Např. tenhle, který vystihoval přesně komunistickou náturu: „Víte, kdy skončí na světě komunismus? Až se poslední komunista postaví před zrcadlo a sám sebe vyloučí ze strany jako vnitřního nepřítele věci komunismu.“
Fakt je, že v barrandovském pořadu Vtip za stovku! zazní občas vtipy, za něž by v minulém režimu šli tvůrci takovéto zábavy rovnou za katr. V tehdejším úspěšném Vtipnějším vyhrává se vykládaly vtipy hlavně komunálního charakteru. Ale i tehdy byl Hlaváčkův a Krajíčkův pořad velmi divácky sledovaný.
TV Barrandov sahá neustále do minulosti a žádný nový typ pořadu se tam zřejmě nikdy nevymyslí. Vyprávět vtipy bez rizika cenzury je ovšem poměrně vděčná záležitost. I když to, jak jsme si kdysi povídali vtipy „tajně“, mělo cosi do sebe. Vlastně jsme tak všichni – jakoby – bojovali proti režimu. Dělali jsme si z něj legraci. A co nejvíce uškodí mocným? No přece, když jsou směšní. To se např. přihodilo tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Jakešovi, když hovořil o bojlerech a myslel brojlery. Nebo to bylo naopak? Nebo když vykládal o tom, že Hanka Zagorová je hodná holka, ale kolik ona si to vydělá? To nemají ani na ÚV.
Podobně ozdravně působily narážky různých komiků a klaunů v divadlech. Jednou přišel na jeviště pan Werich a předtím mu řekli, že v publiku sedí tehdejší proslulý ministr národní obrany Čepička a aby zmírnil své narážky na režim. A on vstoupil na pódium, na hlavě měl čepici, sňal ji a prohlásil: „Co uděláme s čepičkou? Čepičku pověsíme.“ A dal čepici na věšák. Pochopitelně z toho tehdy měl obrovský malér.
Ruda z Ostravy, Michal Novotný a Václav Vydra, kteří Vtip za stovku moderují, už starost mít nemusejí. Stejně jako Vít Pokorný, který pořad píše, režíruje a produkuje.
Pan Vydra může klidně říct divákům z obrazovky následující vtip: „Přijde chlap do baru, kde obsluhuje barman robot. Ten mu natočí perfektní pivo a zeptá se ho, jaké má IQ. Chlápek se chce předvést a odpoví: 150. Barman se s ním začne bavit o kvantové fyzice a globálním oteplování. Chlap je z toho celej vedle, tak si říká, že ho ještě vyzkouší. Jde domů, převlíkne se, veme si brejle, aby ho robot nepoznal, vrátí se do baru, barman mu opět natočí perfektní pivo a ptá se na IQ. Chlápek řekne, že tak kolem stovky, a robot s ním začne kecat o ženskejch, o fotbale, o autech. Chlapovi se to hrozně líbí, tak jde zase domů, převlíkne se a zase se vrátí. Obdrží opět perfektní pivo a obvyklý dotaz. Tentokrát řekne robotovi, že má IQ 50. Na to se robotí barman nakloní až k němu a pomalu, ale skutečně pomalu, říká: Tak co, zase budeme letos volit Miloše?”
Pokorný se svou verzi klasického pořadu snaží všelijak ozvláštňovat. Ruda z Ostravy složí a pak zazpívá během každého dílu písničku, v níž musí použít pět slov, která mu vymyslí host pořadu (tři) a spolumoderátoři (každý jedno). Vznikne z toho cosi stejně primitivistického, jako je tento prapodivný komik. Ruda běhá po ulicích a tahá z chodců vtipy, za což jim dává stokoruny. Fakt je, že většina lidí vtipy vyprávět neumí, a tak zkazí i ten nejlepší. Ale je to lidové. Mezi nejtrapnější pokusy pořad udělat zajímavějším patří hrané vtipy. Pokorný prostě není Troška. A navíc slavný filmový režisér natočil pouze tři filmy tohoto druhu. Jistěže se slušnými herci. Nechci zde obhajovat Kameňáky, ale proti pokusům na Barrandově jsou to skutečně velkolepá díla.
Do pořadu se dostávají i historky, zážitky, zkušenosti hostů, které mohou být tím nejzajímavějším a nejzábavnějším. Někdy je to, pravda, obrovská nuda.
Asi nejhorší nápad tvůrce cyklu je, že vítězný vtip bude vykládat znovu – po herci – host. Zvláště nejedná-li se o dalšího herce, ale třeba o MUDr. Cajthamlovou.
Faktem zůstává, že Vtip za stovku je divácky vděčný pořad. Každému vtipu se někdo zasměje a někdy se najdou i takové, kterým se zasmějeme skoro všichni.
Na závěr snad ještě jeden starý vtip: „Gustav Husák se rozhodl, že využije sovětské moderní technologie, a dal se zmrazit na sto let. Když ho potom rozmrazili, chodil po Praze a vyptával se na komunisty. Nikdo nevěděl. Až na nábřeží před bývalým ÚV KSČ narazil na jednoho staříka. Ten se hluboce zamyslel a pak řekl: „Jó, komunisti… Co já vím, v Průhonicích jsou ještě dva, v parku. Ale jsou děsně plachý.“
Jsem rád, že dnes už nemusíme tyhle vtipy šeptat, ale že si můžeme veřejně dělat legraci z jakéhokoliv mocipána. Včetně stávajícího prezidenta republiky, který nám k tomu nabízí spoustu podnětů.
