Zajímavý je názor Petra S.: „Nejraději bych viděl společné budování "vzájemně výhodného systému“ (asi obdoba Linuxu, nevím přesně, nejsem z oboru), kdy neprofituju přímo z umožnění jeho používání, ale nepřímo – z rozvíjení funkcí dalšími členy komunity. Možná je to úplně mimo, ale zdá se mi důležité, aby motivace přispět k rozvíjení systému v „místě zrodu“ byla silnější než motivace systém „ukrást“, něco si přidat a sám z toho profitovat. Pak bod 3 odpadá a růst nebude bržděn. (A celý svět bude náhle lepším.)"
Základní dilema podnikatele
Tento názor udeřil hřebíček na hlavičku. Odhaluje totiž základní podnikatelské dilema: největším uměním v podnikání je nalezení vratké rovnováhy právě v otázce, jak dalece otevřený systém mám vytvořit. Pokud vytvořím systém, který je příliš těsný a který velmi striktně podléhá mé kontrole, vystavuji se nebezpečí, že pro tento systém nezískám dostatečné množství spojenců. Mohu být sice silnou a významnou firmou, ale i ta nejsilnější firma světa je na skutečně velké projekty slabá.
Pokud bude naopak můj systém příliš volný, mohu o něj přijít.
Těsný systém odrazuje
Zajímavé přitom je, že ani jeden z extrémů nemusí pro mě jako pro tvůrce systému znamenat neúspěch. Připomeňme třeba počítače Apple Macintosh – ty sice ani v dobách své největší slávy nedosáhly více než desetiny úspěchu počítačů PC; pravdou však je, že v této slavné době vydělávala stejnojmenná firma docela slušně.
Příliš volný systém
Příkladem toho druhého extrému – příliš volného systému – může být samotný standard PC. Tento standard byl původně definován firmou IBM. Ale ačkoliv jej firma IBM neovládla, vždy ze svého podílu na trhu slušně těžila. Ve skutečnosti byl její zlomek trhu PC větší, než činila velikost celého trhu počítačů Apple, který firma Apple vlastnila celý.
Jako jiný zajímavý příklad si uveďme vývoj operačního systému Linux. Jeho duchovní otec Linus Torvalds sice nikdy nezískal milióny na dividendách, přesto se však ve svém životě dokázal uživit velmi dobře. Standard, který dokázal Torvalds vybudovat, jej proslavil natolik, že rovnou po odchodu ze školy získal velmi solidní pozici ve výborně financované firmě – věc, která je pro běžného absolventa vysoké školy nepředstavitelná. Odlesk Torvaldsovy slávy se navíc projevuje i na popularitě celé zmíněné firmy, což má pozitivní vliv na přízeň investorů a obchodních partnerů.
Z tohoto pohledu se tedy myšlenka Petra S., že „celý svět bude náhle lepším“ vůbec nejeví tak paradoxně a ztřeštěně. Tato myšlenka je reálným a možným přístupem k životu. Nemusím vlastnit celý trh, ovšem za podmínky, že v části, kterou vlastním, mám solidní obchodní model.
Pro pořádek bychom měli dodat ještě jednu věc: Model Linuse Torvaldse je modelem nepřímým. Torvalds začal vydělávat slušné peníze až ve chvíli, kdy myšlenku bezplatné práce opustil. I když ještě část svého času Linuxu věnuje, Transmeta je na hony vzdálená Open Source firmě. Naopak – téměř klasicky se snaží prosadit nový standard koncepce procesorů (a chrání si jej patentem); logicky přitom využívá hlubokých znalostí Torvaldse z návrhu operačního systému. V nepřímém modelu tedy profituji nikoliv z produktu, který jsem vytvořil, ale například ze znalostí nebo popularity, kterou jsem tím získal, kterou ovšem uplatním již v „normální“ komerční firmě, která se snaží ve své strategii aplikovat všechny tři body. Přesně to je dnešní situace Linuse Torvaldse.
Kompromisní poloha
Největších úspěchů se tedy dostalo firmám, které dokázaly manévrovat v kompromisní poloze. A z tohoto důvodu se instinktivně snažíme najít takový projekt, který bude mít všechny tři části námi zmíněné osnovy.
Včera v naší diskusi zazněly velmi zajímavé myšlenky, nabádající k „omezení délky života“ internetových aplikací. Tento postup by mohl zajistit přirozený způsob jejich obměny, a tedy i cestu, jak udržet náskok našeho produktu před konkurencí. Docela si myslím, že bychom dnes mohli tento směr prozkoumat více.
