Hlavní navigace

Všechno je jasné, vždyť je to ve Wikipedii. Jak vláda obhajuje blokování webů?

David Slížek

Získali jsme první oficiální dokument, kde zdejší úřady popisují, jak si blokování webů s nepovoleným hazardem představují.

Kdyby ministerstvo financí aspoň teď, pár dní před koncem roku, zveřejnilo, jak si od ledna konkrétně představuje blokování webů s nepovoleným hazardem, mohl to být pro poskytovatele připojení hezký dárek k Vánocům. Jenže úřad ani k dnešnímu dni žádnou metodiku, kterou původně sliboval, nevydal. 

Určité vodítko, jak si vláda novou povinnost představuje, může přinést alespoň dosud neveřejný dokument, kterým kabinet reagoval na návrh skupiny senátorů, aby Ústavní soud sporné paragrafy zrušil (Pl. ÚS 28/16). Lupa materiál, který vznikl na základě usnesení vlády ze 17. října 2016, získala z Úřadu vlády na základě žádosti podle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (kompletní dokument najdete na konci textu). 

Ministři hned v úvodu 43stránkového materiálu píší, že svou účast na ústavním řízení chápou i jako „příležitost k veřejné obhajobě potřebnosti napadeného opatření, jakož i jeho racionality a ústavní konformity.“ A s návrhem senátorů samozřejmě nesouhlasí. 

V materiálu každopádně přece jen poprvé oficiálně konkrétněji popisují, jak si vláda blokování webů představuje. 

Kdo je poskytovatel připojení? 

Materiál ale nejdřív reaguje na výtku, že jsou ustanovení §82 a §84 zákona o hazardu podle senátního podání „neurčitá, nejasná, nejednoznačná a nesrozumitelná a narušují tedy princip právní jistoty a předvídatelnosti zákona.“ Senátorský návrh (celý text v PDF) mimo jiné konstatuje, že „není jasné a jednoznačné, komu je povinnost k zamezení v přístupu k internetovým stránkám ve smyslu § 82 odst. 1 zákona o hazardních hrách ukládána, tj. kdo je adresátem právní normy.“ 

Zákon totiž novou povinnost ukládá „poskytovatelům připojení k internetu na území České republiky“, což je podle senátorů pojem, který není nikde v zákoně, ani v jiném právním předpisu, vysvětlen a definován. A to by podle předkladatelů mohlo znamenat problém. 

Adresátem právní normy (§ 82 odst. 1 zákona o hazardních hrách) by tak teoreticky mohla být nikoliv pouze osoba, jejímž předmětem (podnikatelské) činnosti je poskytovat připojení k internetu, ale každý, kdo umožní přístup do sítě Internet veřejnosti (tedy jinými slovy jakákoliv osoba nabízející připojení pro veřejnost ke své bezdrátové (wi-fi) síti – typicky restaurace či kavárna, škola / univerzita, obec / kraj / stát či kterákoliv společnost nabízející připojení k wi-fi síti v prostorách své kanceláře klientům). 

Ministerstvo financí přitom mělo dost času a příležitostí nejasnou definici vyřešit. V připomínkovém řízení na možný problém upozornil například Český telekomunikační úřad. Ministerstvo ale jeho připomínku v konečné verzi zákona nijak nezohlednilo. 

Jak se s ní teď vypořádala vláda? Pojem je podle ní jasný a nepotřebuje žádné definice, protože přece všichni ví, o čem je řeč. V materiálu mimo jiné argumentuje Wikipedií či diskusními fóry: 

K tomu vláda předně připomíná, že slovní spojení „poskytovatel připojení k internetu“ je běžně užívaný pojem, a to jak laickou (širokou) veřejností, tak veřejností odbornou. V případě laické (široké) veřejnosti se jedná o běžně používaný pojem – je běžným slovním spojením užívaným v rámci internetových prohlížečů, kdy při zadání tohoto pojmu dojde k vyhledání různých databází a seznamů poskytovatelů připojení k internetu na území České republiky. Tento pojem je definován také například na Wikipedii, kterou lze považovat za jednu z nejrelevantnějších encyklopedií. Uvedený pojem je také hojně využíván v diskusních fórech, například právě v případech, kdy se koncoví uživatelé dotazují na nejvhodnějšího poskytovatele připojení k internetu z územního hlediska. 

Spor o definici pojmu „poskytovatel připojení“ může vypadat jako prkotina – stejný pojem přece používáme běžně i v článcích na Lupě. Jenže zákon – na rozdíl od publicistického textu – ukládá konkrétní povinnosti a za jejich nesplnění hrozí konkrétními (v tomto případě milionovými) pokutami. Proto je potřeba, aby byl co nejjasnější. 

Vláda ve své obsáhlé argumentaci nakonec konstatuje, že pojem je potřeba vykládat systematicky, v kontextu celého zákona. A z §123, odstavce 5, který řeší pokuty za nesplnění blokační povinnosti, podle ní jasně vyplývá, že „poskytovatelem připojení k internetu“ může být jen právnická nebo podnikající fyzická osoba. 

Co je to stránka? 

Poskytovatel připojení každopádně není jediným pojmem, který je podle senátorského návrhu v zákoně nejasný. Ani pojem „internetová stránka“, který zákon používá, totiž není nikde definován a vysvětlen. Není tak vlastně jasné ani to, co by měli poskytovatelé blokovat. Konkrétní adresy URL? Domény? IP adresy? 

Ano, i v tomto případě vláda argumentuje tím, že jde přece o běžně užívaný pojem, „jehož výklad by neměl činit žádné problémy“. Podle ní jde o obecně používané synonymum pojmu webová stránka. „Současně laická veřejnost tento pojem běžně užívá, například při zadání tohoto pojmu do Google vyhledávače se vrátí více než 2 000 000 výsledků,“ argumentuje kabinet.

Všechno podle něj bude jasné, protože ministerstvo financí na svém webu bude zveřejňovat seznam konkrétních adres internetových stránek s nepovolenými hrami, které budou poskytovatelé muset blokovat. A dodává větu, která poskytovatelům na jistotě rozhodně nepřidá: 

Nelze předem závazně určit, zda bude docházet k blokaci na úrovni domény 2. řádu, či 3. řádu a níže, neboť bude záležet na okolnostech konkrétního případu.

A o něco později to ještě potvrzuje: 

Příkladem tak může být povinnost zablokovat internetovou stránku s adresou uvedenou například ve formě: www.internetovehazardnihry.cz nebo www.internetovehazardnihry­.cz/casino/blackjack.

Zůstaňme ještě u dotyčného seznamu, který má podle zákona ministerstvo financí vytvářet a zveřejňovat na svých internetových stránkách. Pořád totiž není jasné, kde jej poskytovatelé přesně najdou. V zákoně jeho adresa není a ministerstvo dosud žádné podrobnosti nezveřejnilo. Vysvětlení vlády? Internetové stránky ministerstva financí není potřeba definovat, protože jde o veřejně dostupnou a známou informaci. 

Tedy: poskytovatelé, seznam si najděte sami. Až bude existovat, což pravděpodobně nebude hned od 1. ledna, ale až po několika týdnech či měsících, až proběhne první správní řízení s poskytovatelem nepovolené hazardní hry. 

Nesplnitelná povinnost 

Jednou ze zásadních námitek proti zákonu je to, že vůbec neříká, jak vlastně mají poskytovatelé weby blokovat a jaký výsledek blokování bude ministerstvo financí považovat za splnění jejich povinnosti. Zablokovat nějaký internetový obsah na 100 % je už z podstaty fungování sítě v podstatě nemožné. Zákon ale poskytovatelům prostě ukládá povinnost weby z ministerského seznamu znepřístupnit a hrozí jim pokutami, pokud to neudělají. Splní svou povinnost i v případě, že uživatelé jeho blokaci obejdou? 

Vláda se ve své argumentaci opírá o předloňský verdikt Soudního dvora Evropské unie (psali jsme o něm podrobněji – viz EU: Provider může dostat příkaz blokovat pirátský web, i když to nepomůže), který se týkal soudního příkazu zablokovat web s pirátským obsahem. Podle vládního vyjádření zákon od poskytovatelů nevyžaduje absolutní omezení přístupu k webům, ale jen takové, které je v současných technologických podmínkách možné. 

… sama skutečnost, že lze blokaci cílenou snahou uživatelů internetu obejít, a to použitím prostředků, jež jsou k takovému obcházení národních regulací přímo vytvořeny, když slouží k tomu, aby nebylo poznat, že se uživatel připojuje k internetu z daného státu, nezpůsobuje v žádném případě nesplnitelnost povinnosti.

Jak blokovat? 

Jak tedy mají poskytovatelé weby blokovat? Vláda se opět odvolává na výše zmíněný evropský verdikt, podle kterého soud může providerům nařídit povinnost zablokovat web s obsahem porušujícím autorské právo, i když jim neřekne, jak konkrétně to mají udělat. 

Právní úprava v zákoně o hazardních hrách byla navržena po vzoru výše uvedeného, tedy tak, aby si poskytovatel připojení k internetu mohl vybrat, která z variant je pro něj nejvhodnější, a rovněž s ohledem na extrémně rychlý vývoj v oblasti informačních technologií.

Stanovisko vlády pak poskytovatelům nabízí čtyři možné technické možnosti: blokaci pomocí DNS, blokaci pomocí aplikačního firewallu (PROXY), blokaci pomocí stavového firewallu (packetový filtr) nebo pomocí nestavového firewallu. 

Vláda neříká, která z těchto možností je pro ni nejpřijatelnější. Určitým náznakem ale může být poznámka u blokování přes DNS: „Stejná metoda je používána často i v zahraničí, kde je zákonem vyžadována aktivní blokace nelegálních hazardních stránek.“ 

A zřejmě poprvé ze strany exekutivy oficiálně zaznívá, že si je vědoma toho, že poskytovatelé nebudou schopni weby blokovat na 100 % a že za to nemohou být odpovědní: 

EBF17_endler

… odpovědnost poskytovatele připojení k internetu není absolutní, neboť v souladu s ustanovením § 128 zákona o hazardních hrách za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. 

Co dodat? Nezbývá než počkat na verdikt Ústavního soudu. Podle neoficiálních informací Lupy se ale do konce roku zřejmě očekávat nedá.

Celý text Vyjádření vlády k návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona č. 186/2016 Sb.

Našli jste v článku chybu?