Minulý týden přinesl zajímavé dozvuky rozpadu bývalého Ministerstva informatiky ČR (MI ČR), které zaniklo k 1.červnu 2007. Jeho kompetence si mezi sebou rozdělily tři resorty (průmyslu a obchodu, vnitra a místního rozvoje) s tím, že konkrétní způsob dělení byl nalinkován v nově přijatém zákoně č. 110/2007 Sb. No a ten svěřil oblast elektronických komunikací (a také poštovních služeb) do gesce ministerstva průmyslu a obchodu. Tedy kromě toho, čím se zabývá ČTÚ, kterému jeho agenda samozřejmě zůstala a nezměnila se.
David Stádník nabídku nedostal
Jedním z konkrétních důsledků byl přechod dosavadní sekce poštovních služeb a elektronických komunikací, fungující v rámci rušeného MI ČR, pod ministerstvo průmyslu a obchodu. Stalo se, a celá sekce pod nový resort skutečně přešla. Ovšem až na svého šéfa Davida Stádníka.
Čtenářům Lupy asi není třeba blíže představovat osobu Davida Stádníka, dlouholetého předsedy Českého telekomunikačního úřadu (v době před účinností nového zákona o elektronických komunikacích) a předsedy Rady ČTÚ (již podle nového zákona). V březnu 2006 jej ale vláda z postu předsedy Rady ČTÚ odvolala kvůli zpoždění analýz relevantních trhů. Po změně vlády a nástupu nového vedení MI ČR přijal David Stádník právě místo šéfa sekce poštovních služeb a elektronických komunikací na MI ČR.
A tak se čekalo, že v pozici šéfa sekce přejde i pod nový resort průmyslu a obchodu, při dělení zanikajícího MI ČR. Jenže se tak nestalo. Zřejmě nikoli proto, že by sám nechtěl, ale proto, že takovouto nabídku nedostal. Například Euro on Line hovoří o tom, že mu bylo nabídnuto jen (nižší) referentské místo, které nepřijal.
Místo toho dosadil ministr Martin Říman do čela nové sekce na MPO Ing.Jana Dubna, který až dosud působil jako ředitel Odboru informatiky na Úřadu vlády ČR (dříve Sekce administrativní). Odborná veřejnost jej ale může znát i jako prozatímního ředitele ÚSIS (Úřadu pro státní informační systém), kde v této pozici působil od 1. ledna 1998 do 2. listopadu 1998.
Současně s tím pověřil ministr Říman pana Dubna i řízením a koordinací příspěvkové organizace Testcom (Technický a zkušební ústav telekomunikací a pošt), který až dosud vedl jako ředitel Ing.Dušan Chmelíček.
Co říká a dělá ministr Martin Říman?
Dalším z praktických důsledků rozpadu MI ČR a přechodu elektronických komunikací pod resort průmyslu a obchodu je to, že nyní o této oblasti bude rozhodovat jiný ministr. A tak se jistě i zde, na stránkách Lupy, budeme mnohem častěji setkávat s výroky a činy Martina Římana, nynějšího ministra průmyslu a obchodu. Ten je všeobecně znám spíše jako odpůrce jakékoli regulace a zastánce minimálních zásahů státu.
S citací jeho výroků můžeme vlastně rovnou začít, tím, co řekl na adresu nedávné dohody tří stran (Evropské Komise, Parlamentu a Rady EU) ohledně roamingu (podrobněji viz můj páteční článek zde na Lupě). Redakci ihned.cz k tomu řekl:
„Nejsme z toho nadšeni, považujeme to za nadbytečné a mimo liberalizační snahy. Byl to ale kompromisní návrh, tak jsme ustoupili.“
Konkrétnější byl tiskový mluvčí MPO, který k tomu řekl:
„‚Ministerstvo průmyslu a obchodu upřednostňuje působení tradičních konkurenčních mechanismů na snižování cen před zaváděním opatření, která trh přehnaně regulují. Schválené znění nařízení o cenách roamingu ale zohledňuje jak zájmy zákazníků, tak operátorů. Některé návrhy, se kterými přišel Evropský parlament, by znamenaly velice tvrdou regulaci, a proto je dobře, že prošel kompromisní návrh, ke kterému se připojila také Česká republika. Každopádně předpokládáme, že až po třech letech vyprší platnost tohoto nařízení, nebude nutné, aby Komise přišla s další regulací‘, uvedl pro redakci iHNed.cz tiskový mluvčí MPO Tomáš Bartovský.“
Bude v Radě ČTÚ kozel zahradníkem?
Pojďme ale od slov ke konkrétním činům, byť zatím jen navrhovaným. S rozdělením kompetencí zaniklého MI ČR totiž zřejmě přešel na MPO také úkol navrhovat vládě kandidáty na členství v Radě ČTÚ (s tím, že rozhoduje až vláda jako taková).
Když jsem zde na Lupě naposledy psal o tom, že kandidátem na uvolněný post pátého radního je Zdeněk Duspiva coby dosavadní předseda NKS, pak to ještě bylo v době, kdy MI ČR formálně existoval a příslušný návrh tak vládě předkládal ještě ministr informatiky (a fakticky hlavně ministr vnitra) Ivan Langer. Vláda měla o jeho návrhu hlasovat 30. května 2007, a tedy ještě před zánikem MI ČR. Nicméně nerozhodla, a nový návrh by tak už měl předložit Martin Říman.
Do médií přitom už prosáklo, koho že chce do Rady ČTÚ navrhnout: exposlance (za ODS) Zdeňka Švrčka. Média si ihned všimla, že jde o zástupce téže politické strany, ke které patří i sám ministr Martin Říman, a začala se ptát, zda nejde o nějakou „další politickou trafiku pro přítele z regionů“.
Nicméně mnoha lidem asi zatrnulo spíše při zjištění, kde a jak exposlanec Švrček zúročil své poslanecké zkušenosti a kontakty. Po zániku svého mandátu (v roce 2002) se totiž vrhnul na lobbying a dnes je majitelem a jednatelem lobbistické firmy EFOR. Ta se pak přímo pyšní tím, jak dokázala ovlivnit vznikající zákony (právě ty nejdůležitější, z oblasti elektronických komunikací) ve prospěch svých klientů. Na svém webu (který je dnes dostupný už jen z cache Googlu) se například hlásí k následujícím referencím:
2003
2004
- úspěšné prosazení komplexu návrhů klienta v novele zákona č. 151/2000 Sb. o Telekomunikacích (problematika „Local Loop Unbundling“),
- úspěšné prosazení klíčových návrhů klienta v zákonu o veřejných zakázkách.
2005
- aktivní účast na přípravě zákona o elektronických komunikacích,
- vypracování studie o stavu a přípravě privatizace sektoru telekomunikací pro potřeby bankovního sektoru.
2005 – 2006
- prosazení komplexního souboru návrhů klienta v zákonu o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.),
- odvrácení pro klienty nepříznivých dopadů z dílčí novely zákona č. 127/2005 Sb.,
- prosazení zájmu klienta v novele zákona o hospodářské soutěži, zajištění informací a zpracování studie o stavu přípravy digitálního vysílání v ČR (pro potřeby klienta v bankovním sektoru).
- firma dlouhodobě pracuje na prosazení zájmů klienta při projednávání zákonů souvisejících s problematikou stavebního zákona a souvisejících zákonů.
Zákon o elektronických komunikacích samozřejmě pamatuje na nebezpečí střetu zájmů a požaduje, aby radní nepodnikali v oboru, neradili a ani jinak nepůsobili ve prospěch subjektů, o kterých budou rozhodovat. Když se Euro on Line zeptalo exposlance a šéfa lobbyistické firmy Zdeňka Švrčka, jak hodlá tento požadavek zákona naplnit, odpověděl:
„S lobbistickým byznysem prý každopádně končí. Jak to chce udělat, zda firmu Efor prodá, zlikviduje či pouze převede na nějakou blízkou osobu, zatím neví. ‚Předpokládám, že ji prodám. V každém případě v ní nebudu figurovat. Ještě to chci konzultovat a definitivně to budu řešit, až jmenování skutečně nastane,‘ řekl týdeníku EURO.“
No, uvidíme. I když požadavkům zákona bude určitě učiněno zadost, přesto se nemohu ubránit pocitu, který asi nejlépe vystihl titulek článku na Britských listech:
Hodnocení národní broadbandové strategie
Další zajímavou otázkou, která vyvstala po zániku MI ČR a rozdělení jeho kompetencí mezi jiné resorty, je další osud podpory broadbandu a jeho rozvoje ze strany státu. „Kompetenčně“ by broadband měl nyní spadat pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, které převzalo gesci elektronických komunikací.
Otázkou ovšem je, jak se tento resort k podpoře broadbandu postaví. Zda jako k něčemu, co je především záležitostí soukromé sféry a stát do toho nemá nijak zasahovat, nebo zda se stát ujme nějaké aktivnější role v této oblasti. Vzhledem k tomu, jak se dosud prezentoval ministr Martin Říman (jako zastánce minimálních zásahů státu), tipuji spíše na první variantu. Nicméně realitu ukáže teprve čas.
Určitým prvním signálem je pak jeden z bodů na programu dnešního zasedání vlády, kterým je hodnocení národní broadbandové strategie (dokumentu Národní politika pro vysokorychlostní přístup). Pravidelní čtenáři Lupy si jistě vzpomenou, že to byl jeden z hlavních koncepčních dokumentů ministerstva informatiky Vladimíra Mlynáře a že tento dokument dal vzniknout mj. broadbandovému fóru a broadbandovému fondu, posléze naplněnému penězi z výnosů privatizace Českého Telecomu. Stejně tak si čtenáři jistě vzpomenou i na diskuse o tom, zda peníze z broadbandového fondu byly vynaloženy účelně či vyhozeny z okna, a na vášně kolem konkrétních projektů, jako např. Peprnet.
Dalo by se tedy očekávat, že hodnocení toho, jak je národní broadbandová strategie naplňována, bude zajímavým čtením. Takovým, které by mělo poskytnout cosi jako oficiální pohled na otázky, které odbornou veřejnost očividně dost zajímaly, byť se na jejich hodnocení nemusela shodnout. A to nejen kolem projektů a jejich financování, ale i obecněji kolem broadbandu jako takového.
Nicméně materiál názvem Zpráva o naplňování cílů Národní politiky pro vysokorychlostní přístup, připravený ještě na původním MI ČR, předkládaný již Ministerstvem vnitra a určený vládě pouze „pro informaci“, otázky ani neklade, ani na ně neodpovídá. Je velmi stručný, skoro bych řekl až povrchní, a spíše jen rekapituluje některé známé skutečnosti, aniž by je nějak výrazněji hodnotil, či z nich dokonce vyvozoval hlubší závěry. Můj dojem z něj je „velmi slabý“.
Jak se rozvíjel broadband v ČR?
Úvodní kapitola Zprávy, která se zabývá rozvojem broadbandu, je pouze jakýmsi konstatováním toho, že trh se nějak rozvíjí. „Hloubku záběru“ můžete posoudit z následující ukázky:
Od roku 2005 se vysokorychlostní přístup, měřený počtem aktivních přípojek na 100 obyvatel, v ČR značně rozšířil. Mezi 1. lednem 2005 a 1. lednem 2007 došlo k více než čtyřnásobnému nárůstu v počtu přípojek využívaných v podnikatelském sektoru a v domácnostech. Hlavním důvodem, který vedl k dynamickému nárůstu vysokorychlostních přípojek v ČR byl aktivnější vstup dominantního operátora telefonní přístupové sítě na nenasycený trh.
Naše zaostávání v penetraci broadbandu zpráva pouze konstatuje, ale nijak se nezamýšlí nad jeho příčinami, ani nad možnostmi zvyšování penetrace broadbandu:
K 1. říjnu 2006 však i přes vysoké tempo rozšiřování nedosahovala ČR v hustotě (penetraci) vysokorychlostního přístupu průměru EU 25 (15,7 %) a v rámci evropské pětadvacítky v penetraci 9,6 % zaujímala 18. místo. Z nových členských států před ČR bylo např. Estonsko s penetrací 17,2 %, Slovinsko s penetraci 12,7 % a Malta s penetraci 12,3 %. Za Českou republikou pak z nových členských států k 1. říjnu 2006 byly umístěny např. Lotyšsko a Litva s penetrací 9,3 %, Maďarsko (8,6 %), Polsko (4,5 %) a Slovensko (4,3 %). Nejvyšších hodnot penetrace dosahuje v EU Nizozemí (29,8 %), Dánsko (29,4 %) a Finsko (26,0 %).
Stejně tak zpráva nijak neakcentuje potřebu zvyšování penetrace broadbandu. Ve svém samotném závěru, kde přináší celkové hodnocení, jakoby naznačuje, že vše je vlastně zcela v pořádku a vytyčených cílů se podařilo dosáhnout:
- byla vystavena infrastruktura v odlehlých oblastech, kde nabídku z důvodu nízké ekonomické efektivnosti investice nezajišťoval trh,
- podařilo se stimulovat rozvoj vysokorychlostního přístupu k Internetu – v České republice k 31. prosinci 2006 bylo již 493 tisíc přípojek na 10.287.189 obyvatel.
Zejména první bod mi přijde poněkud kuriózní: o jakou infrastrukturu v odlehlých oblastech, jejíž výstavbu nezajišťoval trh, se zde jedná? Také druhý bod asi není „úplně přesný“, když na jiném místě se zpráva pyšní penetrací 9,6 %, a zde uvádí 493 tisíc přípojek na 10 milionů obyvatel (což by odpovídalo penetraci cca 4,9 %). Ale to si asi jen autor Zprávy neuvědomil, že broadband není jen ADSL.
Pokud jde o opatření, navrhovaná k rozvoji broadbandu, zde je Zpráva maximálně stručná:
- pokračovat v rozvoji služeb e-governmentu poskytovaných státní správou a podpoře rozvoje služeb poskytovaných samosprávou, především obcemi a městy,
- zlepšovat legislativní prostředí s cílem dalšího rozvíjení konkurence v oblasti elektronických komunikací.
U druhého opatření (rozvíjení konkurence) však ani nenaznačuje, jak by toho mělo být dosaženo, v kontextu současné implementace evropského regulačního rámce, analýz trhu a nápravných opatření – zda například jejich důslednějším naplňováním a prosazováním, nebo naopak nějakým jejich odbouráváním.
Projekty a dotace z broadbandového fondu
Zpráva o naplňování cílů Národní politiky pro vysokorychlostní přístup měla velkou šanci zhodnotit, jak dopadly projekty (spolu)financované z broadbandového fondu. Zhodnotit jejich přínos, porovnat jej s náklady, učinit nějaké závěry a navrhnout doporučení ohledně dalšího osudu broadbandového fondu či broadbandového fóra. Třeba i jen v tom smyslu, zda má či nemá smysl s projekty a jejich financováním pokračovat.
Jenže místo toho zpráva jen rekapituluje, jak vlastně došlo k založení broadbandového fóra a fondu, jak probíhal výběr projektů a jak jim byly přidělovány prostředky. Uvádí však jen výsledná čísla (například že z celkových prostředků ve výši 144.195.000 korun bylo proinvestováno 87.468.000 korun či kolik peněz bylo vráceno do státního rozpočtu), ale už nic více. Žádné hodnocení, ať již celkové hodnocení myšlenky broadbandového fondu či hodnocení jednotlivých projektů, ve Zprávě nenajdete.