V cenném Mediáři publikoval před několika týdny Milan Fridrich článek Jsou novináři odtržení od reality?, ve kterém jednak docela výstižně popisuje neblahou novinářskou realitu, a jednak vyjadřuje názor, že jediným možným řešením je využití sociálních sítí. (Milan Fridrich stojí za úspěchem kanálu ČT24 a nyní má v ČT na starosti tzv. nová média, ať si pod tím představíme cokoli).
Fridrichova analýza neutěšeného stavu je přesná, jen bych dodal „víceméně“, protože příliš paušalizuje a existují jak novináři, tak média, kde to neplatí (zejména regionální tisk!). Kdo nechce článek číst, stručné shrnutí: novináři jsou elitářsky odtržení od normálního života, což se projevuje buď v povýšeně intelektuálském psaní, které nikoho nebaví číst, nebo v bulvární povýšenosti, kde si myslí, že publiku stačí naházet do koryt pár sexuálních afér celebrit a je vystaráno.
S čím ale nemohu souhlasit, je závěr, že tuto situaci (respektive vůbec stav médií, kterým klesají diváci, čtenáři, posluchači, výnosy a zisky…) mohou zachránit jen sociální sítě. Abych jako ve správné čínské detektivce prozradil ihned závěr: jsem toho názoru, že to nezachrání už vůbec nic, že pokles vlivu i významu centrálně tvořených médií je nevyhnutelný a nezvratný.
Stačí si sáhnout
V čem spočíval úspěch novin v době jejich největší slávy? Každé jejich vydání bylo událostí, „odhalením“: byly jediným zdrojem zpráv, co se právě stalo, a lidé je na ulicích trhali kamelotům z rukou, aby se to dozvěděli jako první před ostatními. Dodávání informací – stejně tak pak u rádia televize – bylo v režimu „push“, tedy když se vydavatel rozhodl, „vytlačil“, distribuoval zprávy ke čtenáři nebo divákovi. Ten musel čekat, až tento okamžik nastane. Toto je vlastně z marketingového pohledu princip nedostatku, velmi žádoucí pro dodavatele – odběratel čeká, kdy shůry milostivě přistane zboží (informace), zvyšuje se jeho žádostivost a touha po zboží, zde po informaci. Zboží je také často dostupné jen chvíli – kamelot noviny vyprodal a další už neměl; stánky a trafiky, kde byl deník k dostání pomalu do druhého dne, dříve nebyly. (V dnešním světě toho využívají dodavatelé vysoce luxusního zboží, z ostatních firem občas třeba Apple).
Dnešní doba je dramaticky odlišná: čtenáři či divákovi stačí si jen sáhnout a informaci má. Zdrojů je přitom nepřeberně – „pull“ principu využívá stoprocentně Internetu a velmi dobře též specializované zpravodajské kanály. Informace už nejsou zbožím nedostatkovým, ale přebytkovým – valí se k nám všemi směry. Vydavatelé si toho jsou vědomi a například nedávné zpoplatnění internetových verzí deníků (tj. jejich „znepřístupnění“), a pečlivé dávkování toho, co jde na Internet a co do printu (obvykle jen krátké lákadlo s dovětkem „… se dočtete v dnešním vydání…“) jasně naznačuje snahu opět nastolit dobu nedostatku, alespoň částečně. Mohou ale vydavatelé docílit nějaké exkluzivity informací, mohou docílit stavu, kdy postaví věc způsobem a tuto zásadní explozivní informaci mám pouze já a publikuji ji pouze v tištěném vydání, které si všichni musíte koupit? Dle mého názoru to není možné – už proto, že zde máme platná citační pravidla, takže první internetový „novinář“ si ráno koupí MF Dnes, a z exkluzivní zprávy s dodržením citačních pravidel během tří minut učiní public domain.
Moc se to ale nepodaří – internetové zpravodajské kanály budou fungovat i nadále a s tím, jak přicházejí do módy tablety, zmizí zásadní výhoda novin nebo rádia nad Internetem: zprávy bude možné číst a sledovat kdekoli a kdykoli. Na toaletě, v kavárně, v tramvaji – bez novin, rádia a bez televize.
Kdo ještě chce velké zprávy?
Seriózní média rovná se zpravodajství. Vymažte z novin zpravodajství a zbude papír na podpal. Vymažte z nich cokoli, co není zpravodajstvím, a budou to pořád noviny.
Jenomže: je po velkých zprávách – možná se dá říci jakýchkoli zprávách – takový hlad jako dříve? Jsem názoru, že významně poklesl a bude klesat i nadále, a stoupne pouze v případě, že se stane něco, co přiková lidstvo k obrazovkám. (Přelomové události ale nejsou to, co si mohou vydavatelé dávat do budgetů).
Zájem o zprávy klesá z několika důvodů. Prvním je již jejich nadbytek a všeobecná dostupnost – čeho je nadbytek, toho jsme přejedení. Druhým je rovněž všeobecný a dobře popsaný pokles zájmu o veřejné dění. Je nám celkem jedno, co se děje doma v politice, protože je to odtržené od našich běžných životů a nijak nás to neovlivňuje. Je nám celkem jedno, co se děje ve světě, protože to je jednak už nuda (pořád jenom nějaké záplavy, požáry a zemětřesení) a jednak se nás to taky netýká. Působí to cynicky, ale ve skutečnosti to je přirozený a spíše zdravý zájem lidí o to, co se jich skutečně bezprostředně týká: naše blízké okolí a prostředí, naše rodiny, naše práce, naši přátelé, naše zájmy a záliby.
Postupný sestup zájmu o „velké zprávy“ vnímám u svého okolí desítky let. Jakákoli z velkých události poslední doby – třeba japonské neštěstí nebo „bitva o Libyi“ by před patnácti lety spolehlivě opanovaly většinu debat jako první téma. Dnes, pokud vůbec, je to v podobě „a co říkáš tomu Japonsku?“ „No hrozné, co?“ A to je vše. Neříkejte mně, že ve vašem okolí je to jiné.
A zábava!
Právě tak dobře popsanou skutečností, kterou ani nemá smysl důkladně dokladovat, je přesun od zpravodajství k zábavě. Když už máme čas se věnovat něčemu jinému než práci nebo rodině – a měli bychom tedy prostor se věnovat serióznímu médiu – věnujeme se zábavě. Tisíc podob zábavy – stále více z nich opanovává Internet, a nepochybně právě sem budeme počítat sociální média – vytlačuje a umenšuje čas, který jsme dříve věnovali seriózním médiím.
Jak mohou pomoci sociální sítě?
Nijak. Internetové sociální sítě nijak nepomohou „renesanci“ žurnalistiky, ať už staré nebo nové, nepomohou médiím, a to jak seriózním, tak zábavným, nepomohou médiím internetovým na úkor tradičních, ani naopak. Sociální sítě jsou místem, kde se lidé chtějí a budou bavit – a pouze bavit! – a pokud nebudou jen určitou módní vlnou, budou médiím i nadále ukrajovat z koláče volného času, který máme k dispozici.
Představa, že se nějakým způsobem zvýší atraktivita tradičních médií tím, že se zapojí a propojí s Facebookem, že se nějakým způsobem resuscituje zatuchlá žurnalistika tím, že lidé v sociálních sítích budou psát, fotit, točit a posílat to, odporuje realitě, kterou vidíme už nyní. Ano, lidé to dělají – píší, fotí, točí a posílají – ale je to jejich spontánní aktivita směrem k poměrně malému množství jejich přátel a v podstatě to se světem médií nemá nic společného, tyto činnosti jsou s nimi mimoběžné (chcete-li, rovnoběžné, běží spolu, ale nedotýkají se).
Jasně – noviny, rádio i televize se klidně mohou přesunout na Facebook a začít tam publikovat a vysílat. Nejspíše to brzy i udělají. Jediné, co získají, bude 300 příspěvků k diskusi, které stejně nikdo nebude číst, protože 98 % z nich budou nečitelné výlevy, dvě stě palců nahoru a dvě stě padesát dolů. Mohou zkusit nějak propojovat svoje tradiční kanály se sociálními sítěmi – dosáhnou opět jen žumpičkoidního řetízku komentářů. Diskusní fóra většina internetových deníků zcenzurovala, z dobrého důvodu; to jste si pánové a dámy, příznivci nových médií, ještě nevšimli, že na Facebooku nezcenzurujete nic?
Milan Fridrich si stěžuje na elitářství a povýšenectví dnešních novinářů. Právem. Přestanou být novináři elitářští a povýšenečtí, když je vrhnete do víru sociálních sítí?
Sociální sítě mají (jak tuším) přivést do žurnalistiky nějakou novou krev, oživení „novinářů z lidu“, osob reálného života, píšících upřímně a pravdivě o dění kolem nich. Tato představa trochu připomíná socialismus let padesátých. V lidu je síla! Ekonom – ke koňom! Dělnické filmy budeme točit, soudruzi, dělnické!
Možnost sebevyjádření, sebepublikování zde je díky blogům (i sociálním sítím) už pět či deset let. Nikdo jí nebrání, ba naopak: deníky jí dávají velký prostor, sekce blogů je vysoce podporovaná na Aktuálně i na iDnesu. Jak to vypadá? Píší do nich ti, kteří stejně publikovali i dříve, a pravidelně píšících je tak stovka (což je zhruba dvacetina všech profesionálních novinářů pracujících v ČR: tak tedy vypadá „síla lidu“). Z nich je ale nejméně polovina nikoli žurnalistika, ale propaganda – stačí se podívat na blogy pod Aktuálně nebo iDnesem. Otevřete seriózní médium sociálnu a druhý den tam máte Dočekala (to v lepším případě), nebo Hejla (hradečáka, rednecka…) v případě horším a máte po srandě.
A poslední poznámka: v úvahách o úžasném propojení sociálních sítí s médii chybí jedna drobnůstka. A to, že to znamená další odtok peněz od vydavatelů k provozovateli sociálních sítí; Facebook se o příjmy z reklamního proužku na pravé straně s nikým dělit nebude. Že by to vydavatelům nevadilo?
Je čas spouštět rolety
Kladivo dopadlo v zahraničí na seriózní média už před několika lety; mediální svět (a Internet) je tam trochu dál než u nás. Pokusů z toho vybřednout, ať už s využitím sociálních sítí nebo bez nich, bylo mnoho a bez výjimky selhaly. Reakce byla přirozená: spouštěly se rolety. O práci přišlo 50 000 novinářů, zavřelo se několik stovek novin, zbytek zeštíhlel; redukční kůra pokračuje a nemá konce. Pokles tržeb seriózních vydavatelů, rok co rok, se nezastavuje a dokud se nezastaví, bude pokračovat i zeštíhlování trhu. Český trh to potkává pomalu taky: spadly tři velké projekty (Našeadresa.cz a dvě komerční televize), celkové ztráty jsou někde přes miliardu. Kladivo dopadá dále, tržby i další čísla českého mediálního trhu klesají – mimochodem, nijak dobře se nedaří ani internetovým médiím.
Nepochybně nedojde k zániku seriózního („žurnalistického“) mediálního trhu, jen k jeho postupné a pozvolné, v celkovém součtu ale velmi výrazné redukci. A přežijí jen ti, kteří prokáží nejlepší porozumění čtenářské obci a nabídnou pro ni nejlepší produkt – ne ti, kteří se nejlépe propojí se sociálními sítěmi.
