Náš workshop můžeme hodnotit ze dvou hledisek. Samozřejmě na prvním místě se nabízí hodnocení výsledků jeho diskusí. Můžeme se podívat, jaké nové myšlenky v diskuzích eWorkshopu vznikly a k čemu vlastně diskuse dospěly. Řekl bych však, že tento pohled již učinili někteří diskutující za mě – a velmi dobře. Určitě stojí za přečtení příspěvek pana Petra Kadlece „Tak kam jsme vlastně došli“. Jeho shrnutí je velmi pěkné a ukazuje, že pan Kadlec má – na rozdíl ode mě – mnohem větší zkušenosti z konzultantské profese a disponuje i většími zkušenostmi životními.
Mně tedy zůstává už jen jeden, možná trochu netradiční pohled: podívat se na samotný workshop a jeho průběh jako na systém, který workshop popisoval. Workshop se stal skutečně tím, o čem hovořil – stal se virtuální komunitou lidí, která se zabývala určitým tématem. Odhalil tak i některé pravdy o budování komunit, aniž by je ve vlastním průběhu diskuse explicitně zmínil.
Analýza workshopu
Pro pořádek ještě uveďme, že se budeme zabývat analýzou pouze specifického typu virtuální komunity – komunity, která jako své komunikační prostředí používá nemoderovanou diskusi uvedenou zahajovacím článkem. I přes toto omezení si ale myslím, že některé naše závěry jsou dobře zobecnitelné a budou platit i pro komunity jiných typů.
O akcelerátorech spolupráce, aneb Virtuální komunita hrou
Ne všechny příspěvky, které v rámci diskuse zazněly, je nutno brát vážně. Každý příspěvek je totiž ovlivněn dvěma skutečnostmi: nejen věcným obsahem tématu, ale také specifickou motivací diskutujícího.
V případě komerční firmy jsou lidé za svoji práci placeni, díky čemuž se jejich motivace sjednocuje – můžeme říci, že jejich účast ve firmě podléhá „profesionálním“ standardům. Znamená to, že v rámci firmy jsou lidé vedeni k určitému potlačení své individuality a v jejich příspěvcích převládá věcný obsah. Virtuální komunita má ovšem jiná pravidla hry. Důvody účasti lidí na bezplatné práci pro virtuální komunitu mohou být velmi různorodé a mnohem více reflektují i jejich povahové rysy. V klasické firmě bych asi nikoho nepřiměl k duševní práci ve čtyři hodiny ráno (i když z vlastní praxe musím říci, že výjimky samozřejmě existují :( ). Ve virtuální komunitě to udělají lidé rádi, protože to nechápou jako práci.
Jaké tedy mohou být důvody účastníků k bezplatnému zapojení do práce komunity? Napadají mě tři základní:
- potřeba komunikace s jinými živými lidmi: Tato potřeba je nám vrozena. Pomocí komunikace získáváme podněty pro naše duševní pochody – díky vstupu nových myšlenek a podnětů dokážeme vytvářet ještě lepší myšlenky, než kdybychom tento vstup neměli. Uspokojení z výsledků vlastní duševní práce je jedním z nejpříjemnějších pocitů, které můžeme zažít, a je tedy i silnou motivací k zapojení do komunity.
- potřeba uznání jinými členy komunity: Náš workshop plnil i tuto motivaci – nejde ani tak o přímou pochvalu někým jiným, jako spíše o přijetí mého názoru a jeho rozvíjení jinými lidmi. V podstatě jde o snahu ovlivnit další vývoj diskuse – tato snaha je velmi podobná naší snaze „v životě něco dokázat“ či vybudovat a ovlivnit tak svět kolem nás (zasaď strom, postav dům, zploď syna). Druhou motivací je tedy „zanechat otisk naší existence v okolním světě“.
- potřeba vlastního zviditelnění: Tento bod představuje pro práci komunity nebezpečí. Motivačně sice vychází z bodu b), možnost zanechat pozitivní otisk z předchozího bodu však není dostupná všem lidem. Zviditelnění prostřednictvím vlastní práce a uznání jinými členy komunity pro vykonané dílo je navíc i pro lidi, pro které možnost b) existuje, podstatně složitější, než možnost odlišit se negativně. Pokud vstoupím do diskuse a vždy řeknu pár jadrných osobních slov na adresu některého z jejích účastníků, odliším od ostatních diskutujících okamžitě a vyvolám celou řadu reakcí právě na můj názor – pravděpodobně více, než kolik bych vyvolal standardním příspěvkem. Zanechal jsem tedy skutečně velmi viditelný otisk své vlastní existence v okolním světě, zároveň ale zasazuji komunitě smrtelnou ránu (pokud to dělám aspoň trochu chytře – ne jako VK (vidíte, teď jsem vlastně pana VK ještě více zviditelnil – off topic: tento problém je ne náhodou podobný otázce, zda se má či nemá psát o teroristických útocích)).
Podívejme se nyní na důsledky motivačního pravidla c) pro práci komunity blíže.
O inhibitorech spolupráce
V rámci virtuální komunity existuje jeden nehmatatelný prvek, který má ale velmi silný vliv na kvalitu její činnosti. Je jím kultura komunikačního prostředí, „atmosféra“ skupiny. Tento faktor má svůj protějšek v tradičních firmách, ve kterých se hovoří o podnikové kultuře. V ideálním případě panuje v komunitě prostředí, ve kterém se jednotliví účastníci navzájem uznávají, snaží se pochopit pohled jiných účastníků a tento pohled dále rozvinout (tím se zároveň spolupodílejí na vytvoření motivace podle písmene b)). Pokud se účastníkovi některý názor či pohled nelíbí, může to vyřešit tím, že jej vůbec nekomentuje (a zaměří se tedy na myšlenky, které má podle něj cenu rozvíjet), případně slušným a věcným způsobem tomuto názoru oponuje a objasní svůj vlastní pohled. Může se ale projevit i podle bodu c). Virtuální komunita připomíná svoji formou brainstorming – jde o výměnu názorů, která slouží k vzájemnému obohacení účastníků. V brainstormingu platí jen několik formálních pravidel, jedním z nich však je striktní zákaz hodnocení kvality jednotlivých příspěvků. Toto pravidlo vzniklo zcela pragmaticky: okamžité označení některých příspěvků za „blbost“ či „nesmysl“ je jednou z nejjistějších cest, jak celou diskusi umrtvit (to určitě budu říkat svůj názor – zase mně někdo řekne, že to je blbost – a navíc tady sedí můj šéf). Podobná věc platí i ve virtuální komunitě – stačí jeden nebo několik málo jedinců, kteří budou negativně hodnotit názory ostatních (nebo v nejhorším případě přímo osobnosti jednotlivých diskutujících – apropó, kdo že to má ty čtyři žaludky? :-)) a diskuse bleskurychle skončí. Málokomu se totiž chce diskutovat v prostředí, kde si jde jen pro výsměch. A ani nemusíme zmiňovat skutečnost, že zároveň odpadají všechny motivační faktory uvedené v předchozím odstavci.
Bourat je vždy snadnější než stavět. Diskusi lze jen pracně rozjet, zato velmi snadno zastavit. Ve virtuálním světě je navíc možné se snadno rozdvojit (a třeba i rozpětit) – náš otisk v okolním světě je o to větší. Pod rouškou noci pak lze dílo zkázy dokončit.
Ve virtuální komunitě bychom neměli jít tak daleko jako v brainstormingu. Zákaz hodnocení názorů by byl přímo škodlivý pro vlastní práci skupiny; zcela postačí dodržet věcnou formu diskuse a vzájemný respekt k odlišným názorům.
Dítě jde svojí vlastní cestou
Náš eWorkshop v pátek skončil. Nebudou zde proto žádné otázky. Věci, které jsme v eWorkshopu naznačili, mají však svoji trvalou atraktivitu a hodnotu. V podstatě již dnes existuje na Lupě (díky její komunitě) ojedinělý soubor velmi kvalitních názorů a příspěvků na téma virtuálních skupin. Stalo se však ještě něco dalšího: již dnes se toto téma přesunulo i do jiných rubrik (Internet a Okénko). Workshop se tím vlastně rozsemenil – získal nové vlastníky diskusí, kteří vedou své vlastní virtuální komunity a zabývají se specializovanými tématy problému spolupráce virtuálních komunit. Myšlenka eWorkshopu se dokonce přesunula i na jiné servery. Co k tomu dodat? Já už nemusím nic – mám totiž hodnotné nástupce. A právě tak fungují virtuální komunity v praxi.
