Ilustrace: Nenad Vitas
Připomeňme si, o co vlastně jde. Tři zřejmě fiktivně se jmenující osoby (avšak pouze jedna z nich reálná) si založily blogy na zpravodajských serverech (iDnes, Deník, Lidovky). Zde vychvalovaly novou připravovanou službu PaySec, která má být českou obdobou PayPal. Tuto službu má přinést Československá obchodní banka, která si za účelem reklamy najala firmu Bison and Rose. Jejich údajná bývalá stážistka, kterou ovšem nejmenují, na vlastní pěst (a bez nároku na honorář!) založila blog, který použila k propagaci zmiňované služby. Přitom při registraci užila fotografii, kterou našla někde na Internetu, falešný telefon i jméno.
Rozhořčení nepanuje ani tak nad tím, že byl zneužit něčí obličej k vedení pochybného blogu, ani nad tím, že byl blogovací systém obelhán (konec konců na to jsme si zvykli), ale rozhořčení neskrývají média nad tím, že někdo použil blog k šíření reklamy. Jistě se jedná o porušení kodexu pro vedení blogu, ale mám pocit, že v tomto případě je to to nejmenší (ostatně i uvedení falešných údajů je jeho porušením).
Je-li jeden s otřepaných rozměrů demokracie „trh s ideami“, pak se musíme zamyslet nad tím, jestli například článek, který navrhuje liberalizaci potratů, není reklamou na tuto myšlenku, nebo blog Jiřího Paroubka PR spotem pro ČSSD. Nehledě na to, že podle vyjádření agentury Bison and Rose ona slečna zaplaceno nedostala ani haléř, zatímco například Jiří Paroubek pobírá poslanecký plat a díky tomu, že je stále viděn (mj. i na blogu), má stále dobrou naději, že jej bude pobírat i v budoucnu.
Na PR blogováni jsme si jaksi zvykli, ale nikdy jsme ho nepřijali. Ale pokud blogy budeme chtít vnímat jako místo svobodného vyjádření názorů (v mezích zákona), pak bychom se neměli chtít pozastavovat nad tím, jaké pohnutky blogera k napsání spotu vedly. Pokud nezařadí iDnes zmiňovaný blog do výběru, tak si jej přečte maximálně padesát čtenářů. Pokud jim však věnují článek na titulce, pak jich může být mnohem více.
Hranice toho, co je a co není PR, je velice tenká. Nepomůže nám ani definice, že PR článek je takový text, za který dostane autor zaplaceno a propaguje nějaký výrobek – to by PR byla každá pochvalná recenze. Nebo zaplaceno od výrobce či reklamní agentury? Pokud investuji značku svého jména a čas do toho, abych výrobek či službu otestoval a uvedu to na svém blogu, pak je otázkou, jestli se jedná opravdu o PR v pravém slova smyslu.
Nejhorší na celé věci není PR blog, ale to, že tématem není poškození osoby, která nemá ani s bankou ani s agenturou žádný vztah; jen zděšené hořekování nad PR blogem, kterých je dle mého soudu více než dost. Jen jsme ochotni jistý druh „zboží“ tolerovat (ignorovat či podporovat) a druhý považujeme za zrůdný zločin. Otázkou zůstává, jaký je na celý problém lék. Myslím si, že nejsnazší by bylo takové příspěvky nedávat na titulní strany, do výběrů a podobně. Pak je nebude nikdo číst a tedy ani nikdo nebude chtít plýtvat svým časem na jejich psaní.
