Česká televize uvedla v pondělí na Dvojce vynikající francouzský dokumentární film Stalin. V režii Mathie Schwartze, Serge de Sampignyho (oba se podíleli na scénáři) a Yvana Demeulandreho. Tvůrci naprosto realisticky a tvrdě, bez zbytečně krutých záběrů, zobrazili život, vzestup a konec nejmasovějšího vraha všech dob, vlastním jménem Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, který se pojmenoval Stalin, protože byl jako z oceli. Svým způsobem byl takový i jeho mozek.
Tenhle film by měli povinně sledovat všichni dnešní komunisté, anarchisté a neomarxisté, aby viděli, kam prosazování beztřídní společnosti, společnosti bez bohatých a chudých, vede. Kam vede rovnostářství navenek a prosazování jedině správného názoru, který, v tomto případě, ovšem má jediný člověk. Ten se pak jaksi té beztřídnosti vymyká, je čímsi jako Bohem.
Stalin dal během své hrůzovlády zavřít do gulagů, předchůdců koncentračních táborů, 18 milionů lidí, z nichž mnozí byli Židé. Vyvolal hladomory, při nichž zemřelo 7 milionů lidí, z toho 5 milionů na Ukrajině. Celkově zavraždil cca 20 milionů lidí. Jeho holocaust byl mnohem strašlivější než ten nacistický.
Tvrdil, že pravý bolševik by neměl mít rodinu. Džugašvili se dvakrát oženil. O první ženě Jekatěrině se ve filmu neřekne skoro nic. Zemřela brzy na tuberkulózu. Druhá žena – Naděžda – nedokázala po boku bolševického vůdce přežít – po 14 letech soužití se zastřelila, čímž zradila Josifa i stranu, pročež se o tom v socialistických státech nesmělo mluvit ani psát. Ve filmu není úvaha, o níž se též spekulovalo, že ji zastřelil přímo její manžel. V každém případě ji často mučil, i bil. Jeho syn Jakov se jednou pokusil z nešťastné lásky o sebevraždu. Otec jím pohrdal, protože „neumí ani střílet rovně“. Ve 2. světové válce byl zajat Němci. Hitler ho chtěl vyměnit za maršála Pauluse. Stalin to odmítl. Nemohl by se pak přece podívat soudruhům do očí, kdyby „vyměnil maršála za poručíka“. Jakov zemřel při pokusu o útěk z koncentračního tábora.
Stalin nesnášel ani svého druhého syna Vasilije. Letce, který propadl alkoholu a zešílel. Rozešel se i se svou původně milovanou dcerou. Protože nenáviděl Židy. A ona se zamilovala do židovského režiséra A. Kaplera. Za což ho vůdce proletariátu poslal do gulagu, tedy za svedení své dcery. Jistěže oficiální důvody byly jiné. Následně si Světlana vzala svého spolužáka z university G. Morozova, rovněž Žida. Její otec se s tím nesmířil a s dcerou se nestýkal. Její další vztahy a manželství již film nezachycuje.
Stalin dal ničit a zničit vše, co souviselo s carismem. Ikony a kříže hořely na hranicích. Syn Boží byl proklet. Chrámy se bořily a vyhazovaly do vzduchu. Postupně likvidoval všechny své spolupracovníky, protože v nich tušil zrádce revoluce a své osoby. Tvrdil, že bolševici jsou zvláštní rasa a že jednotlivec nemá žádnou cenu.
Zatímco se v zemi Sovětů otevíralo moskevské metro, vztyčovaly se mrakodrapy, stavěly se železnice a přehrady, na ulicích měst umírali žebráci a pobíhaly opuštěné děti, kterým nezbývalo než krást nebo zajít hladem. V obchodech zely prázdné regály. Komunistický sen se hroutil. Policie rabovala na vesnicích. Ničit, lhát, krást – policisté směli všechno. Vesničanům se zakázalo opouštět vesnice, z nichž rudá diktatura odnesla všechny potraviny. Zato ve filmových žurnálech vládla absolutní demagogie. Zobrazovány byly samé úspěchy a štěstí.
Zavíráno bylo čím dál tím více lidí. Zatýkalo se a deportovalo. Probíhaly monstrprocesy se zrádci. Mučili je několik týdnů a donutili je se přiznat. Muselo být absolutně jasné, že každý, kdo se Stalinovi postaví, bude zlikvidován. Policejní stát, jinak se tehdejší SSSR nedal nazvat. V gulazích byli všichni vůdci nepohodlní společně s kriminálníky. Strana je převychovávala prací. Udělali z nich, místo napravených lidí, otroky. Udržovali je ve zvířecké otupělosti při minus 50 stupních Celsia.
Krvavý trpaslík či skrček Ježov „čistkám“ velel: Když se kácí les, létají třísky,
tvrdil. Jeho konec byl trpký. Stalin v něm spatřil nepřítele. Dal ho zatknout, mučit a popravit. Posléze vymazat ze všech oficiálních fotografií. Trpaslík přestal existovat.
Stalin se radoval z trýznění vlastních nepřátel, z nichž mnozí bývali jeho nejbližšími přáteli. Těch skutečných i těch, které si ve své choré hlavě vymyslel. Určoval počty zatčených, deportovaných a popravených z jednotlivých částí země. Vymyslel na to kvóty. Beze jmen. Samá čísla. Místní orgány pak kvóty bez oddechu naplňovaly jim nepohodlnými lidmi či náhodně. Majetek nepřátel byl zabavován ve prospěch strany.
Na začátku druhé světové války nařídil Stalin zastřelit 20 000 důstojníků. Takže se armáda ocitla prakticky bez velení.
Je to téměř dokonalý, zajímavý dokument o šíleném vrahovi, kterého ruská společnost nejen strpěla ve svém čele, ale dokonce ho oslavovala, glorifikovala. O zběhlém popovi bez dostatečného vzdělání, avšak s obrovskou touhou po moci. Je smutné, že primitivové s duševní nemocí, jako byli Stalin a Hitler, tak zásadně ovlivnili dějiny dvacátého století a způsobili tolik bolesti a utrpení.
Jedinou drobnou chybičkou skvěle sestaveného filmu je to, že se některé záběry použily víckrát. Ovšem, to je u archivních–střihových filmů vždy problém. Ten nedostatek záběrů z dob dávno zašlých. Kromě toho – v tomto případě – ze země mimořádně zaostalé a svázané cenzurou a neustálým nebezpečím pro každého, kdo by tam tehdy něco chtěl natočit. Mimo oficiálních propagandistických záběrů.
Kdyby ČT vysílala více takovýchto děl, kdyby si odpustila svou komercializaci na jedné a neumětelství na druhé straně, pak by zcela naplňovala svou veřejnoprávní roli a nebylo jí co vyčítat. Jenže, bohužel… Ale to je už stará písnička.
ČLÁNKY DO MAILU