Probuzení
„Tohle se nemělo stát!“, povzdychl si Martin ještě v posteli. „Vánoce na krku, a musí mně vybouchnout přítelkyně!“, ušklíbl se vztekle. Nebylo divu. Martinův personální systém mu hned při vzbuzení hlásil nový vzkaz Jitky. K rozchodu se schylovalo už několik týdnů, ale načasování těsně před Vánoci bylo přesně tím, co nebylo Martinovi právě po chuti. Ve chvíli, kdy si po několika letech naplánovali společnou vánoční dovolenou, může všechny plány zrušit. Nejlepší snad bude zůstat u práce.
Byla středa, 20. prosince 2051 ráno – do Štědrého dne, který byl toho roku v neděli, zbývaly pouhé čtyři dny. Nebylo v podstatě do čeho se pustit. Na krku prázdné dny volna a žádný nápad, jak je prožít.
Jako každý den, uvelebil se Martin do pohodlného vyhřívaného křesla svého domácího systému. Znuděně chytil ovladač a začal bloumat po síti.
Byl to skutečně smolný den. Výpadky v elektrické síti způsobené odstavením další jaderné elektrárny byly čím dál tím častější a v době předvánoční energetické podniky šetřily na budoucí sváteční špičku. Jeden takový „šetřící“ výpadek postihnul i server Martinova poskytovatele připojení, který shodou okolností sídlil ve stejném domě, ve kterém měl Martin byt. Martin se proto rozhodl, že přepne na svoji rezervu a přepojí rozvod i k postiženému serveru. Nakonec svátky nebudou nic moc, tak proč šetřit energii na něco, co je již stejně v hajzlu.
Nakonec se energii podařilo obnovit – bylo to štěstí, protože život bez systému si Martin samozřejmě nedovedl představit. Práce na obnovení činnosti mu navíc vrátila chuť do života. Martin se opět posadil k systému a nyní již se zájmem zjišťoval, koho na síti najde.
Měl takovou radost, že skoro zapomněl na své slabé srdce. A navíc se mu začalo chtít na záchod. Takhle po ránu to nebylo nic vyjímečného – měl pravidelnou stolici. Usedl na prkénko a zatlačil… což neměl dělat. Nemocné srdce unavené předchozími změnami nálad nevydrželo nadlidský tlak a roztrhalo se na hromadu krvavejch flaks. Bezvládné mrtvé tělo ještě stačilo vykonat svou poslední potřebu a svalilo se mezi barevné toaletní papíry. Byl zamčen zevnitř a nečekal žádnou návštěvu. Červy čekaly veselé vánoce.
„Být to v roce 2000, Martinův život by jistojistě vyhasl!“ bylo první, co napadlo lékaře, když mu zámečník otevřel Martinův byt. „To on-line monitorování funkcí organismu není špatná věc! Ještě, že je VZP tak skvělá instituce: nám platí včas a klientům bezplatně zajišťuje monitorování. Svět nám vskutku má co závidět: takové zdravotnictví nikde jinde nemají!“ „Kde to jsem?“, zeptal se Martin nechápavě.
„Jste v organizaci STI,“ klidně odpověděl muž v bílém. „Nechápu,“ odvětil Martin, „co je to za organizaci?“ „STI znamená Save the Internet. Bližší vysvětlení získáte později,“ klidně odtušil neznámý. Martin se pokusil vstát. Nemohl. Ležel přikurtován na vysoké, koženkou potáhlé posteli. „Máme pro vás důležitý úkol, ale nejdřív si musíte odpočinout. Uvidíme se zítra,“ řekl muž v bílém a odešel. Martin se zděsil. Proč já?
Ubohý Martin, kdyby jen veděl. STI nebyla žádná internetová organizace, ale Spojená Tapíří Inteligence, která si našeho hrdinu vybrala jako objekt pro své pokusy s asimilací lidí. Ale to Martin nemohl tušit a tak si dál přemýšlel o svých malicherných záležitostech a vůbec nepomyslel na hrozivé problémy, které lidstvo čekaly v následujících dnech a měsících (víc času humanoidům nezbývá, tapíří asimilace je totiž neúprosná a rychlá).
Druhý den ráno, když se probudil, tak byl v pokoji sám. Začal vést tuhý boj s provazy, kterými byl přivázán k posteli a po několika minutách snažení se mu podařilo uvolnit ruku a zbytek už byla hračka. Martin měl štěstí, že tapíři nejsou přes svoji značnou inteligenci moc zruční.
Otevřel komunikační panel svých hodinek, které mu bíle oděný pán nesebral. Pokusil se spojit s Mikem. „Miku, jsi tam? Miku?“
Ale Tapíři nebyli tak naivní. Přístroj samozřejmě nefungoval. Martin to bude muset zkusit jinak. Co kdyby se pokusil vstát? Kupodivu se mu to podařilo na první pokus. Sice mu pořádně třeštila hlava, přesto se ale dokázal udržet na nohou. Šouravými kroky se dal do pohybu.
Stále ještě nic netušící se vydal na obhlídku pokoje hledat počítač, přes který by se dostal na Síť. Původně chtěl hledat dveře, za kterými očekával cestu ven na svobodu. Ale žádné neviděl, tak chtěl zkusit alespoň virtuální výlet. Šmejdil po místnosti, díval se všude, ale nenašel ani obyčejný terminál. Jediné, čeho si všiml, bylo velké zrcadlo na místě, kde původně hledal dveře. Takové to zrcadlo, co vídáváte, milé děti, v béčkových detektivkách, poloprůhledné, jímž z vedlejší místnosti vyšetřovatel sleduje reakce vyštřovaného. A přesně tímtéž zrcadlem ho odvedle pozorovalo konsilium tapírů. V okamžiku, kdy se blížil k padacím dveřím v podlaze, ozvalo se lup. To jeden z tapířích doktorů zmáčkl knoflík a zapnul stroj, který ubohého Martina zase uspal.
Probudil se a prudce se posadil na posteli. Hrozně jej bolela hlava. Jak by taky ne, když mu byl právě inplantován čip, který tapíři vyvinuli. Zásadní otázka, „Čím ovládneme lidský rod?“ zdá se z pohledu tapírů vyřešena. Ale co Martin? Snažil se na třeštící hlavu nemyslet a pokusil se pomalu vstát. Když se tak rozhlížel po pokoji, uvědomil si, že není jako ten předchozí, žádné velké zrcadlo místo dveří, ale pokoj, tak jak jej znával z vyprávění své babičky, která kdysi bývala zdravotní sestrou. Železná vrzající postel, pach chloru, ušmudlané, kdysi možná bílé, dveře s mohutnou železnou klikou.
„TRANSMISSION DENIED. ACCES PROHIBITED,“ neustále chrčelo z reproduktorů jeho hodinek. „Ach jo, musím si nějak poradit sám. Kdyby tu byl alespoň nějaký terminál“. V tom si všiml panýlku, kterým se zřejmě otevíraly dveře, které neměly kliku. Bylo to jen pár tlačítek a malý display. V Martinovi se probudila vzpomínka, jak se ještě v mládí propojoval ve škole přes ovladače dveří do školního systému a měnil si známky. „Pokud jsem to zvládl tehdy, teď to zvládnu také.“ Vykročil tedy ke dveřím.
„Divné, opravdu divné“, pomyslel si Martin a pomalu šel ke dveřím. Cítil, jak je podlaha studená. Teď stál přímo proti dveřím, začal si uvědomovat, že se začíná chvět. Pouze, nejspíše neustávající bolestí hlavy, nedokázal určit, zda to je chladnou podlahou nebo strachem. Teď stál před klikou a přemýšlel, zda opravdu ji má stisknou a tajemné dveře otevřít.
Vzal za kliku, dveře se s nesmírným vrznutím otevřely a za nimi.. .. se ozvalo šumění moře a Martin vyšel ze dveří přímo na palubu obří lodi. Všude kolem něj se ozýval smích, lidé tančili, popíjeli sekt a vůbec se dobře bavili.
Je zřejmé, že právě zafungoval halucinační chip, který byl Martinovi před okamžikem voperován. Scéna však nebyla zvolena vhodně: Tapíři evidentně používali historické multimediální archivy bez bližší znalosti. Teprve teď se Martin pořádně rozhlédl: povšiml si, že veselost lidí je pouze zdánlivá. Hudba sice hrála, ve skutečnosti se ale všichni hrnuli k záchranným člunům. Martin si ještě stačil povšimnout velkého honosného nápisu na lodi. Byl příliš velký, než aby jej Martin dokázal přečíst celý. Začínal ale písmenem T.
Tapíři si svůj přehmat asi uvědomili: najednou totiž scéna zmizela a Martin se ocitl zpět v realitě: v tmavé a pusté místnosti, ve které byl jediným kouskem nábytku starý monitor. Martin k němu přistoupil a překvapeně četl:
Pane Donate, prosim prosim, prestante si hrat s „literaturou“. Nedavno jsem koukal do vasi knihy Podraz na inf. dalnici (jen kousek), vic se nedalo, a bylo to hodne slabe, horsi nez ty rutinni fantasy tlustospisy, ktere jsou v poradku alespon z ohledu spisovatelskeho remesla. Ta knizka byla hrozne primocara, plna klise, hodne zapadala do kategorie „hrani si na spisovatele“. Bohuzel, tahle povidka je jeste horsi, nemel jsem to cist, vim, ale stalo se. Tohle pisu bez ohledu na to, jak uspesny jste IT konzultant a „new economy“ vizionar, nemyslim to zle, ale co chci rict, tohle opravdu neni vase parketa, delejte prosim to, v cem jste opravdu dobry… P.Chapu, ze autora psane slovo omamuje, sam se v nem s chuti rochnim, ale proc to sirit do sveta za kazdou cenu jen proto ze mate tu moznost…
Když to četl asi popáté a stále nechápal, co to má znamenat, přišlo na něj najednou spaní. Řekl si – to jsem zase včera musel jít pozdě spát, škoda, že si nepamatuju proč – a svalil se na zem. Zdál se mu podivný sen. Přišel do nebe, ale svatý Petr neměl takovou tu bílou noční košili jako na Ladových obrázcích, ale chobůtek a ocásek a takto k Martinovi mluvil: Ff fuuu! Milý Martine, teď jsi v nebi a my na tobě budeme dělat pokusy. Sestro, přineste skalpel!
Ale to je ošklivý sen, polekal se Martin. Naštěstí sen vzápětí zmizel. Najednou měl Martin pocit, že se vznáší do lehkých nadoblačných výšin. Mlha se pomalu rozplynula a on před sebou uviděl jasný obraz:
„Gratulujeme! Vysoký Tapíří Konvent (VTK) vás právě zvolil králem veškerého tapírstva a vrchním velitelem Tapířích ozbrojených sil (TOS)!“ Otevřely se dveře. Martin se otočil a spatřil zeleného tapíra s čepicí na hlavě. „Vaše Excelence,“ promluvil tapír na Martina, „dovolte, abych se vám představil. Jsem Rostislav Houžvička, náčelník generálního štábu TOS. Čekám na vaše rozkazy.“
Martinovi přišlo zpočátku divné, proč je tapír zelený a proč se jmenuje Rostislav (jako vzdělaný hoch věděl, že tapíři se jmenují Rupert a jsou hnědí nebo pruhovaní), ale nechtěl být indiskrétní, a tak se Rostislava neptal na dětství, ani se nesnažil analyzovat jeho vztah k matce, ač byl velký freudián a měl to ve zvyku. Místo toho zavelel: Přineste mi sklenici vody, neb žízním! Jen to dořekl, ta voda tam byla. Chtěl se napít, ale kouká, ta voda není ve skle, ta voda není v šálku.. Ta voda je v lebce! Co v lebce, v lebzně obrovské a hrozivé. Ale což, řekl si Martin a napil se. Voda chutnala úplně normálně a nic zvláštního po napití nepozoroval, tak si poručil ještě jednu rundu. Na tomto místě je třeba podotknout, že tapíři jsou zvyklí na ledacos, ale tohle…
Martin totiž nevěděl, že je v rukou tapírů, kteří už neměli díky asimilačním pokusům s původními tapíry moc společného. Snad jen ty chobůtky. Navíc tito tapíři bylo kříženi s kmenem afrických lidožroutů. Volba krále tapírů byla jen součást obětního rituálu. A Martin stále nechápal, jaké mu hrozí nebezpečí.
Martin se zamyslel a pak pravil: „Chci se oženit s tou nejhezčí tapířicí pod sluncem!“ Náčelník se zpotil. Uvědomil si, že všechny tapíří ženy jsou hnusnější než noc a i jediný pohled na tu nejhezčí s papírovou krabicí na xichtě by na Martinovi zanechal trvalé psychické následky. Pohlédl na něj a v jeho očích uviděl zvířecí sexuální touhu. Z koutku mu právě ukápla slina. Rozhodl se, že mu nebude odporovat. „Ano, pane velkovezíre, zitra vám přivedu tu nejrozkošnější tapíří slečnu v naší i vaší sluneční soustavě“ řekl, zasalutoval slizským chobotem a opustil místnost.
Zásluhou halucinačního čipu (laskavý čtenář se upomene, že byl Martinovi před chvílí voperován), či absolutním vyčerpáním se Martin ocitl na místě, které nápadně připomínalo palubu transatlantické výletní lodi. Z oblaku vonného dýmu z fajfčičky se v Martinově zorném úhlu vynořil tapír v uniformě námořního kapitána. Vpravdě ladovskou idylku narušoval čas od času pouze jeho tichý a úsečný povel prvnímu důstojníkovi. Paluba se Martinovi zdála nějak nakloněná. Tapír – kapitán, byť postavou menší, ho o dobrou hlavu převyšoval, ač stál pár kroků od něj. Tento jev Martin okamžitě zařadil na seznam podivností, jímž stůj co stůj přijde na kloub. Hned poté, co zjistí, na jakou loď ho nepozemsky vyspělá halucinační technologie již podruhé zavála. Pohlédl tedy pozorně na kapitánovu čepici, spatřil krásné zlaté písmeno „T“ a v tom se ho opět ujaly milosrdné mdloby…
Probral se v podpalubi. Rozhlédl se a nechtěl věřit svým očím. Byl nahý, připoutaný rezavými řetězi k těžkému dubovému stolu uprostřed tmavé kajuty a okolo něj postávalo stádo šeredných tapířic. Ta najblíže k němu měla v ruce podivný předmět. Stalo se to, čeho se obával. Tapířice pozvedla ruku s přístrojem a pomalým belhavým krokem přistoupila k němu…
Martinovi se zježily chlupy na zátylku a z hrůzou sledoval to, co se k němu blížilo. Z videoknih znal opravdu hodně a tak ho ani moc neudivilo to, co měla tapířice v ruce, ale o jeho zdravé smysly se pokoušelo to, jak tapířice vypadala. V paměti začal pátrat po tom, kde již podobnou hrůzu uviděl. Zachránilo ho to, že v dějepise na škole dával pozor. Vybavila se mu scéna z historické literatury, jenže jak ono to vlastně v té videoknížce bylo........??Náhle ho osvítilo poznání a zvolal: " Odstup satane, nebo na tebe pošlu Klause. Nevěděl přesně, co to znamená, ale doufal, že to zabere a hrůzou zavřel oči.......
„Santa Klause nebo Václava Klause?“ zeptala se tapířice.
Odpoveď už jí ale Martin nestihl dát. Jen to dořekla, vyvstala nad ní hora. Tedy hora na první pohled. Na druhý ovšem Martin poznal olbřímího troglodyta. I zaradoval se. Naivně se domníval, že troglodyt se chystá sežrat tapířici a ulehčit mu v jeho osudu. Jaké bylo jeho překvapení, když si všiml vodítka kolem troglodytova krku. Vodítka, jehož druhý konec držela tapířice v tlamě. I zachmuřil se. A nedosti na tom, ještě ke všemu se mu zamotala hlava, když se nad něj troglodyt naklonil s otevřenou tlamou a dýchl na něj. Sirné výpary udělaly své a když se Martin probudil, nestačil se divit svým očím. Byl v žaludku té obří stvůry..
Co si asi počne? Jak se dostane ven?
Dozvíte se po přestávce, proto zůstaňte s námi.
Ale to už se Martinovi vlastně nezdá. Přece to slyší na vlastní uši: „Opravdu si myslíte, pane Horáčku, že správná odpověď je B? Opravdu? Máme tady přece ještě možnost D. A nebo také C. A co když je správně nakonec možnost A? Že to chcete přece jen zkusit? No dobře, označíme si tedy béčko. Co myslíte, zvolil jste správně? Že nevíte? No, to je ale zajímavé… A co vy, diváci, myslíte si, že pan Horáček zvolil správně? Chtěli byste to už vědět? Tak uvidíme.“
„Zápach, nepříjemný vzduch, nemožnost vyvětrat?“ ozvalo se jakoby bez kontextu. „Žádný problém. Zkuste naši novou Lesní vůni. Dnes ještě voňavější a celých 20% dostáváte zdarma! Podívejte se pozorně: takhle vypadá. Lesní vůně Pohoda, která potěší! Ještě jednou se podívejte: lahvička je zelená a je na ní naše výrazné logo s fialovým stromem.“
„Pozor, teď přichází nová bomba. Tapíří rodina. Vidíte ty krásné ohebné chobůtky? Musíte svým dětem přece udělat radost! Děti, podívejte se přesně takovéhle krásné hračky má určitě Váš kamarád. Nebo je dostane pod stromeček. To byste chtěly být samotné v celé třídě, bez svého milého Tapírka? Rodiče, to přece nedopustíte. Děti, pro Vaše rodiče není žádný problém Vám Tapírka dopřát. Vidíte přece, jak je roztomilý. A teď dávejte pozor: tohle je naše luxusní plyšové provedení se zvukovým čipem a zvlhčovačem chobotu. Úžasná realita! Tapíří písně v ceně.“
Tohle Martina už úplně probudilo. „Zase se mi podařilo usnout u televize,“ vynadal si a dálkovým ovladačem přístroj vypnul. „Ještě se mi to stane párkrát, a z těch reklam úplně zešílím,“ povzdychl si.
Martin se trochu ztuhle protáhl a odšoural se do postele. Venku byla mrazivá noc a před námi Vánoce roku 2000.
