Protože dramaturgie je skutečně samostatná činnost a kdyby to v ČT i jinde pochopili, snad by mohli vyrábět i koukatelné projekty. Dramaturg by měl pomoci autorovi odstranit z jeho příběhu vše, co je tam naprosto zbytečné. V “Reportérce” je toho zbytečného strašlivě moc. Dramaturg by měl pomoci autorovi zvýraznit to, co je v příběhu podstatné a upozadit to, co je nepodstatné. V “Reportérce” je to právě naopak. To, co je nepodstatné – práce v redakci – je v popředí. To, co je podstatné – kriminální případ – vlastně působí jako cosi, co je tam navíc. Dramaturg by měl škrtat zbytečné tlachání. V “Reportérce” se tlachá pořád, vlastně je to skoro nepřetržitý proud tlachání.
V tomhle příběhu, v hlavních rolích s Terezou Voříškovou a Jiřím Bartoškou, se dozvíme cosi o tom, jak dělat žurnalistiku eticky a jak se dnes často dělá odporně bulvárně, bez jakýchkoliv morálních zásad. Staří zde stojí proti mladým. A naopak. Ti staří dobře vědí, co je to ta správná a kvalitní novinařina a smutně nostalgicky jakoby vzpomínají na to, jak to za nich bylo lepší. Ale pořád na to ještě mají. Protože ti mladí vědí houby. Už tohle zavání klišé a zjednodušováním. Jistě i pan Klíma zažil odporné staré novináře, kteří se neštítí ničeho a snad potkal i mladé novináře, kteří nejsou tak prvoplánově zlí a neschopní, ale mají v sobě alespoň jistou vznešenost profese.
Ale tohle vlastně právě není podstatné. O tom by snad příběh být neměl, to patří do novinářské školy. Za katedru. Nebo přímo do redakcí. Starší kolegové by měli ty mladší naučit profesi. Tedy, pokud jim jde o rozvoj profese a nejen o sebe.
Jakýsi homosexuální restituent se zabije v autě, novináři pátrají a na všechno přijdou. Mladá novinářka odhalí, že byl homosexuál, protože její spolubydlící s ním “náhodou” měl poměr. Samozřejmě, že hlavní odhalení je na představiteli samotného Klímy, který se tady jmenuje Karel Vlach.
Hodně se ve filmu mluví sprostě. Egon Hostovský jednou napsal cosi ve smyslu, že jedno hovno na stránku je v pořádku, více hoven škodí. To je citát, který bychom si měli opakovat vždy, když chceme napsat do textu větu: “Kdo má většího pinďoura?” nebo něco o prdelích v násobném počtu.
Jistá část příběhu je nesmyslně zaplněna zrychlenými záběry ve zbytečných prostřizích na Prahu. Důvod, proč tu tyto záběry jsou, je neznámý. Děj to nijak neposouvá. Nesouvisí to s ním ani v nejmenším. Zřejmě jde o umělé natahování filmu na povinnou délku. Stejně jako dlouhými chůzemi, příchody a odchody.
Metráž se natahuje i tím, že se objevuje napsaný text na obrazovce, který diváky pravidelně informuje o tom, kdo zrovna hrdinům volá.
Herci občasně pronášejí promluvy, nesouvisející příliš s dějem filmu, jakoby k divákům do kamery. Zřejmě se režisér snaží film odosobnit brechtovským způsobem.
Hlavní hrdinka má zlé sny. Diváci, kteří se omylem podívají na další díl, se možná dozvědí proč. Já se to již dozvědět nechci. Pro mě je tahle televizní řada dalším z řady zlých snů, kterých se ČT rozhodla své platící diváky neušetřit.
Snad by se dala většina současné tvorby ČT – ale i dalších televizí – pojmenovat oním slavným Cimrmanovým: Očekávání a zklamání…” Je pravda, že v ČT objevili způsob, jak častěji přitáhnout diváky k obrazovkám. Vyrábějí se tam kratší série. Tzv. diváci se s očekáváním podívají na první díl, jsou zklamáni a další dva díly již nesledují. Nebo ve výrazně menším počtu. Je to lepší, než kdyby nesledovali dalších dvanáct dílů v případě třináctidílného seriálu. Možná by tedy bylo nejlepší vyrábět pouze první díly seriálů. Nehrozilo by, že se diváci nebudou dívat na další díly, protože ty by jednoduše nevznikly.
ČLÁNKY DO MAILU