Dívám se s velikou nedůvěrou na současnou českou televizní tvorbu. Většinou se vyznačuje obrovským nedostatkem prakticky všeho. Absencí kvalitních dialogů, stejně jako děje. Neexistencí režie. Scény se evidentně točí bez zkoušek na první dobrou. Chudobou kostýmů a prostředí. Omezením množství dobrých herců na úkor průměrných a podprůměrných… tedy levnějších a nejlevnějších.
U seriálu “Vinaři” je to jinak. Pravda, vychází se z jednoduchých zápletek. Ale proč ne? Vždyť právě v nich je život. Postavám seriálu jde o jejich věc a usilují o ni ze všech sil. Příběhům vévodí myšlenka, že lidi jsou lidi a proto se vždycky nakonec dohodnou na správné věci. Jakkoliv jsou jejich názory na řešení situací odlišné.
Poslední vysílaný díl se jmenoval “Bomba”. Nepatří sem popisovat detailně, oč v příběhu jde. O zavírání vinohradu a o spory o to, kdo vinohrad zavře.
Skoro se mi nechce hodnotit jednotlivé herecké výkony. Prostě proto, že jsou vynikající a prakticky jim nelze nic vytknout. Samozřejmě, že nejkouzelnější herecké výkony podávají pánové Postránecký a Táborský se svým propracovaným přístupem. Ale i na všech ostatních hercích, i těch nejmladších, je vidět radost a chuť hrát výborně připravené a zrežírované scény. Pozoruhodný Je Václav Kopta v postavě přihlouplého pyrotechnika. Jeho herectví nás vrací k jakémusi absolutnímu naturščictví Vladimíra Pucholta z šedesátých let.
Kdybych měl serálu něco vytknout, pak by to byla jediná věc. Ale ta se netýká práce tvůrců jako takových, ale spíše produkčních možností.
Totiž, v epizodě se o všem mluví a nic se neděje. To znamená, že se veškerý děj popíše v dialogu, u něhož postavy buď sedí nebo stojí, ale nekonají. Někdy se dostanou do exprese, ale když už padne facka, je to mimo obraz. Tohle je nevýhoda současného “šetřílkovského” přístupu českých produkcí. Ono, když se herci naučí svůj text a odříkají ho na jednom místě, je to mnohem rychlejší a tudíž levnější, než kdyby se děj skutečně odehrával.
Seriály tak často, někdy i filmy, připomínají nasnímané divadlo v ateliéru nebo – v lepším případě – v exteriérech. Upřímně řečeno – říká se tomu sitcom (sedící komedie). Jenomže ve většíně případů to není vtipné. “Vinaři” jsou vtipní mile.
A “Vinaři” především, v epizodě “Bomba” například, mění tenhle zavedený způsob a alespoň v téměř závěrečné scéně, mění “spořivý” styl velice jednoduchým – ne drahým – způsobem. Těhotná žena vstupuje na vinohrad a odnáší odtamtud nevybuchlou bombu. A najednou je to na okamžik film. Najednou jde o život té ženy a jejího nenarozeného dítětěte. Najednou se v divákovi zatají dech a on se vžije do děje, stane se jeho součástí. Takovýchto momentů bych si přál v české televizní tvorbě mnohem více. Je na tom vidět, že ti lidé, kteří “Vinaře” připravili, nejenom ovládají velmi dobře své řemeslo, ale navíc v sobě mají cit, talent pro to zasáhnout lidská srdce.
Je fajn, že s takovým seriálem přišla soukromá televize a že vynikajícím způsobem předvádí té veřejnoprávní směr, kterým by se též měla vydat. Směr, po kterém dlouho šla, než se ztratila v “davech” kreativních producentů, kteří – jak divákům dnes a denně dokazují – nemají talent, neovládají řemeslo a hledat u nich srdce je zcela zbytečné.
ČLÁNKY DO MAILU