TPP aneb vypínat analog rychle, či pomalu?

Je zarážející, že si žádný novinář píšící o digitalizaci a termínech TPP nepoložil otázku, proč již ve vyspělé západní Evropě není ASO dávno realizován a proč je často naopak posouván stále více k onomu unijnímu datu 2012 nebo i za něj (plánované termíny ASO v evropských zemích viz tabulka).

Digitalizace je politikum

To, co hledají odborníci, manažeři, politici i ekonomové prakticky v každé zemi, je způsob, jak pokud možno bezbolestně, ekonomicky a politicky přijatelně zabezpečit vypnutí analogového vysílání. Pokud existuje pocit, že na přechodu k digitálnímu vysílání nic politického není, pak je to pocit mylný. Přechod organizuje stát. On je vlastníkem kmitočtů a on se je snaží prostřednictvím digitalizace lépe využít či lépe zpeněžit. Digitalizační proces však vezme současný typ příjmu všem a donutí je investovat do přijímacího zařízení, a to ne jednorázově, ale opakovaně v závislosti na rozvoji digitálních technologií. Jejich inovační cyklus je významně kratší, než tomu bylo v případě analogových technologií. Divák bude muset v budoucnu neustále vyhodnocovat poměr ceny a využitelné funkcionality digitálních zařízení.

Tyto osobní přechody k novému typu digitálních technologií již budou do určité míry dobrovolné. Zatímco ten současný je nevyhnutelně nucený. Toto nucení může být skryté, přívětivé, kultivované, či brutální, ale výsledek bude vždy stejný. Vypnuté analogové vysílání. Všichni občané České republiky budou zásahem státu donuceni ke změně. Ke změně, která pro některé nemusí vůbec znamenat změnu k lepšímu. Pokud vynecháme technické aspekty digitálního vysílání, pak největší výhoda současné etapy digitalizace, tj. rozšířená programová nabídka, nemusí být totiž dostupná všem a všude. Ekonomika nových a nakonec i současných komerčních stanic určí, na jakém teritoriu budou nakonec vysílat. Zákonem daná hranice celoplošnosti pro komerční vysílání je 70 procent obyvatel a v našich podmínkách bude zřejmě překračována jen výjimečně.

Potíže nemá jenom Česko

Problémy spojené s digitalizací nejsou specifikem České republiky. Proto se vedly dlouhé diskuse v americkém Kongresu i Senátu, proto se tímto problémem opakovaně zabývají vlády evropských států a proto se termíny ASO pravidelně posouvají stále dál a dál. Digitalizace je nejen technický, ekonomický, ale i sociálně politický problém a zastírat ho a neřešit jej znamená ohrozit ji v samém počátku.

Teoreticky existuje mnoho postupů, které je možno aplikovat .Nejméně bolestivé je pochopitelně převést současné analogové vysílání na digitální bez nutnosti vypínat.To znamená, že musí existovat volné kmitočty, ze kterých se dá sestavit celoplošná síť či sítě .Z nich se digitální infrastruktura vybuduje a provozuje několik let paralelně se současným analogovým vysíláním. Teprve pak, po dlouhodobé kampani, se přistoupí k postupnému vypínání. Existuje však ještě jeden zásadní požadavek. V takovém případě musí být dominantním hráčem na trhu veřejný vysílatel a komerční sektor musí být zcela zanedbatelný.

Příkladů lze uvést hned několik. Třeba Švédsko (hlavním řešitelem byly veřejnoprávní SVT a státní telekomunikační operátor Teracom AB. Splácení dluhů vyplývajících z digitalizace garantovala švédská vláda), Finsko (hlavním řešitelem byla veřejnoprávní televize YLE, která vytvořila dceřinou společnost Digita Oy. Ta jako telekomunikační operátor vybudovala základní sítě a poté byla prodána francouzskému operátoru TDF. Tím se uhradily částečně náklady a zároveň se však zvedl poplatek na 193,95 EUR ročně tj, v přepočtu asi 453 Kč měsíčně) a nebo Rakousko (digitalizaci realizuje veřejnoprávní ORF a její dceřinná firma ORS, která jako telekomunikační operátor bude zajišťovat výstavbu a provoz sítě).

Zdroj: DigiTAG

Chybějí investoři

Jen veřejnoprávní televize musí na základě svého poslání být televizí pro všechny a platit značné částky za duplicitní šíření signálu. Jen ona může dostat zákonnou povinnost budovat extrémně drahé pozemní sítě s pokrytím 95 procent obyvatel či více. Delší doba přechodu dává šanci na dostatečnou motivaci prostřednictvím nových programů, služeb a na rozvoj dalších typů digitálního vysílání, tj. satelit, kabel. V blízké budoucnosti to bude i IPTV. Tento postup má jediný cíl. Minimalizovat množinu diváků , kterým bude vypnuto analogové vysílání násilně. Jinak řečeno, stlačit množinu nespokojených na minimum.

Takový relativně jednoduchý postup je již v České republice nerealizovatelný. Cesta k němu se zavřela již při vytvoření dočasných sítí A, B, C (mimochodem, jejich koncepce nemá s těmi současnými mnoho společného). Tehdy zvítězila představa , že motorem digitalizace budou nové digitální televize, které rozloží monopol televize Nova. Záměr to byl pro mnohé bohulibý, ale chyběla jedna maličkost. Investoři. Česká televize byla tak podfinancovaná a špatně řízená, že měla problémy vůbec naplnit program. Analogově vysílající komerční stanice zase neměly jeden jediný smysluplný důvod, proč do nových sítí investovat.

V České republice je zhruba 3,83 milionů držitelů televizních přijímačů a digitalizací jich neubude a ani nepřibude.Rovněž reklamní trh zůstane víceméně stejný a jen se o něj bude muset dělit více subjektů. To není nejlepší motivace k investici či zvýšení nákladů. Investovat s cílem zmenšit svůj tržní podíl a zhoršit své ekonomické výsledky není v komerční sféře zvykem. Stát přitom jasně deklaroval, že do digitálního vysílání přímo investovat nechce a že přechod zařídí trh. Tržní mechanismus skutečně zafungoval. Rozvoj digitálního vysílání nenastal. Zkušební vysílání, které od roku 2000 probíhalo, zůstalo jen jakýmsi památníkem tohoto pokusu bez šance na větší rozšíření.A ani ono adjektivum „zkušební“ nebylo příliš přesné, protože žádné sofistikované zkoušení neprobíhalo.

Novému spuštění digitalizace v České republice napomohly dvě skutečnosti – relativně rychlý postup digitalizace v západní Evropě (záměrně neuvádím rychlý postup vypínání, protože ten skutečně rychlý není) a nástup nového vedení České televize, které učinilo digitalizaci základním kamenem nové strategie veřejnoprávní televize. ČT tak jako první televize u nás začala investovat do digitálního vysílání na všech dostupných digitálních platformách. Zaktivizovala tak celý proces a připravila nové digitální kanály.

Kostky jsou vrženy

Původní představa digitalizace prostřednictvím komerčních subjektů byla i motivem pro vypsání výběrových řízení na nové „digitální“ vysílatele. Letos byly licence přiděleny, a ačkoli kvůli žalobám o nich nakonec rozhodnou soudy, noví vysílatelé již existují. Stejně jako ti existující se chovají tržně. Prostřednictvím vypínání či lépe řečeno urychlené destrukce analogové sítě chtějí vylepšit své tržní postavení při startu vysílání. Díky zvolenému způsobu digitalizace jsou komerční subjekty nasměrovány na tvrdý konkurenční boj, který již vlastně začal při projednávání TPP.

Rozvoji digitalizace to samozřejmě příliš neprospívá a hledání kompromisu je stále obtížnější. Takže již v žádném případě nelze podle rakouského vzoru vytvořit z kanálů nad K60 (tj. kmitočtové pásmo nad 800 MHz, které dosud nebylo pro televizní vysílání využíváno) digitální síť, pokrýt s ní cca 70 procent obyvatelstva, převést do ní všechny současné vysílatele a poskytnout jim státní příspěvek na pokrytí vícenákladů souvisejících se souběžným analogovým vysíláním. Pak vypnout postupně v městech analogové vysílání, sestavit další sítě a vpustit na trh nové vysílatele. Touto křižovatkou jsme již prošli, jsou přiděleny sítě, jsou přiděleny licence. Každá změna znamená hrozby soudních sporů a arbitráží.

Alea iacta est. Tenhle slavný citát Gaia Julia Ceasara z roku 49 př. n. l. platí i pro českou digitalizaci, i pro ni jsou již „kostky vrženy“. Žádné pohodlné a bezbolestné cesty již k dispozici nemáme. Každá změna dotýkající se většiny obyvatel je realizačně komplikovaná. Přechod na digitální vysílání takovou změnou je a dotkne se nejen většiny, ale všech obyvatel České republiky. Jako každý přechodový stav ho bude provázet řada krizových situací a poruch.Všechny nelze vyjmenovat a je možné, že mnohé ani dnes ještě neznáme. Máme však k dispozici zahraniční zkušenosti a z nich lze odvodit mnoho zdrojů těchto potenciálních problémů.

Příliš mnoho terestriky

Můžeme třeba začít podílem terestrického vysílání v ČR. Na příjmu pozemního vysílání a pouze na něm je závislých 75 procent obyvatel České republiky. To je velmi vysoké procento, které umocňuje dopad jakýchkoli potíží v průběhu přechodu na digitální vysílání. Dopady každého problému budou významně větší než v jiných zemích Evropy. Nemáme například žádný podpůrný program pro staré lidi a pro sociálně slabé či handicapované. Ve Velké Britanii je to přitom jeden z významných programů (pro lidi nad 75 let a silně zdravotně postižené je poskytován set-top-box pro jednu televizi a další instalační a informační služby zdarma) doprovázející vypnutí analogového vysílání. A nejen tam.

Dokonce i v USA existuje podobný program umožňující přispívat na nákup až dvou set-top-boxů pro sociálně slabé rodiny. Stát jim totiž do určité míry znehodnocuje jejich technické vybavení, které bude bez dodatečné investice po realizaci ASO nefunkční. Mimochodem právě tento fakt dělá z přechodu na digitální vysílání výjimečnou událost. Nelze ji srovnávat například se zahájením vysílání druhého programu tehdejší Československé televize. Tehdy totiž nikdo nevypínal ČT 1 a přechod na příjem dvou programů byl tedy zcela dobrovolný. Stejně je tomu při srovnání se zaváděním mobilních telefonů .Opět nikdo nuceně nevypínal pevné linky. Přechod byl svobodnou vůlí zákazníků. V případě digitalizace divák žádnou volbu nemá. K datu ASO bude nastolena analogová tma.

Podle výzkumu SC a C pro ČT přitom pouze 17 procent diváků digitální vysílání vítá a hodlá na ně přejít, jakmile bude dostupný signál, naopak 11 procent diváků digitalizaci zcela odmítá a 17 procent přejde jen pod hrozbou vypnutí. Postoj zbylých 55 procent bude formován informační kampaní, reálnými zkušenostmi a programovou nabídkou.

Co když diváci neuvidí olympiádu?

Pokud se většinově diváci s tímto faktem smíří, čekají je v průběhu digitalizačního procesu další „drobné“ nepříjemnosti. Můžeme začít vlastní změnou vysílání. Vypnutí analogového a zapnutí digitálního vysílače není srovnatelné s vypnutím a zapnutím televizoru. Není to jen drobná technologická změna či přeladění. Musí se vyměnit kompletně celé technologické vybavení vysílače a v některých případech se musí měnit i anténní systém. Na mnoha místech tak bude docházet z tohoto důvodu ke krátkodobým výpadkům televizního vysílání (někdy hodiny, někdy i dny). Pokud přijmeme strategii maximální rychlosti, pak se nelze ohlížet na programový obsah.

V roce 2008 budou letní olympijské hry. Ve Velké Britanii se například v té době technické úpravy související s přechodem na digitální vysílání v podstatě na více jak dva měsíce zastaví. Návrh TPP nic takového nepředpokládal. Někteří diváci tak možná olympiádu neuvidí. Nervozitu a naštvání diváků tak lze očekávat s pravděpodobností hraničící s jistotou. A to není vše. Krátkodobé výpadky jsou sice velmi nepříjemné, ale mohly by hrozit i dlouhodobé výpadky v řádu měsíců. Vypnutím primárních vysílačů dojde k rozrušení sekundární sítě a sítě převaděčů. V oblastech, kde se přechází na digitální vysílání, bude postupně vysílání obnovováno s různě dlouhými výpadky příjmu. Dojde však i ke ztrátám primárního příjmu mimo tyto oblasti a tam může být výpadek velmi dlouhý.

Rychlý postup znamená, že se prioritně musí řešit primární a sekundární síť v dotčené oblasti. Související výpadky se budou pouze evidovat a řešit až na závěr. Taková situace je samozřejmě pro stávající vysílatele nepřijatelná a požadují řešení: optimálně zvolit postup vypínání (ten se ale vůbec nekryje s komerčně výhodným postupem zaručujícím ekonomický start nových televizí) a tam, kde podle výpočtů taková situace hrozí, zajistit předem náhradní způsob analogového vysílání. Toho lze dosáhnout instalací nové technologie umožňující přijímat digitální satelitní vysílání a převést ho na analogové. To jsou ale další technické kapacity a významné vícenáklady. Jejich efektivita je navíc velmi malá, protože tato technologie bude používána maximálně v řádů měsíců.

V této chvíli není jasné, kdo by měl tyto nadbytečné náklady nést. Pro úplnost je vhodné uvést, že dlouhodobé výpadky mohou být také způsobeny i rozdílným pokrytím analogového a digitálního vysílání. V některých případech je pokrytí digitálním signálem lepší než současné analogové. Jsou však i případy opačné a pak to znamená urychlené budování nových digitálních převaděčů či opakovačů, a nebo dlouhodobý výpadek v dotčené oblasti. Obdobná situace nastane i v důsledku vzájemného rušení analogového a digitálního signálu.

Česká televize musí ze zákona zabezpečit v součtu analogového a digitálního vysílání 95 procent pokrytí obyvatelstva, a nemůže tedy akceptovat dlouhodobé rozsáhlé výpadky v příjmu, a bude tak muset financovat tato mimořádná opatření bez ohledu na jejich efektivitu. Je však diskutabilní, jak lze k takovému postupu donutit komerční subjekty. Ve světě se v zájmu zachování určité míry rovnoprávnosti tržních subjektů velmi často tyto náklady pokrývají v rámci vládního programu na podporu přechodu na digitální vysílání. V České republice takový program neexistuje.

TPP všechny potíže nevyřeší

Existuje ještě celá řada dalších větších či menších technických, ekonomických, právních, organizačních, sociálních i programových problémů. Zvlášť ekonomika digitálního televizního vysílání by si vyžadovala detailní rozbor. Digitální technologie zabezpečují rozšíření vysílacího prostoru, a tedy kvantitu programové nabídky. Kvalita je však přímo úměrná disponibilním zdrojům, a tedy i finančním prostředkům. Čím menší je televizní trh, tím jsou náklady na původní kvalitní tvorbu vyšší a český trh je v evropském měřítku velmi malý. Rovněž otázka výstavby regionálních sítí je významným ekonomickým, technickým i právním problémem. Nezanedbatelné potíže může způsobit v některých případech nutnost rekonstrukce STA (společné televizní antény), a to nejen kvůli vlastní technologické změně, ale i díky několikanásobnému přechodu od přechodných k cílovým kmitočtům jednotlivých multiplexů. Každý z těchto a mnoha dalších dílčích problémů si vyžaduje adekvátní řešení.Tato řešení však musí být v čase synchronizována a koordinována.

Je více jak jasné, že pro úspěšný přechod na digitální vysílání, a tedy i naplnění TPP není hlavním problémem stanovit termíny. Podstatné je nalezení řešení problémů a krizových situací. Řešení, které pokryje nejen technické , ale i všechny ostatní faktory ovlivňující přechod na digitální vysílání, a na které budou k dispozici i odpovídající zdroje. Teprve to definuje efektivně dosažitelný harmonogram přechodu na digitální vysílání. Pokud budou stanoveny termíny, které budou krizové faktory ignorovat, skončí existence takového harmonogramu již po vypnutí prvních vysílačů. Praxe je nemilosrdná. Vše, co se zanedbá či zkreslí v době přípravy, vede ke konečnému neúspěchu.

Český telekomunikační úřad (ČTÚ) při přípravě TPP vyvinul maximální snahu sloučit veškeré deklarované zájmy do určitého kompromisu, který teď nevyhovuje nikomu. To však není dominantně vina ČTÚ. V minulém období se veřejnosti představoval přechod na digitální televizní vysílání jako bezproblémový. Všechny diskuse o možných potížích se odbývaly standardní větou: To vyřeší TPP. ČTÚ tak má nyní řešit v jeho rámci problémy, pro které nemá mnohdy žádné kompetence a zákonné zmocnění. Všechny příklady úspěšné digitalizace jsou založeny na generální dohodě zúčastněných subjektů. Kvůli zvolenému postupu digitalizace je nyní její dosažení obtížné. Přesto se o to bude Česká televize stále snažit, protože lepší cesta neexistuje.

Žádné silové, právně průchodné řešení k dispozici není a pokoušet se o ně prostřednictvím termínů vypínání analogového televizního vysílání uvedených v TPP by bylo více než pošetilé.

(Mezititulky redakce)