V minulém díle tohoto seriálu jsem psala o aktivitě Internet sobě a jejích 10.000 příznivcích. Pro ně a pro ty, kteří Internetu fandí, bude jistě zajímavé podívat se na základní a stručnou verzi Akčního plánu státu, což je něco jako věcná páteř zatím obecné státní informační politiky schválené již v květnu 1999. Základní a stručnou verzí to nazývám proto, že dokument, do kterého se mi podařilo při mých novinářských toulkách nahlédnout, slouží k mezirezortnímu připomínkovému řízení a je z ledna tohoto roku, tedy pravděpodobně už prošel dílčími změnami. Vláda by měla Akční plán schválit někdy v průběhu měsíce dubna.
Body Akčního plánu si mezi sebe rozdělí jednotlivá ministerstva, koordinační činnost bude mít na starosti, jak jsem pochopila, ministr bez portfeje. A jak jsem již říkala, boty novinářské jsou nepokojné, tak mě zavedly i ke Karlovi Březinovi, kde jsem mu, výhradně pro Lupu, položila pár otázek týkajících se Internetu a informační politiky.
Ovšem, příslušní státní úředníci si Akční plán jen tak nevymysleli. Nechali se inspirovat nebo dokonce snad přímo vycházeli z aktivity Evropské unie nazvané Prodiho iniciativa eEurope. Ačkoli se obě aktivity v hlavních bodech shodují, tedy v tom, že Internet a I-gramotnost by měla být dostupná všem, státní správa by se měla prezentovat a komunikovat on-line a měl by být vytvořen legislativní rámec a podpůrné programy pro e-commerce, Akční plán ČR některé body eEurope neřeší.
Jak mi vysvětlil jeden z politiků, který je o přípravě státní informační politiky velice dobře informován, na některé projekty nejsou v ČR dostatečné podmínky (například legislativní). Toto se dotýká především podpory rizikového kapitálu, smart cards a inteligentní dopravy. Co se posledního bodu týče, výše zmiňovaný politik bohužel asi správně poznamenal, že na projekt inteligentní dopravy je, s Českými drahami za zády, poněkud brzy.
Účinné brzdy
Přes poměrně optimisticky vypadající Akční plán je tu bohužel několik faktorů, které jsou schopné celý proces velice zbrzdit či změnit k nepoznání.
Celkově nejzbytečnějším problémem jsou potíže s koordinací ve státní správě. Akční plán je plánem pro všechna ministerstva a má-li být úspěšný, vyžaduje intenzívní spolupráci. Stejně nesmyslný, ale o něco nákladnější, je problém nesourodých technologií. Každé ministerstvo je totiž schopné vybavit se mezi sebou nekomunikujícími systémy, což by byl například kámen úrazu pro jednotný identifikační systém občanů.
Další brzdou je stále ještě chybějící či zastaralá legislativa nebo nedostatečné uplatňování již platné legislativy. Bohužel Česká republika je zemí extrémů a obavy z legislativního vakua střídají obavy z legislativní sešněrovanosti a přílišných zásahů státu.
Jednoduchý nebude ani dopad státní informační politiky na státní správu. S pravděpodobností blížící se jistotě si změna pracovních postupů vyžádá radikální snižování počtu a obměnu struktury zaměstnanců. Kdo je sociální demokrat nebo má někoho ve státní správě pochopí, jak nepříjemný tento bod je. My ostatní můžeme jen doufat, že se to podaří rozumně vyřešit tak, aby bylo utrpení minimalizováno, jak pro zaměstnance, tak hlavně pro zbývající milióny uživatelů-občanů.
Posledním, ale ne nejmenším problémem, jsou finance. V tomto bodě by měl státu částečně pomoci Český mobil, který se ve svém projektu zavázal, že zvítězí-li v tendru na třetího mobilního operátora, zajistí připojení pro 5928 škol a 7396 knihoven. Státu by tím ubyla starost řádově za 450 milionů Kč.
Podle mých informací se Český mobil zatím do ničeho nepouští, ale podle projektu na to má tři roky, takže se prozatím asi ještě plně věnuje usazování na trhu. Nedejme mu zapomenout.
