Rozjíždět online zpravodajský server může dnes být paradoxně mnohem těžší než klasický print. Aspoň tedy podle bývalého šéfredaktora MF Dnes Roberta Čásenského. „Pokud člověk zná poměry na inzertním trhu, tak tuší, že při současných cenách online reklamy je to tam výrazně krutější. V okamžiku, kdy má časopis našeho typu 25 – 30 tisíc čtenářů, tak už se s tím dá pracovat, ale na webu by to bylo pořád nic. Takže je za tím v podstatě chladná matematika,“ tvrdí Čásenský, který na včerejším NetClubu pokřtil první číslo svého měsíčníku Reportér.
Čásenský opustil pozici šéfredaktora největšího tuzemského seriózního deníku loni v listopadu. K odchodu se ale rozhodl hned poté, co byl v červnu 2013 oznámen prodej skupiny MAFRA do rukou Agrofertu. „Nechtěl jsem dělat noviny pro žádného oligarchu. Druhý den ráno potom, co jsme byli prodáni, jsem se s majitelem domluvil. Myslel jsem, že by mě to nebavilo, a to si myslím i po roce,“ tvrdí Čásenský.
Dlouhodobější frustraci a stagnaci ve velkém vydavatelském domě ale popisuje editor Reportéra Michal Musil. „Pracovat pro Mafru, když vidíte, že to je společnost klesajících křivek, je depresivní. Vydavatelství trpělo všemi možnými nemocemi, které má každá korporace. Navíc byl v krizi i celý byznys. Sebekriticky musím přiznat, že jsem tam tak trochu čekal na Godota. A ten přišel,“ podotýká s úsměvem. „Nechci hodnotit současnou MF Dnes. Otázka ovlivňování ze strany vlastníka je komplikovanější a v žádném případě si nemyslím, že tam je nějaká horká linka ze strany vlastníka. Rozhodně ale nelituju toho, že jsem odešel a nebudu toho litovat, ať to s Reportérem dopadne jakkoliv,“ vysvětluje.
Reportér odstartoval tento týden a chce na tuzemské novinové stánky přinášet žurnalistiku, která se z klasických titulů postupně vytrácí. „V době, kdy ve většině médií ubývá redaktorů a zkracují se texty, tak by mohlo mít smysl vykročit opačným směrem a dělat médium s delšími články. Texty, do kterých se investuje čas na jejich přípravu. A navíc, reportáž je jeden z nejkrásnějších novinářských žánrů,“ vysvětluje Čásenský hlavní směr nového titulu. Už díky názvu musí naplňovat odkaz původního časopisu Reportér, který vycházel v šedesátých letech.
Rodina, přátelé a nadšenci
Zatímco nově vzniklá média obvykle spoléhají především na investory v pozadí, Čásenský do svého projektu investoval peníze vlastní. „Z části jsem domluven na půjčkách od tří kamarádů z dětství a zbytek jsou mé úspory. Startovací náklady ale nebyly vysoké, protože jsme to zvládli připravit rychle. Doma mi řekli, že za to chtějí mít aspoň předplatitelské číslo 001,“ vysvětluje s tím, že jasně má naplánované i rozdělení příjmů nového vydavatelství. „Přeci jenom jsou v tom naše vlastní i půjčené peníze. V příjmech vydavatelství by měly dvě třetiny tvořit příjmy z inzerce a zbytek příjmy z prodeje partnerům nebo na stáncích. Vedle časopisu jsme založili i nadační fond,“ dodává s tím, že peníze zkoušeli získat i na stránkách mediálního crowdfundingového webu Indievoic.es.
Nadační fond má hradit hlavně náklady se služebními cestami a speciálními texty. V případě, že se bude plnit rychleji, než zakladatelé očekávají, bude sloužit i jako zdroj financování speciálních akcí. Zatím přispělo kolem čtyřiceti lidí s tím, že částky se pohybují v řádech desítek tisíc. „Rádi bychom pak dělali třeba konference s novináři ze zemí střední Evropy nebo o investigativní žurnalistice a podobně,“ vysvětluje Musil. Zajímavé je, že Čásenský s Musilem fond založili už v roce 2011. „Berte to třeba jako tušení,“ dodává.
Jak to má vydělávat?
Média jsou sice v krizi, ale je to stále byznys. Klasický čistý model – „vydáme – prodáme“ už ale ne vždy funguje. Reportér byznysmodel rozšířil o partnery, kteří magazín za zlevněnou cenu kupují a pak jej jako benefit rozdávají svým klientům. „Jsou čtyři. Česká spořitelna je dává klientům svého prémiového programu, Travel Service je má na palubě svých linkových letů, FinCentrum je používá jako bonus pro bonitní klienty a čtvrtým je módní salón Le Premier. Máme ještě menší dohodu s Lufthansou, která bude Reportér mít na palubě letů Praha – Mnichov a Praha – Frankfurt,“ vysvětluje Čásenský a dodává, že měsíčně by takhle měli prodat asi 25 tisíc výtisků.
Tím má časopis zajištěn minimální odběr i se zajímavou cílovou skupinou a teď se soustředí na prodej na stáncích a získávání předplatitelů. „Hlavní část našich čtenářů by měla být ve věku 30 – 55 let, lidé s vyšším vzděláním a nejen formálním rozhledem. Domníváme se, že půjde o lidi ze střední třídy a vyšší příjmové kategorie. Přál bych si, aby byl vyrovnaný poměr mužů a žen. Ženy jsou přeci jenom věrnější čtenářky,“ tvrdí šéfredaktor.
Náklad prvního čísla se pohybuje kolem 48 tisíc výtisků s tím, že polovina odešla rovnou partnerům a zbytek je momentálně na stáncích. Pravda o prodeji se ukáže až na konci měsíce, kdy se bude vracet remitenda. „Zatím ale máme první čísla z tabletů. Za první dva dny registrujeme kolem stovky platících čtenářů a převážně s od majitelů zařízení s IOS,“ říká Čásenský.
Reportér by se měl brzy zařadit také do všech tuzemských auditů, které vyžadují mediální agentury. „Musíme jen počkat, než splníme podmínky k zařazení. To znamená třeba minimálně půlroční historie,“ dodává Čásenský. Do černých čísel by chtěl časopis dostat přibližně na konci druhého roku jeho existence.
Proč měsíčník?
Z projektů bývalých šéfredaktorů klasických médií je Reportér už druhým, který má měsíční periodu. Echo 24 Dalibora Balšínka je kromě online názorového deníku i tabletový týdeník, stejně tak týdeníkový režim si zvolila Eva Hanáková s Michal Klíma v taktéž tabletovém Dotyku.
Periodicitou i formátem tak Reportér připomíná nejspíš Forbes Petra Šimůnka. „Je to formát, který funguje ve světě. A je to vidět i na našem trhu. Někteří lidé opouští deník jako formát a pro informace si chodí na web nebo do televize. Pro delší čtení pak sahají po týdenících nebo měsíčnících,“ věří Čásenský s tím, že nevidí konkurenci ani ve Forbesu, ani v připravovaném titulu Téma ze stáje smíchovské Mafry. Ten bude podle Čásenského konkurencí spíš pro Instinkt.
Měsíční periodicita ale může být pro klasické deníkáře pastí. „Jde tak trochu o změnu myšlení. Všechno se dělá jinak než v deníku. Zároveň to neznamená, že bychom to psali celé z chaty. Dál chodíme do práce každý den a to, že máme klasickou redakci, beru jako nutnost pro naše psychické zdraví,“ tvrdí reportérka Adéla Dražanová s tím, že riziko ztráty aktuálnosti témat řeší i webové stránky Reportéra.
Momentální pětici by měl brzy rozšířit ještě šestý reportér. Jeho jméno zatím ještě veřejné není. Neměl by to ale být žádný zelenáč. „Na reportáže potřebujete lidi, kteří je dokáží psát. A to bohužel nejsou dvacetiletí studenti. Jsou sice šikovní a chytří, ale chybí jim zkušenosti s psaním i se získáváním informací,“ vysvětluje Musil.
