Ten okamžik si pamatuji dodnes. Bylo pondělí 9. dubna, deset hodin večer. Odcházel jsem z hospody a loučil se s kamarádem, který přijel na elektrokoloběžce. Byla to Xiaomi M365. Věděl jsem sice už týden, že koloběžku koupil, ale měl jsem předsudky: „Ty bys potřeboval spíše běhat než si vozit šunky,“ smál jsem se tehdy na adresu jeho nového vozítka. Jenomže před hospodou jsem neodolal. Koloběžku jsem si půjčil na 2 minuty a udělal okruh na náměstí před pražským Paladiem. Rozloučili jsme se. On odjel směr Bubeneč na koloběžce, já se odebral na Hlavní nádraží na vlak směr Řevnice.
Náladu jsem měl celkem pozitivní, dodnes nevím, zdali to bylo z dobrých drinků v restauraci, anebo ze zážitku na koloběžce. Každopádně ještě cestou ve vlaku jsem si vytvořil profil na Lightinthebox a koloběžku tehdy v ceně okolo 8900 Kč objednal. Byla to ještě doba, kdy ji nešlo koupit jinde než v Číně. Dala se koupit přes Gearbest, Aliexpress anebo Lightinthebox. České shopy ji měly tehdy již zalistovanou, ale o hodně dražší (12 000 +) a s dosti velkou čekací lhůtou v řádu měsíců. Objednal jsem, přijel domů a usnul.
Další celý týden jsem si objednávku vyčítal. Znáte to, ten vnitřní hlas: „To sis zase koupil pěknou hovadinu, až dorazí, projedeš se na tom dvakrát a pak to bude tak akorát překážet v garáži.“
Koloběžka dorazila k mému překvapení už za 5 dní od objednávky. Byla odeslána ze skladu v Polsku, takže jsem nemusel ani na celnici platit DPH a clo. Na rozdíl od kamaráda jsem měl v zásilce navíc dvě náhradní pneumatiky a duše. Koloběžku jsem smontoval, čímž koloběžkové šílenství začalo.
Když vás lidé zastavují…
Od té doby jsem najel téměř 1000 kilometrů. Stihl jsem dvakrát píchnout, vyměnit zadní nefungující zadní světlo a za jízdy vysypat šroub z kloubu řízení. Abych nezapomněl, také se mi při rozjezdu zlomil kloub řídítek, což trochu bolelo. Ovšem podle výrazu kolemjdoucích to musela být celkem vtipná scénka.
Na náhradní díl potřebný k opravě jsem nikdy nečekal déle než dva dny. Připomínám, že to bylo v době, kdy žádný oficiální servis na Xiaomi M365 v CZ neexistoval. Když bylo nejhůř a hrozilo odstavení koloběžky z důvodu čekání na náhradní díl, pomohla skvělá facebooková komunita vlastníků Xiaomi Mi Scooter CZ/SK. Stačilo večer položit dotaz a ráno už měl člověk sraz s týpkem, co utržených šroubů objednal v Číně o pár kusů navíc s tím, že by se mohly hodit. Díky této komunitě se celkem vyřešily problémy s logistikou náhradních dílů. Standardně totiž cokoli, co si objednáte v Číně, dojde do CZ za 3–4 týdny. Ale kdo by chtěl v létě tak dlouho čekat, že?
I díky výborné komunitě jsem koloběžkování propadl. Počáteční období bylo skvělé. Kamkoli člověk přijel, v metru, na ulici, na zastávce, v tramvaji, všude se s vámi dávali lidé do řeči – „co to je, jak to jezdí, kde se to dá koupit“. Člověk se cítil jako skutečný „early adopter“, tedy ten, co nové technologie absorbuje mezi prvními.
Zřejmě největší zážitek jsem absolvoval v Poslanecké sněmovně. Při první návštěvě mě pustili se složenou koloběžkou normálně dovnitř, při druhé mi řekli, abych ji nechal dole u vrátnice, při třetí vyvolali skoro poplach. Koloběžku projeli rentgenem, viděli tam drátky a najednou dostali strach, že jsem terorista a že koloběžka musí okamžitě ven z budovy. Ačkoli jsem tam šel na předem plánovaný seminář o telekomunikacích, musel jsem odejít a koloběžku nechat za rohem v hospodě. Tehdy jsem si říkal, jak je paradoxní, že mi hospodský věří více než státní zaměstnanec v Parlamentu.
Celé počáteční období „koloběžkování“ mi vrtala hlavou jedna vzpomínka z dětství. Tehdy, když jsem jako malý kluk jezdil na kole z Výtoně na Vyšehrad (po chodníku), čas od času se našel starší dědeček, který vztyčil hůl a volal „ty pohunku, koukej s tím kolem na silnici“. K mému překvapení jsem tohle s koloběžkou vůbec nezažil. Dokonce jsem si říkal, zdali se skutečně atmosféra ve společnosti nezlepšila směrem k větší toleranci. Měl jsem z toho skutečnou radost. Jenomže pak přišlo vystřízlivění.
„Sdílená ekonomika“ aneb Jak vytvořit nenávist vůči koloběžkářům
Ten den si pamatuji přesně. Bylo to s příchodem samozvané „sdílené ekonomiky“ v podobě služby Lime. Jednoho krásného dne zaplavily pražské chodníky sdílené koloběžky této půjčovny. Byl jsem mezi prvními, kdo si stáhl jejich aplikaci, abych jejich službu vyzkoušel. Lákaly mě hlavně jiné typy koloběžek – chtěl jsem logicky vyzkoušet, jak jejich stroje jezdí.
Měl jsem zřejmě smůlu, protože koloběžka, kterou jsem si tehdy půjčil přímo před volební místností (zrovna byly volby do magistrátu), dělala hrozný randál. Bylo dost nepříjemné, takže jsem ji po 200 metrech zase zamkl, zaparkoval a o svoji první zkušenost se podělil s jejich systémem zpětné vazby. Mimochodem dodnes se mi nikdo neomluvil, nenabídl kupón na novou jízdu, prostě nic.
Nad tímto bych ještě mávl rukou. Následně ale začala o koloběžkách v Praze psát média. Nejprve pozitivně, jako že tu máme nový fenomén, jako jedni z prvních na světě. Záhy se to ale otočilo proti koloběžkářům samotným. V tu chvíli vylezli z děr i politici a začali standardní úvahy o potřebě regulace a nutnosti vysokého pokutování „neukázněných koloběžkářů“. Prý jsou nebezpeční zejména chodcům. Současně začaly vycházet články o tom, kolik mrtvých v cizině už mají na svědomí a tak podobně. Když si vzpomenu, kolik chodců mi v létě s mobilem před hlavou vlezlo do silnice bez jakéhokoli náznaku rozhlédnutí, nejsem si zcela jistý, kdo má koho „na svědomí“.
Bohužel, realita je taková, že všechny skutečné problémy začaly až s příchodem půjčovny. Mám kancelář v centru poblíž Karlova náměstí. Několikrát jsem na vlastní oči viděl partu opilých cizinců, jak si to frčí po chodníku na půjčené koloběžce. Měli hroznou srandu z toho, jak dělali slalom mezi chodci.
Půjčovna elektrokoloběžek bez pravidel, v tak neřízeném chaosu, jak jsme nyní svědky v Praze, není nic jiného než opakování problémů Segway. Jejich primárním cílovým zákazníkem totiž není Pražan, ale turista/cizinec. Pokud by tomu mělo být jinak, musela by být jiná i cenová politika nabízené služby.
Vůbec nebráním turistům, aby jezdili do Prahy obdivovat naše památky. Nicméně faktem je, že turista z logiky věci Prahu nezná tak dobře. Neví, kde jsou dobré stezky pro kola a koloběžky, a proto se plete na chodnících a na potvoru zrovna tam, kde je vysoký výskyt chodců. Zbytečně a celkem pochopitelně to vytváří nenávist chodců směrem ke koloběžkářům. Zkušený koloběžkář by do Celetné či na Staromák v zájmu vlastního zdraví ani nevjel.
Když technologie nefunguje naplno
Výše uvedené nedostatky je přitom možné řešit celkem jednoduše. Technologicky. Koloběžka z půjčovny má totiž GPS. Není problém systém naprogramovat tak, aby motor nešel spustit třeba v turisticky exponovaných oblastech. Stejně tak není problém zajistit, aby parkování koloběžek mělo řád. Například v USA mají na displeji ikonu Parkování – viz. obrázek. Když svítí červeně, jezdci jasně říká „zde nemůžeš parkovat“.
Automatický systém řízený přes GPS zajistí ve městech pořádek při parkování koloběžek. V místě, kde město nechce parkoviště, systém jednoduše nedovolí jezdci zaparkovat a od stroje odejít.
Pokud by byl pražský koloběžkový experiment „sdílené ekonomiky“ pojat vážně, bylo by nutné v něm od začátku využít už tehdy dostupné technologie. Pravděpodobně by pak negativní debata vůbec nevznikla. Jenomže k tomu by musely být splněné určité podmínky: Na straně města by musel být aspoň jeden „osvícený odborník“, který zná světové trendy služeb sdílené ekonomiky. Na straně půjčoven by musela být skutečná ambice přivézt do Prahy technologickou pecku – například nejnovější stroje s GPS vychytávkami, které jezdí v USA. Zatím to spíše vypadá, že jsme do Prahy dostali ojetiny, které už z Ameriky vyhnali pryč, a ještě se vnitřně ujišťujeme, jak jsme obrovsky progresivní, když jsme v první pětce měst, kde se půjčovna testuje.
Specifika českého (pražského) trhu
Jak už bývá v naší kotlině zvykem, má i život koloběžkáře svá specifika. V Praze jsou to zejména kočičí hlavy a kopcovitý terén. Když jedete z Karlova náměstí na I. P. Pavlova, koloběžka vás bez problému vytáhne. Když pojedete od nábřeží na Letnou, budete se muset odrážet.
A kočičí hlavy jsou tím nejčastějším důvodem, proč i zkušený koloběžkář vjede občas na chodník. Dostupných řešení bohužel není moc. Buď můžeme čekat na nové modely s většími kolečky a odpružením náprav (ideálně kombinace Xiaomi M365 a Segway ES2) anebo můžeme doufat, že třeba někdo na náplavce udělá asfaltový pruh.
Mimochodem, kočičí hlavy mají i velký podíl na poruchách. Při průjezdu přes ně se totiž koloběžka tak třese, že to vede k povolování šroubů, odtrhávání letovaných spojů na kabelech vedoucích k baterii a tak podobně. Na vině jsou pochopitelně malá kolečka.
Přesto je jízda na koloběžce ve městě skvělá záležitost. Mnohdy máte možnost dojet do cílového místa stejně rychle metrem anebo tramvají. Často však dáte přednost koloběžce. Jednoduše proto, že je to zážitek, který vás baví.
TIP: Jak fungují sdílené elektrické koloběžky Lime?
