Druhým typem zařízení, reprezentovaných zejména ledničkou (která je zcela jistě novodobou kapličkou každé domácnosti a pro rozežranou západní civilizaci skutečný středobod potřeb, kterým ani ložnice není schopna konkurovat), jsou spotřebiče nejen do sítě zapojené, ale čile s ní komunikující. V podstatě již dva roky je koncepčně stará chladnička společnosti Electrolux – Screenfridge, na jejíž mohutné přední stěně vévodí dotyková obrazovka, a kromě připojení do zásuvky síťové se honosí připojením na Internet.
Hlavní představa funkce takového spotřebiče je propojení s dalšími službami, zejména s dodavateli potravin, kdy chladnička bude moci některé zásoby při dosažení určitého minimálního množství sama objednávat (tato doba je relativně daleko, protože to znamená speciální způsob označování potravin tak, aby lednička mohla rozeznat aktuální stav), případně pomocí klasického on-line nakupování přes zmíněnou obrazovku. Další zatím uvažované funkce jsou Post-ity, samozřejmě elektronická pošta, video-telefon a další (včetně již zníměného surfování, kde libo). Nutno říci, že podle všeho zatím žádný z výrobců nemá ještě tak zcela jasno, kudy vede cestička úspěšného uvedení takového produktu na trh. Zmíněný Electrolux nedávno ukončil testy v několika dánských domácnostech, kde ověřoval skutečnou použitelnost a smysluplnost tohoto zařízení.
Výstupy jsou více než zajímavé a řekl bych, že pro stav přeměny Internetu z technokratického nástroje ve spotřební zařízení velmi ilustrativní. Při vlastním provozu se totiž projevila celá řada technických a provozních nedostatků, které reálně měnily vysněnou ideu v nepoužitelný brak. Bohužel tento jev je stále příznačný pro vše, co má s Internetem cokoli společného, a mimochodem se zvyšováním „inteligence“ mobilních telefonů se příznak rebootů, špatných konfigurací a tajemných problémů šine i sem. Obrovskou předností současných spotřebičů je totiž jejich relativní „blbuvzdornost“, která zajišťuje poměrně přijatelnou poruchovost a tedy slušnou použitelnost. Stav, který přidáním nevyzrálých technologií, velmi rychle atrofuje ve standard, který je sice pro lid uvyklý využívání technických prostředků přijatelný, ale pro širší spotřební nasazení nevhodný.
Dále se zdá, že ochota zaplatit citelně více za takto vybavené spotřebiče a za služby s nimi spojenými není příliš veliká. Samozřejmě není vyloučeno, že při skutečném masovém prodeji dojde k posunům spotřebního chování, a cena nebude velkou překážkou. Ale obecná očekávání jsou spíše v úrovni – jasně, až si budu kupovat nový spotřebič, tak dám přednost tomu, co bude mít Internet, ale nebude dražší (možná cesta, jak dosáhnout vyšší penetrace výpočetní technikou v Evropě).
Ukazuje se také, že potřeby většiny evropských domácností jsou relativně stabilní a představa, že užívání nových služeb bude taženo prostou zálibou v technickém pokroku, je v konzervatizmem nasáklém starém kontinentu utopií (Japonci prostě nejsme a nebudeme – i-mode podle posledních čísel přesáhl 20 mil. uživatelů). Na druhou stranu se podle všeho nebudeme takovému pokroku bránit, pokud nás nebude stát moc peněz, nebudeme se muset učit mnoho nového a ideálně nám bude tak nějak nenápadně podsunut.
Inteligentní, na Internet připojené spotřebiče tak nemusí být ve skutečnosti až tak nesmyslný a samoúčelný nápad. Zejména ve chvíli, kdy konečně dojde k nástupu tak dlouho proklamovaného využívání elektrického vedení pro datové přenosy (nevím jak v Evropě, ale pár elektroinstalací v rodinných domech či panelácích jsem viděl, a jestli se někomu podaří v těchto drátech přenést data alespoň rychlostí pokročilejšího chodce a uživatelé zůstanou na živu, začnu věřit v zázraky), bude obrázek poněkud jasnější. Klíčem je ale dosažení podstatně vyššího stupně kvality a použitelnosti (ergonomie a mix služeb) těchto zařízení při zachování příznivých cen.
Až příště uvidíte souseda tupě zírajícího do ledničky, nedivte se, možná právě objevil na internetové seznamce ženu svého života.
