Otázky a odpovědi: Jak může reforma copyrightu s články 11 a 13 změnit internet?

21. 3. 2019
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Jak by články 11 a 13 mohly v praxi změnit internet? Přinášíme několik základních otázek a odpovědí.

Po několika letech vyjednávání a lobbingu se kontroverzní směrnice o autorském právu blíží k poslednímu milníku. Pokud projde hlasováním v Evropském parlamentu, které má proběhnout nejspíš 26. března nebo krátce poté, zdolá i poslední překážku a bude v EU platit.

Bitva o podobu ochrany autorských práv ale nebude zdaleka u konce. Členské státy totiž dostanou dva roky na to, aby směrnici začlenily do svých národních zákonů. Protože norma dává poměrně velký prostor pro výjimky či výklad některých pojmů, dají se v národních parlamentech očekávat další velké debaty a snahy lobbistů prosadit své zájmy.

Česká, slovenská, dánská či německá Wikipedie dnes (ve čtvrtek 21. března) proti reformě uspořádaly „stávku“ a jejich weby jsou po celý den nedostupné. Podobně jako většina odpůrců směrnice protestují zejména proti článku 11 a článku 13, které mají potenciál výrazně proměnit fungování řady internetových služeb.

Protože je kolem směrnice pořád celá řada nejasností, pokusíme se v následujícím textu pokud možno jednoduše odpovědět na základní otázky, které se jí týkají.

Proč reforma autorského práva v EU vznikla?

Základním účelem návrhu, který Evropská komise předložila 14. září 2016, byla snaha o úpravu starých pravidel pro digitální prostředí a také o sjednocení pravidel pro ochranu autorských práv v EU – proto se taky směrnice celým jménem nazývá „o autorském právu na jednotném digitálním trhu“. Členské státy mají ve svých národních zákonech řadu výjimek, které se ale stát od státu liší. Tento stav má směrnice napravit. Za roky vyjednávání a lobbování se ale v některých oblastech výrazně proměnila. Tady si můžete přečíst celý text aktuálního návrhu směrnice (PDF v angličtině).

Co obsahuje článek 11?

Článek 11 dává vydavatelům tiskových publikací autorská práva k obsahu online médií. Znamená to, že by online média mohla za zveřejňování částí svých textů požadovat například licenční poplatky. Směrnice v článku 2 definuje, že tiskovou publikací jsou opravdu jen noviny nebo magazíny vydávané periodicky a s editorským dohledem. Směrnice se tedy netýká například osobních blogů.

Původním záměrem bylo dát vydavatelům online médií nový zdroj příjmů. Stěžují si totiž, že velké internetové platformy jako je Google či Facebook používají jejich obsah a vydělávají na něm peníze, aniž by se o tento výnos dělily. Na druhou stranu vydavatelům plyne z odkazů ve vyhledávačích a na sociálních sítích nemalá návštěvnost a mohou například vyhledávačům odkazování na své weby jednoduše zakázat prostřednictvím robots.txt.

Neoficiálně pak zástupci vydavatelů říkají, že prostě chtějí přimět Google a Facebook, které inkasují většinu peněz za online reklamu, k jednání o novém a pro média výhodnějším nastavení modelu symbiózy.

Kdo má z článku 11 výjimku?

Ochrana autorských práv z článku 11 se podle směrnice netýká prostého odkazování (hyperlinku) a výjimku má také soukromé nebo nekomerční užití obsahu jednotlivci. Jednotliví uživatelé tedy budou moci dále používat odkazy na články bez obav a stejně tak z nich také citovat  – pokud ovšem úryvky nepoužijí ke komerčnímu účelu. Výjimka se týká také použití „jednotlivých slov nebo velmi krátkých úryvků“, co si pod tímto pojmem představit, si ale budou muset definovat až jednotlivé členské státy. Jde o jeden z nejkontroverznějších bodů celé směrnice.

Jaké změny by článek 11 v praxi přinesl?

Vzhledem k neurčitosti některých klíčových pojmů směrnice mohou být praktické dopady v každém členském státu jiné, záleží totiž na jejich výkladu. Zásadní bude například to, jak národní parlamenty (nebo pak případně soudy) vyloží pojem „jednotlivá slova nebo velmi krátké úryvky“. Pokud by přijaly například velmi přísnou definici, mohlo by to vést ke změnám zobrazování odkazů na články ve vyhledávačích, agregátorech zpráv či na sociálních sítích.

Aby Google či Seznam mohly v takovém případě nadále zobrazovat titulky, perexy a náhledy perexových fotografií (tzv. snippets), musely by si zajistit licenční dohody s vydavateli. Ti by za ně mohli požadovat licenční poplatky a je otázka, na čem by se nakonec obě strany dohodly. Vyhledávače by mohly začít platit, což ale zatím hlasitě odmítají, nebo by mohly ve výsledcích hledání zobrazovat velmi omezené odkazy na články, případně by mohly odkazy na články úplně vynechávat.

Je také možné, že by velké vyhledávače uzavřely licenční dohody jen s velkými vydavateli a menší zpravodajské servery by se musely buď svých práv vzdát a dát obsah k dispozici bez licence, nebo by v extrémním případě ve vyhledávačích vůbec nebyly. Je také možné, že by vznikl nějaký celoevropský kolektivní správce (něco jako „DILIA pro noviny“), který by licence vyjednával hromadně a peníze pak rozděloval jednotlivým vydavatelům.

Je také možné, že by vyhledávače úplně odmítly vyjednávat a odkazy na články by ve výsledcích hledání omezily na přípustné minimum „prostého hyperlinku“. V takovém případě by médiím nejspíš klesla návštěvnost a musela by řešit, jak se k tomu postavit. Například v Německu vydavatelé v roce 2014 rychle kapitulovali a začali obsah vyhledávačům poskytovat bez poplatků.

Pokud by ovšem definice byla volnější a za „krátký úryvek“ by považovala například několik desítek slov, vlastně by se na současné praxi nic měnit nemuselo.

Co obsahuje článek 13?

Článek 13 má být „kladivem na pirátský obsah“. Říká, že provozovatelé služeb, které umožňují nahrávání uživatelského obsahu, jsou za tento obsah přímo odpovědní, a pokud je tento obsah chráněný autorskými právy, musí mít k jeho zveřejnění (právnicky ke „komunikování veřejnosti“) souhlas držitele práv. Pokud licenci mají, kryjí tím i uživatele, který obsah nahrál (pokud ovšem jde o osobní použití a uživatel na nahrávání autorsky chráněných děl nevydělává).

Jaké změny by článek 13 v praxi přinesl?

Pokud by článek 13 prošel, skončila by vlastně současná praxe, kdy je (zjednodušeně řečeno) provozovatel odpovědný jen v případě, že o porušování práv prokazatelně ví (tedy jej na ně například někdo, obvykle držitel práv, upozorní) a nic s ním neudělá. Nově by byl provozovatel odpovědný automaticky. Pokud by chtěl mít na svém serveru autorsky chráněný obsah, musel by si domluvit licenční smlouvy se všemi možnými autorskými sdruženími a autory. A aby se vyhnul problémům s pirátským obsahem, musel by jej nejen mazat, ale také zabránit tomu, aby byl na jeho web nahráván.

Ačkoli článek 13 v odstavci 7 uvádí, že směrnice nemá vést k povinnosti provozovatele obecně monitorovat obsah, jiným technickým způsobem než preventivním skenováním a filtrováním obsahu se jí patrně vyhovět nedá. V praxi by tak nejspíš vedla buď k zavírání serverů, které umožňují nahrávání uživatelského obsahu, nebo k závádění filtrů, které by veškerý uploadovaný obsah kontrolovaly a automaticky by mazaly ten, který by byl podezřelý.

Pro autorská sdružení a další držitele práv má být článek 13 spásným prostředkem, který omezí šíření pirátského obsahu. Stěžují si, že nemohou uhlídat, kdo všechno pirátský obsah na úložiště nahrává, a že i pokud jej nahlásí a provozovatel serveru jej smaže, v krátké době se na serveru objeví nová kopie. Chtějí tak přenést nutnost vyhledávat a mazat pirátský obsah přímo na provozovatele serveru, který na jejich sdílení vydělává (například zobrazováním reklamy nebo vybíráním poplatků za rychlejší stahování).

Kdo má výjimku z článku 13?

Článek 13 se týká služeb sloužících k online sdílení obsahu (online content sharing service provider). V článku 2 je směrnice definuje jako servery, jejichž hlavním nebo jedním z hlavních účelů je ukládat a poskytovat veřejný přístup k velkému množství autorsky chráněných děl, která na ně nahrávají uživatelé a které dotyčné servery uspořádavají a zviditelňují za účelem zisku.

Pod tuto definici podle směrnice nespadají neziskové online encyklopedie (to je výjimka pro Wikipedii), nezisková výuková nebo vědecká úložiště, platformy pro sdílení open source softwaru (výjimka pro GitHub a podobné služby), komunikační služby, online tržiště a cloudové B2B služby nebo cloudové služby, které umožňují uživatelům nahrávat obsah pro jejich vlastní použití (výjimka pro Dropbox, OneDrive, Google Drive a podobné služby).

V článku 13 je také výjimka pro malé a začínající startupy – tedy pro firmy, které existují méně než tři roky, mají roční obrat nižší než 10 milionů eur a návštěvnost menší než 5 milionů unikátních uživatelů měsíčně.

Výjimku také mají mít díla, která jsou uploadována za účelem citace, kritiky nebo recenze, nebo je uživatelé používají za účelem karikatury, parodie nebo napodobeniny (pastiše).

Autor článku

Šéfredaktor Lupa.cz a externí spolupracovník Českého rozhlasu Plus. Dříve editor IHNED.cz, předtím Aktuálně.cz a Českého rozhlasu. Najdete mě na Twitteru nebo na LinkedIn

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).