Někdy je to taková hra na siláctví, někdy je to projev absolutního hulvátství, někdy je to takové hloupě populistické, řekl bych až zemanovské. V případě Zdeňka Pohlreicha je to naprosto v pořádku.
Viděl jsem dva zcela odlišné pořady Ano, šéfe! První se odehrával v restauraci Plevel v Krymské ulici. Druhý v „knajpě“ Sametová restaurace na Národní třídě. Obé v Praze.
Je to zajímavý formát. Rozhodně to není klasický kuchařský, mimořádně nudný pořad, ve kterém se vaří a do diváka je cpáno horem dolem, jak je kuchař skvělý, jaký je recept a jak se to jídlo, o něž jde, dá uvařit snadno a levně, a přesto je to špička a chuťová báseň.
Pohlreich vždycky přijde, objeví si restauraci, o niž v dílu jde, v okolním prostoru. Mezi jinými podniky všeho druhu. Prošmejdí prostor pro hosty, bar, kuchyni, celé zákulisí. Ochutnává, vyjadřuje se k jídlům a nápojům, baví se s majitelem, s personálem, s hosty. A mluví s nimi prostě „jak mu zobák narostl“. V druhé části pořadu se snaží pomoct, poradit, jak by se z podniku mohl stát kulinářský ráj, kam by strávníci rádi chodili. V závěru se po nějaké době přijde přesvědčit, jestli se podnik dle jeho rad vylepšil, nebo ne.
V restauraci Plevel mu na začátku moc nechutná a vadí mu, že si hrají, jako ostatně v mnoha podobných restauracích, na něco, co nejsou. Ze surovin, které nemají nic společného, vyrábějí cosi, co má chutnat jako kachna, svíčková nebo buřty na černém pivu. A ono to nemá moc chuť a na pohled to rovněž není nic moc – „To je důvod, proč si lidi dělají z vegetariánů srandu.“ Když ale Pohlreich vstoupí do kuchyně, setkává se mimořádnou vstřícností. A tak jídla dochucuje, obarvuje, upravuje na talíři, prostě dělá z nich to, čím mají být. A mění jim jídelníček. Trvá na tom, aby „přiznali veganství na plný pecky“. Rozveselí jejich šedivou kuchyň a zdůrazňuje, že „je to opravdický a nemusí se to tvářit, jako že je to něco jinýho. Jídlo musí mít chuť, ať je to veganský, nebo jiný. Nebát se udělat to, čemu člověk věří.“
Když se po čase do restaurace vrátí, vidí, že vše se obrátilo k lepšímu, že si jeho rady vzali k srdci a že jídlo, které tu ochutná, je k světu, „je sexy a má nějaký náboj“.
Zcela jiné je to v Sametové restauraci. Tam se to tváří jako nóbl podnik, ale jídlo… Ne že je špatné. Ono je otřesné. Majitel se evidentně nevyzná v pohostinství a bohužel ani v podnikání. On se rozhodl, že bude podnikat, čili on odpovídá za svůj podnik, za své lidi, za to, aby ti lidé dostali za svou práci zaplaceno. A přesto si zde dovolují nabídnout hostům páchnoucí kuřecí maso, další jídla ve formě, která zapomněla na to, že by měla mít jakoukoliv chuť. Personální problémy jsou strašlivé, majitel dluží zaměstnancům platy i několik měsíců a střídá je jako špinavé fusekle.
Z rad, které jim profesionál dal, si majitel nevezme nic a jeho zaměstnanci si nemohou nic vzít, protože tam v době prvního natáčení nebyli (s jedinou výjimkou nešťastného kuchaře). Pracují tam pár dnů a po nich zase odcházejí. Pohlreich konstatuje, že to je horší než v Brně, a to už je co říct.
Autorem scénáře a režisérem cyklu je V. Klusák, kterému mnozí uměnofilové tenhle pořad vyčítají. Na tom, jak jsou pořady dělány, je vidět, jak je točí rád. On i celý štáb. Je to s chutí vyrobený pořad, což je cítit od začátku až do konce. Ono také pracovat s osobností, jako je hlavní protagonista Zd. Pohlreich, je radost. Je to mnohem lepší, než dělat bojovně se tvářící dokumenty na ČT, které jsou ovšem takové nedopečené, nedovařené a neslané, nemastné. Ostatně o jednom z nich jsem zde kdysi velmi kriticky psal (Dělníci bulváru).
Podstatou myšlení Pohlreicha je „fajnově uvařit, ne dát najíst“. Jinými slovy jde o to dělat svou práci tak, jak se má, nešulit ji, být poctivý sám k sobě, ke svým zaměstnancům i k hostům, kteří si chtějí pochutnat. Tohleto je podstata všeho. Proto v dobách našich babiček, možná prababiček, byla naše zem za 1. republiky, nebo i dříve, na špičce. Protože Češi měli zlaté ručičky, makali a nešvindlovali.
Bylo by zapotřebí více takovýchto pořadů na všech televizích. Nemyslím tím, že by to měly být pořady o vaření. Měly by to být pořady o touze dělat práci poctivě, třeba řekněme baťovsky. Bylo by zapotřebí více takovýchto moderátorů, u nichž se pod drsnou slupkou skrývá veliké srdce. Bylo by jich třeba i v politických pořadech. V těch možná nejvíce. Moderátorů, kteří mluví otevřeně a ptají se na to, co lidi doopravdy zajímá, a ne na to, na co jim politici dovolí se jich zeptat.