Hlavní navigace

Vánoční příběh z úsvitu časů

Patrick Zandl

Občas dorazí z redakce Lupy netradiční žádost. Například tentokráte: štědrovečerní lupácký článek. Koledy rozeznívající štědrovečerní trpaslíky dusající vaší nově nafupovanou ADSL linkou - to nezní jako téma. Takže se omlouvám, má-li být úkol splněn, bude to trochu jinak. Nelupácky, netechnicky.

Jeden můj profesor kdysi na téma vánočních kázání říkal, že si máme uvědomit, že Vánoce mají za sebou zhruba dvě tisíciletí, kdy protnuly život prakticky každého teologa, religionisty, spisovatele či novináře. A že na vánoční tematiku bezezbytku platí oblíbený opičí pokus: posaďte milion opic k milionu psacích strojů a nechte je tisíc let do těch strojů mlátit. Alespoň jednou ze stroje vypadne Shakespearovo drama Romeo a Julie.

A co teprve, když se takové téma dvě tisíciletí propírá nejnadanějšími mozky planety. Domníváte se snad, že trumfne vaše vánoční esej kázání Tomáše z Akviny z roku 1265 (tehdy ještě ne svatého)? Trumfnete Martina Heideggera, Lotze nebo Bernarda z Clairvaux?

Z výše uvedených důvodů je psaní článků s vánoční tematikou poněkud specifická disciplína. Je třeba oprostit se od představy, že váš článek pronikne takříkajíc pod povrch, do hloubky. Že se dotkne nějaké stránky Vánoc, kterou ještě nikdo neodhalil.

Můj drahý profesor tehdy dodával, že chce-li studenta zkoupat, zadá mu jako téma eseje „Vánoce“ – a pak ho utře na tom, čí myšlenky vykradl, aniž by to v práci přiznal.

Skutečně. O Vánocích se píše jako o duchovně povznášejících i jako komerčně znehodnocených. Noviny vysvětlují, že Santa Claus je symbol americké Coca-Coly, zatímco Ježíšek je ten pravý nekomerční. Rozebírá se, o kolik let se Dionýsius Exiguus seknul při určování data narození Ježíše Krista a když už se tomu věnuje i páteční MF Dnes, tak chápeme, že Vánoce jsou opravdu proprané téma. Nevěříte? Zkuste si nějaké slovo progůglovat spolu s Vánocemi. Například takové bflmpsvz a Vánoce dává přes čtyři stovky odkazů. Lze něčemu takovému konkurovat? A to Google skladuje texty za pár posledních roků lidské existence, na pergamenové mansucripty dosáhne jeho crawler jen zřídka.

Všechno je relativní. I vánoční tradice. Takové články je příjemné si přečíst a pousmát se nad nimi, pohladit svoji duši.

Nezapomínejme, že to, co nám dnes připadá jako uspěchaná a chaotická doba, bude připadat jako něžná romance dávnověku našim dětem a vnukům. Na sklonku devatenáctého století se německý farář Guttman rozohňoval, že stále více se rozmáhající zdobení stromků odvádí lidi od duchovního rozměru Vánoc a rozděluje chudé od bohatých tím, jakou výzdobu si mohou dovolit. My to dnes považujeme za milou tradici, pocházející (slovy Mirce Eliade) z „počátku časů“.

Vánoce skutečně mají tradice někde v počátcích lidských časů.

Tenhle vánoční příběh je z doby, kdy Bohem vyvolený lid ještě neměl svůj Zákon, z doby, kdy žádné dnes známé proroctví ještě nezvěstovalo Mesiáše. Z doby, kdy na trůn starého egyptského království dosedá mladičký Džozér. Z doby, kterou mnohem později dějepisci označí za třetí tisíciletí před narozením Krista a egyptologové za druhou vládu třetí dynastie.

Ačkoliv dobu Džozérovu známe jako dobu egyptské hojnosti a zahraniční politiky, první léta byla krušná. Do země se tlačili nájezdníci, o jejichž povaze nemáme zpráv, ale zanechávali za sebou vydrancovanou zemi.

Tehdy poprvé vládci Egypta nabídl své služby mladý kněz a postavil se do čela armády. Vánoční příběh té doby nemá tu poetiku, na jakou jsme zvyklí. Vojska se srazila někde v poušti. Egyptské vojsko se rozestoupilo a předstoupil mladý kněz. Jemu v ústrety vyjel velitel nájezdníků.

Kněz požádal, aby nájezdníci opustili Egypt v míru, nebo se stali v míru jeho součástí. Protivník vzal do ruky písek a se slovy Jste jen prach na mé cestě a prachem zůstanete jej knězi vmetl do tváře.

Pozdější perský zapisovatel této legendy dal knězi do ústa vzletná slova jako odpověď, ačkoliv skutečnost byla zřejmě prostší: Vrhat písek druhým do tváře, toť se věru nesluší. A písek, kterým jsme, tebe připraví o duši…

V ten okamžik rozestoupenými egyptskými jednotkami projeli koně, kteří měli na sobě přivázané kosy, a vozy vybavené kosami přivázanými k loukotím. Prach, který zvířata a vozy vířily, daly za základ legendám o božské síle mladého kněze.

Jeho jméno vešlo do dějin, a ačkoliv jej dnes známe jako prvního architekta, stavitele stupňovité pyramidy v Sakkaře, léčitele a mudrce, o Vánocích roku 2631 BC se mladý kněz Imhotep stal zachráncem Egypta a po všechny věky prvním mužem země po Džozérovi.

A v paměť té události vždy o Vánocích Egypťané rozhazovali v ulicích okvětní lístky jako připomínku prachu, z něhož se vynořila egyptská vojska.

Tolik legenda.

Stejně jako všechny ostatní vánoční legendy, i tahle je řádně provařená a odzkoušená věky, které se nad ní přehnaly. Nejsem zase tolik inovativní. Na druhou stranu na ni už pěkných pár století téměř nikdo nevzpomněl.

Imhotep Džozéra přežil o několik desetiletí a jeho hrob zůstal dodnes neobjeven, ačkoliv se předpokládá, že je stejně jako jeho faraón pohřbený v Sakkaře.

Štastné a hezké Vánoce.

KL17-nominace

Věnováno začínající egyptoložce.


K přání Patricka Zandla se samozřejmě ráda připojuje celá posádka Lupy a vydavatelství Internet Info: vlídné a klidné svátky všem a našim čtenářům zvlášť! :-)

Anketa

Chtěli byste se vrátit o čtyři a půl tisíc let zpátky?

Našli jste v článku chybu?