěšný experiment v tom, že vyzkoušely, jakým způsobem by mohly v budoucnu vypadat volby prostřednictvím Internetu. Předně je vidět, že zabezpečit je i pro relativně malý soubor lidí tak, aby nikdo nemohl hlasovat dvakrát, není vůbec snadné. A provést hlasování s milióny voličů by jistě vyžadovalo značnou přípravu a nemalou investici. Problémů by bylo potřeba vyřešit celá řada – počínaje od autentizace, přes šifrování přenosu, až po to, aby nebylo možné zjistit, kdo jak hlasoval.

Autentizace může na první pohled působit jednoduše – stačí užít číslo občanského průkazu nebo pasu. To je ale poněkud komplikované, neboť stačí uvážit, kolik lidí a institucí číslo vašeho OP má – od zaměstnavatele, přes banky až po pojišťovny či státní úřady. Byl by potřeba nějaký další, spolehlivý klíč – heslo. Jeho distribuce je ale věcí téměř nemožnou. Autorizace SMS zprávou (tak jak ji známe z internetového bankovnictví) s sebou nese rizika zcizení telefonu a zneužití hlasování. A ani další oblasti nejsou na implementaci (zvláště konkrétní realizaci) vůbec jednoduchá ani levná. Ostatně čtenáři na Lupě o nich již živě diskutují.

Jistou šancí by mohly být zatracované datové schránky. Pokud by je získali i jednotlivci jako konkrétní nástroj komplexní komunikace se státem, vznikl by prostor pro konkrétnější úvahy nad tím, jak a zda přes Internet volit a hlasovat. V současném stavu by to ale mohlo být spíše za trest.

V tomto kontextu je lákavá již výše zmíněná přímá demokracie – každé ráno byste se podívali do datové schránky, o čem se zrovna bude hlasovat, projeli několik desítek tisíc stran textu, pečlivě opřipomínkovali a odvolili. Nebo jen odklikali a odvolili – osobně nemám pocit, že by se jednalo o volbu kvalifikovanou a rozumnou.

Začalo to peticemi…

Není tomu tak dávno, co se mluvilo o tom, jaké výhody přináší rychlé zpravodajství a e-mail. Pak přišla na řadu masová obliba internetových petic, které umožňovaly masové vyjádření souhlasu či obvykleji nesouhlasu s nějakou skutečností. Připojit se k nim je snadné, nezabere čas, a i proto se petice na síti rychle rozšířily a díky své masovosti také dostaly značného vlivu – jako například odchod Barbory Tachecí z Radiožurnálu. Na druhé straně jsou i petice, které se zatím žádného výsledku nedočkaly – pod peticí Zrušme komunisty je podepsáno na 90 tisíc lidí a stále nic.

wt100 2024 EARLY

Zdá se, že éra prostých petic se nenávratně blíží ke svému konci a bude překonána Facebookem, Twitterem nebo jiným sociálním médiem. Ty mají tři základní výhody – přicházejí do prostředí, které signatáři znají, neodsuzují je k pouhému pasivnímu podpisu, ale mohou umožňovat další aktivity a v neposední řadě jsou daleko flexibilnější – umožňují změnu požadavků, koordinaci protestů atp. V totalitních a autoritářských státech se s omezováním sociálních sítí (právě s těchto důvodů) setkáváme poměrně často – jako ilustraci lze uvést trvalý postoj Číny vůči některým sítím nebo časově selektivní boj Íránu proti těmto technologiím.

Věci veřejné se snaží posunout se v konceptu občanské společnosti ještě o krok dále – nabídnout nikoli jen boj za změnu, ale také šanci tuto změnu prosadit standardní cestou. Ať může být jejich přístup jakkoli naivní (a účinný pro politickou kampaň), je jistě přínosný. Umožní vytyčit kolíky toho, co je správné ovlivňovat a co nikoli. Bude nutné znovu přehodnotit ideu poměrného zastoupení a dost možná se zvýší zájem občanů (alespoň některých) o politické dění. Ať se VV podaří, či nepodaří, v praxi prosadit svoji avizovanou spolupráci se svými příznivci, podíl na úvahách a prvních zkušenostech s tím jak nově chápat demokracii u nás jim asi nikdo nevezeme.

Volili byste prezidenta v přímé volbě přes internet?

Autor článku

Autor je student PřF MU, publicista. Zajímá se o dění na Internetu, filosofii a fotografii.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).