Česká republika má co dohánět
Chybí legislativa i nové programy
Ve Spojeném království je právní prostřední na digitální vysílání připraveno už od roku 1996, Česká republika nebyla schopná přijmout vyhovující legislativní úpravu ani v roce 2006 a na zákonné řešení vzniklých problémů teprve čeká. Čeští politici přitom vědí o digitální televizi a jejích možnostech minimálně od roku 1997.
V obou zemích probíhá řádné digitální vysílání. Zatímco někteří Britové si mohou naladit 30 bezplatných programů a téměř všichni chytají alespoň jeden multiplex, v České republice je situace o poznání neveselejší. Jediná řádně vysílající digitální síť je dostupná pro třetinu televizních diváků, zbytek si může o digitalizaci jenom přečíst nebo si pořídit satelit.
Spojené království má proti Česku výraznou výhodu – geografickou polohu. Jako ostrovní stát musí, narozdíl od ČR, jen minimálně koordinovat televizní kmitočty se svými sousedy.
Česká republika plánuje úplné vypnutí analogového vysílání 10. října 2010, Britové až na rok 2012. Jaká bude realita, se ale teprve ukáže. Připravenost na přechod je dosud mnohem vyšší ve Spojeném království než v Česku a dodržení termínů je tu daleko pravděpodobnější.
Celostátní kampaň zatím neproběhla
V Británii už proběhla celostátní kampaň k digitálnímu vysílání, Česká republika zatím jen zařídila regionální kampaň pro první region ztrácející analogový příjem.
Britové mají k dispozici také pestrou škálu nejrůznějších průzkumů o digitalizaci. Testy jako Go Digital a DTT Technical Trial pomohly ověřil, že přechod na digitální vysílání je pro diváky zvládnutelný. Především staří a postižení lidé budou ale potřebovat pomoci s instalací nezbytné techniky. Zkoušky ukázaly, že i lidé bez zájmu o digitální vysílání, nebo dokonce jeho odpůrci mohou po vyzkoušení a zažití technologie změnit názor a přechod na digitální vysílání pak ocení.
Pravidelné a veřejně dostupné průzkumy chybí
Ve Spojeném království probíhají dva soustavné výzkumy týkající se digitalizace, které mají veřejný výstup každého čtvrt roku. Britové postupně dospěli ke kategorizaci diváckých skupin ve vztahu k přechodu na digitální vysílání. Je založená především na návycích diváků a na jejich sociálním zařazení.
Kategorizaci diváků nabídl i autorův průzkum z Domažlic. Členění vychází z poznatků zjištěných rozhovory se zdejšími příjemci digitální televize, teoreticky ale postihuje celou množinu diváků. Spojuje očekávání lidí ve vztahu k digitalizaci a míru jejich technických dovedností. Domažlický průzkum přinesl i model příchodu set-top-boxu do domácnosti.
Ačkoli hovoří většina zjištění v diplomové práci „Přechod na digitální vysílání z pohledu televizního diváka“ v neprospěch České republiky oproti situace ve Spojeném království, i v Česku jsou lidé schopní na digitální vysílání bez větších obtíží přejít. Ocení asistenci při zapojení set-top-boxu, kterou starší lidé uvádějí dokonce jako nutnost. Pro žádného z dotázaných v průzkumu z Domažlic ale nebyl příchod set-top-boxu do domácnosti takovým problémem, aby ho omezil ve sledování televize.
Na diváky platí vypnutí analogu
Hlavní motivací pro přechod na digitální vysílání, alespoň v České republice, je hrozba vypnutí analogové televize a s tím spojená ztráta příjmu televizních programů. V digitální nabídce hledají lidé nejprve ty programy, na které jsou zvyklí z analogového vysílání. Nové stanice začínají diváky zajímat až ve chvíli, kdy mají kompletní dřívější skladbu programů televize.
Přechod na digitální televizní vysílání je zatím nehotová věc. Ani autorova diplomová práce proto nemohla vyčerpávajícím způsobem odpovědět na všechny otázky, jež se ve vztahu televize a jejích diváku v přípravě na digitální éru objevily a po jejím nástupu ještě objeví. Snad alespoň vystavěla základy dalším zájemcům, kteří se budou chtít pustit ve zkoumání diváka digitální televize do větší hloubky. Tito výzkumníci si ale budou muset ještě počkat na svoje moderní televizní příjemce. Pro běžné diváky totiž digitalizace na způsobu, jakým budou televizní vysílání dál sledovat, nic nemění.
Diplomová práce o digitalizaci v ČR a Británii ke stažení
Tento článek na serveru DigiZone.cz je posledním, ve kterém jste si mohli přečíst některé z pasáží diplomové práce „Přechod na digitální vysílání z pohledu televizního diváka“ s podtitulem „Jak přijímá technologickou změnu publikum v ČR a ve Spojeném království?“. Pokud vás téma zaujalo, můžete se podívat na celou práci [PDF, 11,1 MB].
Nejprve se dočtete základní údaje z televizní historie, se svými názory na problematiku vás seznámí dva mediální odborníci a získáte úvod do českého digitálního prostředí. Potom si přečtete o principech televizní digitalizace a nezbytné výbavě pro digitální příjem.
Až získáte o novém způsobu vysílání podrobnější představu, rozdělí se proud informací do dvou částí – na Českou republiku a na Spojené království. Budete si moci přečíst souhrn dosavadního průběhu digitalizace v obou zemích, pak si představíme kampaň, kterou se snaží oslovit svoje diváky a poučit je o výhodách a možnostech digitálního vysílání.
V závěru naleznete průzkumy o digitalizaci z Česka i Británie, které vás seznámí s názory zdejších obyvatel na nové možnosti televize. V přílohách naleznete mj. také denní grafy televizní sledovanosti z ČR, Spojeného království, ale pro srovnání i z Japonska a Spojených států.
A jaká nás čeká televizní budoucnost?
Digitalizace rozvířila desítky let stojaté vody televizního vysílání a ty se jen tak neuklidní. Budoucnost televize ovlivní tři tendence: vysoké rozlišení, mobilita příjmu a pořady na přání.
Vysoké rozlišení
První z nich se týká vysílání, na které jsme zvyklí a které sledujeme doma v obývacím pokoji. V posledních letech rapidně roste prodej plochých širokoúhlých obrazovek, které mají úhlopříčku alespoň 80 centimetrů. Při neměnné vzdálenosti, z níž se lidé na takové televizory dívají, přestává současné rozlišení stačit – obraz nevypadá dostatečně kvalitně. Proto stále více pozornosti přitahuje vysílání ve vysokém rozlišení (HDTV). Dnešní set-top-boxy nejsou ale na HDTV ještě většinou připravené, jeho nástup proto přinutí diváky koupit si digitální přijímače nové. Tato výměna bude nejspíš spojená s doplněním výbavy set-top-boxů o dekodér úspornějšího kompresního standardu MPEG-4. Současné digitální přijímače totiž zatím v drtivé většině umí rozluštit pouze digitální vysílání komprimované standardem MPEG-2.
Přechod na HDTV ale nebude už tak jednorázovou a masovou událostí, jakou představuje nynější vypínání analogového vysílání spojené s nákupem set-top-boxů. Výroba programů ve vysokém rozlišení je pro televizní společnosti totiž výrazně finančně nákladnější a pro diváky jsou zase dražší patřičné digitální přijímače. Proto se dá očekávat, že první programy v HDTV budou dostupné pouze pro část publika, která si bude ochotná připlatit za dražší techniku a možná i za příjem samotných televizních stanic. Většina z nich bude zřejmě dostupná jen za extra poplatek. Nikoli zdarma, jako je to u stanic v zemském digitálním vysílání dnes běžné.
Mobilita příjmu
Druhá tendence, mobilita televizního příjmu, směřuje především k dostupnosti televizních programů na malých displejích mobilních telefonů. Pro ně je naopak současné rozlišení příliš velké, a tak se musí vysílaní stanic dodatečně předpřipravit, aby si s ním mobily poradily. Ale stejně jako set-top-boxy pro HDTV v zemském vysílání, ani mobilní telefony vybavené pro příjem televize nejsou dnes na tuzemském trhu dostupné. Novinka proto může vyvolat vlnu zájmu o nové mobily. Podobně jako u HDTV, ani v tomto případě se pravděpodobně nebude na začátku jednat o masovou záležitost.
Televizní mobilita souvisí také s možností dívat se na programy v automobilu nebo jiných dopravních prostředcích. V nich už je dost místa pro klasický televizor, a proto není problém, aby diváci v autě sledovali programy ve stejné kvalitě jako u sebe doma. Žádné přizpůsobení rozlišení tu není potřeba. Už dnes je vyzkoušené, že současné zemské digitální vysílání si lidé na cestách mohou naladit i ve dvousetkilometrové rychlosti. Do budoucna by proto nemělo být problematické začlenit televizi například do výbavy vlaků, autobusů nebo do hromadné dopravy ve městech. Je otázka, co na to řeknou cestující.
Pořady na přání
Konečně třetí tendence spočívá v přizpůsobení televizního vysílání přání diváka. Dosud si člověk před televizí může vybírat jen podle toho, co na kterém programu zrovna dávají. Ale například rozvíjející se digitální vysílání přes pevnou linku nebo po optických vláknech (IPTV), tedy stejnou cestou, jakou se k lidem šíří internet, je připravené na distribuci pořadů na objednávku.
I v České republice si lidé mohou objednat filmy na přání nebo pořady odvysílané na vybraných televizních programech za uplynulý týden. V blízké budoucnosti se možnosti výběru ještě rozšíří, a koncepce pevného programového schématu se tak může rozpadnout. Diváci si budou vybírat pořady podle svého zájmu ve chvíli, kdy na ně mají čas. Pořady na přání jsou ale zatím dodatečně zpoplatněné, což je činí pro ekonomicky uvažujícího diváka méně lákavé, než ty, které dostane bez dalších poplatků v rámci připraveného televizního proudu.
Tři popsané tendence jistě nezůstanou jedinými, které se v televizním vysílání objeví. Digitalizace přinesla do televizního vysílání možnosti výpočetní techniky, a televize tak může využívat rychlosti počítačového vývoje. Zůstává otázkou, jak se ke všem změnám postaví televizní diváci. Zatím byli zvyklí, že jim televizor bez obtíží fungoval deset a více let. Budou ho kvůli proměnám techniky chtít měnit častěji? Je rozumné soustředit všechny novinky do přídavného zařízení, ať už bude mít podobu set-top-boxu nebo zásuvného modulu přímo do televizoru. Jeho častější obměna může být pro diváky mnohem přijatelnější. Cena výrobku každé generace totiž zřejmě nepřevýší cenu mobilního telefonu. A mobily si lidé už dnes mění v průměru jednou ročně.
Převzato z autorovy diplomové práce „Přechod na digitální vysílání z pohledu televizního diváka“ s podtitulem „Jak přijímá technologickou změnu publikum v ČR a ve Spojeném království?“ obhájené na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy letos v červnu. Upraveno.
