V souvislosti s důchodcovskou skrytou kamerou na Nově jsem zde již psal o způsobech, jak se takové pořady dělají a jak by se dělat měly a nedělají. Neboť první, čeho je jejich vysíláním třeba dosáhnout, je smích diváků. Zásadní problém bývá často v obavách producentů, aby se někdo z nachytaných nerozčílil natolik, že by podal žalobu a žádal finanční odškodné.
Tak, teď je tu Prima se “svým” zdánlivě chytrým vynálezem. Tzv. najme jako “provokatéra” příbuzného nebo dobrého známého toho, který je nachytán. Čili žaloby jsou prakticky vyloučené. Omezení to má v tom, kam až je možné “provokatéra” dotlačit, co je ochoten za odměnu svému blízkému člověku provést. V tomto je to docela kruté, avšak pro producenta bezpečné. Odměny však nejsou tak vysoké, aby mohlo dojít k něčemu, co by bylo za hranicí. Bohužel pro pořad a diváky, naštěstí pro zdraví nachytaných. Ty částky se pohybují od tisíce do 20 000 korun.
Dalším limitujícím faktorem je prostředí. Veškeré scénky se odehrávají u stolu v restauraci. Jistěže je to výhodné. Kvůli snímání celé scénky – obrazovému i zvukovému. Problém je v jisté jednotvárnosti.
Jednotvánost je i v tom, že moderátoři pořadu Martin Dejdar a Tomáš Měcháček každému, koho najmou, dokola opakují, co po něm budou chtít a jak to bude probíhat. Jakoby si scénáristé Petr Soukup, Gordon Lovitt a Petr Nosek (ten má zároveň na starosti dramaturgii) neuvědomovali, že divák tohle už ví. Že to v každém dílu stačí říct maximálně jednou a s dalšími protagonisty si moderátoři už mohou třeba jenom plácnout. Možná, že se to opakuje proto, aby se tak pořad uměle natáhl. Jiný důvod není.
Velikým problémem jsou moderátoři a to, že je režisér J. Sommer neumí nebo – to by bylo horší – nechce zvládnout. Nebo si dokonce myslí, že je to vtipné. To už by byl hodně velký malér. Moderátor není od toho, aby se smál, bavil se povedenými situacemi. Což pánové Dejdar a Měcháček dělají pořád. Naopak, měli by být smrtelně vážní, případně se strachovat o osudy účinkujících nebo naopak přitvrzovat a tlačit je do maximálních absurdit. Jeden maličko zbabělý, druhý odvážný přes čáru normality. Hodný a zlý.
Ten, kdo chce získat 20 000 korun, musí splnit pět úkolů, přičemž jejich obtížnost se postupně zvyšuje. Od odříkávání některých slov v konverzaci bez toho, aby to mělo valný smysl, přes vypití nápoje nic netušícího partnera nebo bublání brčkem ve sklenici, konzumaci jídla rukama, až k rozbíjení talířů či hraní na klavír, i když to daný člověk neumí.
Zvláštní kategorií jsou příchody hostů – číšnice, kterou je třeba poplácat po zadku a balit ji, ženy, která přichází proto, že byla partnerkou najata, aby s nimi šla do trojky, ženy, kterou partner miluje a touží, aby s ní žili ve společné domácnosti všichni tři, lékaře, který ženě vyčte, že u něj nedokončila léčbu a ona se pak musí partnerovi přiznat k tomu, že je nymfomanka – což ho potěší, ale zároveň i trochu vyděsí, když ona by to chtěla tak patnáctkrát za den… Většinou jde o sexuální záležitost.
Jistěže je ideální, když se každá scénka pořadu tohoto typu odehrává v naprosto jiném prostředí, něco v reálu, většina v exteriéru, když se nápady (ani v obrysu) nepodobají, když jsou co možná nejdrastičtější. Zde tomu tak není.
Připomínám v tomto směru němé grotesky a to, čemu se v nich lidé nejvíce smějí. Někdo jde po ulici s dlouhým prknem přes rameno (v mnoha provedeních) a začne se otáčet, přičemž sráží náhodné chodce k zemi. S každým zásahem a pádem jsou výbuchy smíchu u publika větší. Kolikrát se diváci smáli tomu, že někdo odhodil slupku od banánu za sebe a někdo další po ní uklouzl a rozbil si nos? Nebo tomu, když někomu spadly či byly strženy gatě? To jsou nápady základní, na ně je třeba dnes navěšovat složitější scény s vyostřenými pointami.
Čím prostší a pregnantnější jsou tedy ataky na bránici diváků, tím lepší je výsledek. Vyrábíme-li tedy pořad, který má mít blízko ke grotesce, nesouvisí to jistě s pořady intelektuálního humoru. Ale ty už v Čechách velmi dlouho nemáme a jak tak pozoruji intelekt producentů, mít nebudeme.
