Takové krabičky, do nichž se dosazují prakticky stejné příběhy, pouze s jinými, avšak podobnými dialogy a někdy s jinými herci. Zmatek vyvolává, když někteří herci hrají různé typy v několika seriálech. Jednou je pan Šťastný hodný farář, jindy zlý pojišťovák a pak zase roztomilý moula… Časté telefonování a psaní sms zpráv (na tom se vytočí hodně materiálu – v novém seriálu Primy Všechny moje lásky jsou tyto zprávy přepisovány velkým písmem na celou obrazovku – aby byly lépe čitelné a ještě více se zpomalil už tak zdlouhavý děj). Normální život připomínající pohled z okna je pro tvůrce jistě hodně “vzrušující”. Vnitřní hlas Veroniky Žilkové je mimořádně retardující. Copak by se to, o čem vykládá, nedalo jen natočit v obraze?
Navíc jsou reminiscence z mládí a šlapání do psích exkrementů. A hlavně známé tváře z Blesku a podobných periodik. Zajímavostí jsou věkové rozdíly mezi hlavními partnery. Veronika Žilková (narozena 1961), Iva Svobodová (1960) se v mládí při sportu mezi stany seznamovaly se zhruba stejně starými mladíky – Karel Heřmánek (1947) a Jiří Štěpnička (1947). A do třídy chodila Žilková s M. Trnavským (1970). Tedy zřejmě cca devětkrát propadla. Ne, že bych byl rýpavý, ale tohle svědčí o obrovské nedůslednosti a nemyšlení ve výběru herců. Věkové rozdíly bijí do očí.
Když se tak na první dva díly koukám, docela dobře chápu, že paní Havlová-Veškrnová roli odmítla. Její přesné důvody, samozřejmě, neznám, kromě těch oficiálních. Ale docela bych věřil tomu, že to bylo pro naprostou nezajímavost scénáře a plytké blábolení v něm. Proto, že nechtěla hrát v něčem, co diváci již mnohokrát viděli. A mnohokrát se u toho příšerně otravovali. Jakoby scény vytažené z “Ordinace…”, “Ulice, “Křehkých vztahů”… a dalších a dalších mydlinkových oper, na něž se zapomíná už v okamžiku jejich vysílání. Ideální televizní vata. Hlavně, aby se vysílalo.
Škoda, že se raději nevysílají například hrající si koťátka nebo štěňátka. Bylo by to podobně “zábavné”, ale roztomilejší. A náklady by vznikly mnohonásobně nižší. Primě by to stálo za úvahu. Jestliže by se tedy nerozhodla natočit něco kvalitního, něco, v čem by šlo o život a krev (míněnou obrazně, aby to někdo nepochopil prvoplánově), o smysl existence, o velikost i malost lidství.
Hlavní hrdinku Všech mých lásek, která pracuje v jakési veliké firmě, vyhodí z práce. Je vdova, její dcera se rozchází s otcem svého blížícího se dítěte. Hrdinka si založí lékárnu, dostane povolení, zřejmě je doktorka farmacie, i když to se nedozvíme, ale jinak by povolení stěží dostala. Shání chlapa. Ale vlastně zas na ty chlapy nijak moc není. Nebo je? A pak dcera rodí. Trochu to její hekání připomíná Idu Raskenovou ze švédského seriálu z roku 1976. Ta ale rodila u krav. Hrdinka se dá dohromady s ženatým Janem Šťastným. Je to celkem sympatický moula a podpantoflák. Chudák paní místostarostka. Ale ona taky někoho má.
Jeden seriál za druhým útočí na českého diváka. Domácí pseudodramatická televizní tvorba je na vzestupu. Televize tímto způsobem vymývají divákům mozky, pomáhají jim zapomínat na to, co se v této zemi děje, na růst cen a pokles reálných příjmů. Na tunelování, na úplatky, na to, jak se jim politici za zády smějí. Jak se nám všem za zády smějí.
Naše současné televize brání zuřivě tomu, aby z jejich obrazovek někdo konečně promluvil k divákům ve stylu hlavního hrdiny klasického amerického filmu “Network” a aby na ně zařval: “Nejdřív se musíte rozzuřit. Vstaňte, jděte k oknu a křičte: Už toho mám dost. Nebudu to dál trpět.”
