Že se se schopností jednat s ostatními (pokud možno jako sobě rovnými) a netrvat na přednostních právech (tedy vlastních názorech) nikdo nerodí a že není od věci principy slušnosti na poli technického jednání čas od času připomenout, napovídá projev jedné z velkých osob propojování sítí.
Jedna z mála dam velmi aktivních v IETF, Radia Perlman, svoje zamyšlení plné dobrých rad, prezentované na jednom z plenárních zasedání, příhodně nazvala Miss Manners meets the IETF (nikoli „Mismanners meet the IETF“). Jako spolutvůrkyně směrovacích protokolů IS-IS, OSPF, ale také BGP a autorka jedné z nejpopulárnějších knih o propojování sítí (stále o příčku výš než novější kniha moje, viz níže ;-) Interconnections: Bridges, Routers, Switches, and Internetworking Protocols, 2. vydání z roku 1999, má obrovskou zkušenost s technickou prací v kolektivu. Cílem jejího projevu proto není nic menšího než stále zlepšovat komunikaci, zpříjemňovat technická jednání z očí do očí, zjednodušovat dohadování se nad detaily i celkem a dosáhnout tak kýžených výsledků.
A to se určitě týká nejen nejbližšího zasedání IETF, ale jakéhokoli technicky zaměřeného týmu, nebo dokonce obecně jakékoli skupiny, která jen tak neplácá, ale má pokud možno společný záměr a z toho vyplývající úkoly. A dokonce se dají mnohé rady aplikovat i na internetové diskuse, posuďte sami. Odmyslete si mentorský charakter – nechávám se inspirovat projevem, ale současně doporučuji prohlédnout si originální snímky pro dokonalé vnímání.
Cizincům vstup zakázán versus nové mozky sem
IETF je otevřené komukoli a z toho vyplývá, že se objevují noví lidé, kteří nemusí mít kompletní přehled o dění nebo o specifickém technickém problému a jeho řešení. To ale neznamená, že budou potichu nábožně poslouchat, že se nebudou ptát, učit se a možná být zanedlouho docela platnými mozky zapálenými pro věc. Ovšem stačí jen málo k tomu většinu takových zájemců odradit: neodpovídat jim na jejich otázky, vykázat je do patřičných mezí, nebo ještě lépe odpovědět jim tak, že rázem vypadají jako hlupáci.
Je jasné, že pro příjemnější komunikaci a zapojení „cizinců“ do věci postačí trocha námahy na straně dotázaného. Zdvořilá a jasná odpověď i na jednoduchou otázku dělá divy. Jinými slovy, každá otázka (teď jsem trochu zapochybovala), každá zdvořilá otázka (to je asi lepší), si žádá zdvořilou odpověď. Nemysleme si, že sarkasmus prohlédne jen někdo s IQ 150…(tedy IQ někde na naší úrovni). Nedávejme sebemenší šanci k odrazení někoho, kdo může být nakonec tak či onak prospěšný věci.
Není na světě ten, kdo by se zavděčil lidem všem. Ani věční přitakávači nezůstanou neodhaleni a možná i špatně dopadnou. Diskuse není o tom, být za všech okolností příjemný druhým tím, že jim dáme za pravdu. Do diskuse jde každý za sebe, s vlastním názorem, který sice nemusí horem pádem vnucovat ostatním, ale také se ho nesmí zříkat hlasitým nebo mlčenlivým souhlasem se vším, co slyší (nebo čte). Diskutující lidi nemá každý rád a oprávněně, protože názorů na věc je přece tolik! Ale argumentů pro vlastní názor máme jistě na skladě neméně.
V technickém světě se cení přesnost a jasnost vyjádření a samozřejmě znalost věci. Takže nelze tak snadno ostatní zainteresované v dané branži „oblafnout“ – a to však jistě není cílem, pokud jde o vytvoření určitého technického řešení. Pokud technici (programátoři, síťaři apod.) nedokáží příliš diskutovat s lidmi odjinud, pak by měli být nadšeni diskusí se sobě rovnými. A takové diskuse jsou plodnější a méně stresující… Každý by se měl snažit udržet si nejen dekorum, ale i určitý odstup (zítra či za rok se na věc budeme dívat shovívavěji, nebo dokonce o 180° jinak).
Využijme, co nás naučili v dětství
Na technická jednání se hodí stejná obecná pravidla jako na jakoukoli mezilidskou komunikaci, koexistenci čili soužití (třeba jen na pár hodin, dní nebo v pracovní době). Radia používá příměr chování, které nám vštěpovali jako hodně malým pro užívání si v kolektivu: hrajme fér, sdílejme vše, nemlaťme ostatní, a když už se tak stane, omluvme se.
Později ovšem nastoupila konkurenční školní léta a s nimi pravidla nová, ovšem použitelná spíše pro přežití v nepřátelském táboře: být nejdůležitější, pěstovat si kolem sebe kliku, pomlouvat, ponižovat a šikanovat jiné, přitom se nezatěžovat přemýšlením a papouškovat názory jiných a také netolerovat jakoukoli odchylku.
A právě z dlouhých let strávených ve školních škamnách si do života naneštěstí neseme spoustu špatných zvyků. Často kritizujeme (osoby, objekty či instituce) bez pádného důvodu a argumentů, a často snadno přebíráme takovou kritiku od jiných, bez podstaty. Na kritiku podloženou technickými argumenty reagujeme osobními útoky. A zejména nepříjemní jsme, pokud má někdo konkurenční, či dokonce lepší nápad.
Zde je třeba se vyvarovat špatného přístupu k věci. Mezi jiným sem patří typické uzavírání se do malé skupiny stejně smýšlejících a trvání na pokračování v daném směru, nebo naopak přijímání názoru usurpátorů, aby byl klid.
Protokoly, které platí
Protože IETF se týká především tvorby lepších internetových protokolů, stojí za to podívat se, jak jsou na tom protokoly mezilidské. Některé protokoly jsou nekompatibilní, přesto samy dobře fungují ve svém prostředí, a nejsou tedy a priori špatné při pohledu zvnějšku. Mezi základní protokoly komunikace patří jazyk, a těch je nekompatibilních na tucty. Kulturní protokoly jsou ale neméně důležité, např. potřebná velikost osobního prostoru (jak neshovívaví jsme při jeho narušení jinou než velmi spřízněnou osobou!), délka mluvení (v síťovém pojetí channel acquisition) a kulturně zakódovaná míra zdvořilosti ve vyjádření, vedoucí u druhé strany k neporozumění, zda znamená souhlas či nikoli.
Pokud se blíže podíváme na jednání technického charakteru (tady se dostáváme k práci IETF v jednotlivých skupinách na dílčích protokolech a jejich vylepšeních), pak se rozhodně vyplatí držet se následujících rad. Ty nejen podpoří náš pocit o tom, že o dané problematice (např. návrhu protokolu) něco víme, ale zejména napomohou střízlivé diskusi k věci, pokud svůj názor chceme prosadit:
- příprava nade vše – co je třeba prostudovat, prostudujme, nejen samotný návrh, který nás zajímá, ale také konkurenční návrhy, protože o jejich kvality půjde také;
- porozumění různým hlediskům – právě studium konkurenčních řešení by k tomu mělo napomoci;
- otevřená mysl, takt a respekt – neklamou nikdy;
- názory v tomto prostředí musí být podloženy technickými argumenty, logikou a zjevnou snahou o konstruktivnost (v technických specifikacích jsou důležité všechny formulace, každé slovo má být na svém místě), a jako takové by nemělo být obtížné je kdykoli shrnout a vysvětlit, a samozřejmě v případě potřeby změnit.
Ach, ta lidská povaha
Nikdy nezklame často opakované heslo používané od počátku elektronické pošty, ale hodící se pro komunikaci jakýmkoli způsobem a médiem: být konzervativní ve všem, co vysíláme, ale liberální v tom, co přijímáme.
I v technickém prostředí totiž vše záleží na lidech, konkrétních lidech (někdy geniálních v branži, ale lidsky nesnesitelných). Povahy lidí se příliš časem nemění a zejména je u druhých nezměníme my, tlakem, napomínáním, nebo dokonce dobře míněnými radami. Jakákoli kritika v technickém prostředí musí být na bázi technických argumentů a nikoli osobních útoků. Dospělí se neradi nechají vychovávat okolím. Přesto ale nelámejme nad nikým hůl, může nás někdy mile překvapit! Ale určitá míra nedůvěry se hodí v každém případě, což nám umožní nenechat se ukolébat a prokouknout hezké formulace a dostat se k jádru věci (pokud vůbec existuje).
Dobrým vztahům ani v technické práci nesvědčí ventilovat problémy mezilidského charakteru před velkým forem, to je skutečně ta naprosto poslední možnost. Problém je třeba si vyříkat, nejlépe mezi čtyřma očima, případně s pomocí oběma stranami přijatelného (a lidsky zralého) prostředníka. Cílem je nikoli utlouci druhou stranu argumenty a zadupat ji do země, ale najít kompromisní řešení v tom dobrém slova smyslu: ani win-lose (vyhrává jen jedna strana), ani lose-lose (ztrácí obě strany – tak někteří často vidí kompromis), ale win-win (získávají obě strany). Je totiž víc než zřejmé, že pouze na posledně zmiňovaném výsledku se dá stavět do budoucna, zatímco ostatní znamenají více méně konec.
V každé skupině jinak autonomních jedinců, která má na starosti zvládnutí určitého technického problému, musí být někdo v čele. Úkoly kladené na tohoto člověka jsou nemalé nejen z hlediska technického porozumění problému a navrhovaných řešení, ale zejména z hlediska lidského vedení. Musí zamezit konfliktu zájmů a také rychle zasáhnout v případě vyostření některých vztahů. Nesmí nechat jednání ponořit se do zmatku, ale musí být vždy připraven se shrnutím stavu, vyjasněním situace a zacílením zpět na daný problém, který se řeší. A především se lídr nesmí nechat zastrašit ani svést obtížnými členy skupiny.
Při řešení technických problémů by mělo být jasné, že v 99,99 procentech nejde o získání Nobelovy ceny nebo patentových práv pro jednotlivce. Cílem by mělo být dospět konsenzem k nejlepšímu, třeba kompromisnímu řešení, nikoli do úmoru prosazovat původní (ve smyslu originální) řešení, s nímž jsme ke kulatému stolu přišli. Diskuse o technických věcech je proto diametrálně odlišná od disputací náboženských (kompromis se nepřipouští) nebo politických (ke kompromisu se dojde vždycky, ať je jakkoli podivný a vzdálený původnímu nastolenému problému). Žonglování je ale dovoleno všude, jen ne s lidskou důstojností.
Nadhled a zralost se cení
Smysl pro humor se hodí i pro technickou týmovou práci, ale nestačí na vše (ostatně ani všem nebyl dán do vínku stejně). Buďme tedy otevření vůči jiným názorům a hlediskům, buďme velkorysí, věnujme svou pozornost ostatním a neodstrkujme je pro nic za nic, nebojme se ale současně požádat o pomoc nebo vysvětlení. A vždy mějme na paměti cíl: jaký problém vlastně chceme společnými silami vyřešit.
