V první řadě musíme rozlišit ty lehčí – neplecháře od těch, o kterých budeme mluvit dnes. Dá se říci, že zatímco neplecháři odpovídají na vaše přátelská napomenutí a snaží se podle nich řídit, těžší devianti dále pokračují v nevhodné činnosti. Ovšem nejsou hloupí, takže se mohou tvářit před adminem jako neviňátka, skrývat se za různé identity, třeba i na čas přestanou se svou nelibou zábavou, jen aby uchlácholili pozornost admina.
Jejich problémem bývá povětšinou kumulace energie v nevědomí. Dle psychodynamického pohledu touží člověk po věčném přijímání a vydávání energie (tento model lze ekonomicky přiblížit jako přání státu, aby se peníze „točily“). Jakékoliv hromadění se pak projevuje neklidem, nervozitou nebo i nevědomou rozháraností. Pokud devianti nemají možnost ukojit svoje pudy vybitím v reálném světě, snaží se snížit se na nižší vývojový stupeň sexuality a dostat je ze sebe jejich prostřednictvím (tomuto procesu se říká regrese) – dle Freuda existují tři základní dětské fáze sexuality: orální a anální plus, navíc falická spojená s oidipovským komplexem. Anální bývá spojena s agresí a s násilným prosazováním své osobnosti, majetnictvím… zatímco orální ukazuje závislost na jiných lidech, na chorobném přijímání apod. Viz např. Wikipedii. Následkem toho, že realita podobné postupy nemá v oblibě a často je i trestá, deviant se rád vybije v internetových komunitách, kde je téměř anonymní, takže se daleko méně bojí postihů. Pro ilustraci, třeba za případ takové regrese na orální sexualitu mohou být považovány poruchy příjmu potravy u frustrovaných dívek (mentální anorexie, bulimie).
Samozřejmě v psychologii existují i jiné názory na tuto tématiku, ale lze je přibližně shrnout. Podobné deviantní chování bývá odvozeno od problémů ve vztazích s důležitými osobami (rodiče, partner, přátelé, …), dále od krizových situací v lidském životě nebo od zvýšené citovosti a frustrace v těžkém období dospívání (nebo i v krizi středního věku). Tedy i když se SNERTi (kterými jsme se hojně zabývali v minulém díle) považují za zdroj takových problémů, nesmíme zapomínat i na starší lidi s různými osobními problémy. Není vyloučeno, že trable pramení z reálné psychické poruchy (maniodepresivní psychóza, schizofrenie apod.) – administrátoři by si tedy měli počínat velmi obratně.
Ale abychom vše neházeli do jednoho pytle, mnozí z těchto „deviantů“ jsou v podstatě normální lidé. Prostě jenom nesouhlasí s daným řádem. Asociálové a excentrici jsou považováni za nejrafinovanější „devianty“, protože jejich názory bývají vcelku logické a nevhodné chování podporují promyšlenou osobní filosofií. Debata s nimi trvá někdy i několik hodin a přesto je nepřesvědčíte o své pravdě, nejde to.
Typologie těžších případů
Začněme třeba voyeurem. Tito jedinci se snaží skrytě pozorovat chování a jednání ostatních uživatelů. Zvláště nepříjemné to může být pro dvojici provozující cybersex či pro jiné skupiny lidí v intimních situacích. Voyeur je motivován touhou narušit soukromí a tak získat pocit převahy a moci nad jinými. Prostě sleduje situaci, jakoby se díval na film – zjednodušuje osoby na pouhé herce před jeho „kamerou“. Občas pronásleduje jednoho uživatele ve snaze ztotožnit se s ním (morálně či sexuálně) – takový hlad po vzoru může být zapříčiněn špatným vztahem s otcem. Obecně je voyeur schizoidní, tedy do sebe uzavřený, pronásledovaný vlastními myšlenkami projektovanými do vnějších objektů (paranoia), velmi vytrvalý a téměř neschopný přiznat vlastní omyly.
Obrana proti nim spočívá už na uživatelské úrovni. Zamykání místností tady není „jen tak“. Dále by mohli administrátoři informovat o výskytu takových jedinců. Odhalený voyeur by měl být upozorněn a posléze (pokud neodejde) vyhozen na čas z webu. Dle zásady „třikrát a dost“ mu následně hrozí ban (úplné vyhození). Voyeuři bývají obratní a nachytat je při činu nemusí být jednoduché, proto se doporučuje adminům práce v utajení.
Taková nižší kasta, avšak velmi častá, to jsou sprosťáci, kteří se opravdu nestydí používat slova nevyslovitelná pro normální lidi. Nevhodná mluva nemusí být známkou nějaké poruchy, sprosťák může žít v prostředí, kde je takový slovník běžný. Pokud ale například potkáte bezdůvodně napadajícího uživatele, jenž používá drsné nadávky, co jste ještě nikdy neslyšeli (musí jít o originální novotvary), můžete před sebou mít paranoidního schizofrenika.
Ale pryč od vzácných extrémů. Klasický sprosťák mluví „jak mu zobák narost“, takže po něm admin těžko může chtít kompletní nápravu. Možná ho jen požádá, aby se trochu zklidnil. Uživatelé pokročilejších komunikačních systémů by měli mít k dispozici zneviditelnění příspěvků od vybraných uživatelů (zapíší si je na „ignore list“). Někde se dá najít dokonce funkce nahrazení sprostých slov alternativním textem nebo hvězdičkami, avšak toto není nikdy dokonalé. Pokud sprosťák obtěžuje uživatele „více než je zdrávo“, pak by měl být po upozornění (a pokud není iniciativa k nápravě z jeho strany) na moment vyhozen.
Vzdychač prakticky nekomunikuje jinak než šeptáním. Většinou to bývá muž vyhledávající oběti s žensky znějícími nicky (nemusí to být ženy – jak říká John Suler, jejich motivy jsou opravdu zoufalé). Občas se jedná o nadrženého chlapíka, co prostě jen chce cybersex. Požádá o něj a při odmítnutí odchází. Ale jindy se může jednat o neustále hruběji a hruběji dotírajícího „psychopata“. Často pak nekončí u sexu, ale pokračuje přes nechutné praktiky až k vyložené agresi (třeba vyhrožuje zabitím). I když to nemusí být v reálu psychotik, ostatní často pochybují o jeho duševním zdraví. Takový člověk chce svoji oběť kontrolovat a zraňovat, jeho maligní touhy připomínají případ muže, jenž po svatbě začne bít svou ženu a zároveň jí nikdy nedovolí ho opustit.
S takovými lidmi není rozumná řeč, ba naopak je takové pokusy jen víc rozzuří, přilijí olej do ohně. Erich Fromm by je označil za chorobně fixované na matku a nekrofilní, možná by je připodobnil k Adolfu Hitlerovi. Přesto, že se zdá situace jasná, admin musí být opatrný. „Oběť“ může totiž označit za vzdychače neoblíbeného uživatele, jenž se ničeho nedopustil – šeptání většinou není přístupné nikomu jinému než jen dvěma. Tedy pravidlo jedna: poučte uživatele o ignore listu. Admin by se měl pokusit si to se „vzdychačem“ přátelsky vyřídit.
Avšak co když bude vzdychač předstírat nevědomost a přitom bude vinen? Zaprvé se stížnosti budou množit – to vyprovokuje zkušeného admina k tomu, aby si podezřelého prověřil. Jak? Prací v utajení, kdy, „převlečen“ za ženu, může zkusit vzdychače vyprovokovat. Odhalený psychopatický vzdychač by měl být bez milosti vyhozen.
U lovců je jejich chorobná fixace na matku více než zřejmá. Jde vlastně o druh vzdychače, který bez milosti pronásleduje svou oběť z místnosti do místnosti. Nevědomě se cítí bezmocní a podřízení, takže se pokouší tyto pocity obrátit ven a dosadit je na vybranou osobu, již srážejí a snaží se podmanit. Zbavují se tak vnitřní energie a cítí se „lépe“. Oběť lovce v sobě nemusí najít sílu k totálnímu odporu typu „zeď“ (neodpovídám, nevím, mám tě v ignore listu), pak se stává vystrašenou a vůbec nervózní, pobyt na komunikačním systému připomíná mučení. Admin by se měl v tomto případě chovat podobně jako při řešení problémů se vzdychačem. Avšak vyhazov navěky bych považoval za jediné přípustné řešení.
Někdo si prostě užívá to, že je uživatel se vším všudy. V komunikačních systémech, které můžou navštěvovat i anonymní lidé, se objevují další devianti, zabíječi guestů. Tito lidé obtěžují guesty a někdy se snaží nastražit se do role guestovy „oběti“, aby guesta vyhodil následně přivolaný admin. Guestobijci se nestydí za to, co jsou… obvykle je jejich „zaměření“ obsaženo v ikonkách či přezdívkách („killinguestisfine“ apod.). Vědomě považují svoje činy za pouhou nevinnou zábavu. Skrytou motivací jejich chování bývá prosté elitářství, vědomí, že proti lůze společenství si můžou jako „velcí“ uživatelé dovolit vše. Často jde v podstatě o kompenzaci vlastního strachu o další osud ve společnosti (známí a oblíbení uživatelé nemají podobné tendence). Jejich chování podporuje i anonymita guestů. Tedy vzniká dojem, že se nejedná o lidi, ale o objekty v PC hře.
I administrátor bude pravděpodobně chtít raději věřit registrovanému uživateli než neznámému guestovi, ale takového škatulkování by se měl předem vyvarovat. Přece jen jeden zabíječ může odehnat spoustu potenciálních budoucích uživatelů (peněz)! Ze strany admina často stačí prosté napomenutí zabíječe, připomenutí humánních zásad. Kdyby už opravdu provokoval svými činy, měl by přijít krátký odůvodněný vyhazov. Guestobijec má v sobě téměř jistě zdravou část, na kterou se dá apelovat.
Dokonce existuje i pár zabíječů adminů. Samo sebou se je nesnaží přímo napadnout, ale spíš postupně nahlodávají jejich autoritu poukazováním na jejich chyby (byť vymyšlené). Následně si je dovolí urážet, za což bývají potrestáni chvilkovým vyhazovem. Avšak oni v aktivitě nepolevují, až začnou rozdělovat adminy na „dobré“ a „špatné“. Snaží se s těmi „dobrými“ skamarádit a postavit je proti těm druhým. Spory mezi správci nejsou přípustné, tudíž je třeba, aby byli ostatní admini ihned upozorněni, když se objeví pokusy rozmělnit sílu vedení. Adminobijci jsou často velmi paranoidní, vidí problémy tam, kde zřejmě žádné nejsou, apod. Klidně i vícečetné rozdělování kolektivu správců na „dobré“ a „špatné“ dle Sulera odpovídá vážné psychopatologii. Avšak na druhou stranu může jít jen o zabíječův pokus si dokázat, jak moc umí manipulovat s lidmi.
Teenageři toto dělají z pochopitelného rebelování proti autoritě (patří to k jejich věku). V prvé řadě by administrátor neměl brát podobné útoky vážně, zvlášť když vidí, „jací chudáci“ za nimi stojí. Za druhé vždycky stojí zato kontaktovat dalšího admina a celou záležitost s ním prodiskutovat, abychom se nedopustili nevhodného chování (např. chování v afektu). Ze zásady si s adminobijcem rozumně promluvte nebo tuto starost předejte příteli-adminovi, cílem je ho uchlácholit. Vyhozením takového zabíječe z něj můžete udělat mučedníka, takže předtím se pořádně (nejlépe v otevřené diskusi) zkonfrontujte s uživatelskou společností, vysvětlete jí své důvody apod.
Někteří uživatelé si přejí být vyhozeni, stávají se z nich provokatéři, již bez ustání všechny okolo obtěžují verbálními průjmy, urážejí a dokonce si dovolí i na administrátory. Občas jde jen o SNERTy hrající soutěž „koho víckrát vykopne“, chtějí vypadat výjimečně jako rebelové, odlišovat se od šedi komunity. Věčné vyhazování posiluje jejich pocit „sem mezi ty blbce nepatřím“. Líbí se jim v situaci „jsem tak moudrý/ inteligentní/ tolerantní/ dokonalý, že mě nechápou“. Chce je to upozornit, počkat na třetí prohřešek a pak vyhodit natrvalo. Nejlíp zablokovat jejich IP.
Opravdové choroby
Čas od času se na Internetu vyskytnou jedinci s opravdovými psychickými poruchami, jako např. s maniodepresivní psychózou, schizofrenií atd. Adminův přístup k nim by se měl naprosto odlišovat od zacházení se SNERTy; problém spočívá v tom, jak jedny od druhých rozlišit. Pokud se jedná o deprese, je třeba v každém případě být opatrný, nejlépe vyhledat psychologa ke konzultaci (třeba i studenta psychologie). Existuje totiž velké riziko sebevražd. John Suler radí si k sobě takové lidi nenavázat, protože by vás to nakonec stálo až příliš energie a jim by to moc nepomohlo. Lepší bude jim doporučit odbornou pomoc a nějakým způsobem kontaktovat jejich okolí (rodinu, přátele apod.). Jiné nemoci se rozlišují obtížněji, avšak pokud se vám bude zdát na deviantově chování něco velmi divného (třeba i pouze intuitivně), pak neškodí krátká porada s někým zkušenějším v psychologii – nejlépe s psychoterapeutem či klinickým psychologem.
A nyní již na vás čeká prostor k diskusi. Příště se něco dozvíte o více komplexních sociálně psychologických problémech v cyberspacu: o revolucionářích, ganzích apod.