Přestože se v pátek ozvalo hned několik ISP, abych na ně nezapomněl, až budu vyjmenovávat komerční poskytovatele WiFi služeb, musel jsem je zklamat. Tento článek nepopisuje žádného poskytovatele WiFi služeb, ale snaží se postihnout možnosti nabídky založené na WiFi technologii. Takže milí ISP, pokud vám jde o to ukázat se, musíte své ceníky dát na web.
Komerční nabídky WiFi můžeme rozdělit podle několika parametrů. Například:
- Podle zdroje financování – síť může být financována buď zevnitř (platby klientů), nebo zvenčí (síť je provozována jako marketingový doplněk služeb provozovatele a financována nepřímo z marketingového rozpočtu provozovatele).
- Podle druhu pokrytí – provozovatel může mít ambice pokrýt například celou městskou čtvrť, nebo se soustředí na několik málo ostrůvků.
- Vykrytí prostor – síť může být samozřejmě provozována uvnitř budov, nebo pokrytí může být venkovní.
- Podle typu zákazníků – síť může spoléhat na své vlastní zákazníky, nebo na zákazníky přicházející zvenčí
. a zcela jistě je možné najít spoustu dalších parametrů, dle naturelu a zájmů zkoumajícího.
Pro naše účely vezmeme typické komerční aplikace a zhodnotíme je z hlediska výše uvedených parametrů.
Z hlediska rozsáhlosti pokrytí (a také u nás historicky nejvyužívanější) jsou nejzajímavější sítě, které suplují drátovou přístupovou síť na úrovni městské části nebo města. Byznysplán je jasný – vybudováním vlastní infrastruktury obejít Český Telecom (právě proto byla likvidace těchto sítí přímým cílem cenové politiky IOL platinum – ADSL projektu Českého Telecomu). Vzhledem k rozsáhlosti pokrytí vykrývají tyto sítě samozřejmě vnější prostory. Zákaznická základna je obvykle především vlastní a síť je financována zevnitř, tj. poplatky svých klientů. Tyto sítě nemusí být nutně postaveny pouze na protokolu 802.11b, někteří operátoři používají například technologií společnosti BREEZECOM. Tyto sítě obvykle neposkytují připojení zákazníkům cizích sítí, což vyplývá i z jejich charakteru (FWA – bezdrátové připojení stabilních stanic).
Princip budování těchto sítí je analogický budování sítí mobilních operátorů. Buňková infrastruktura (v centru každé buňky je všesměrová anténa) je navzájem propojena dalšími spoji (u některých operátorů můžeme mluvit o páteřní síti), obvykle na bázi mikrovlnných spojů (nelicencované pásmo 10,5 GHz nebo pásmo licencované). K této buňkové infrastruktuře jsou připojeni klienti prostřednictvím směrových antén.
Používané tarifní plány jsou v podstatě dva. Prvním je platba za dostupnou kapacitu v síti (kilobity za sekundu), což je implementačně složité (neboť standard 802.11b neobsahuje možnost omezování přenosové kapacity) – ISP tak musí omezovat kapacitu na IP úrovni, takže u zákazníka je obvykle zařízení mající funkcionalitu IP směrovače či NAT brány. Druhým tarifním plánem je platba za přenesená data (gigabajty za měsíc). Implementace takového tarifu je nepoměrně jednodušší, neboť „počítat“ data lze na straně přístupového směrovače umístěného u ISP.
Obrácená logika budování sítě je založena na budování ostrůvků konektivity, tzv. hotspotů, na exponovaných místech. Na těchto místech jsou Internet, případně další síťové či aplikační služby, dostupné pro uživatele. Síť je financována zevnitř, platbami klientů. Jak už bylo zmíněno, základem služby jsou ostrůvky připojení, přičemž poskytovatel plánovitě rezignoval na plošné pokrytí. Většina hotspotů vykrývá vnitřní prostory, nicméně existují ve speciálních případech i vnější varianty. Zákazníky jsou na rozdíl od předchozího modelu z velké části zákazníci přicházející zvenčí. Konkrétní procento externích zákazníků závisí především na tom, zda se zdaří provozovateli vybudovat základnu lokálních předplatitelů.
Majoritní tarifní plány jsou opět dva. Prvním z nich je platba za přenesená data (gigabajty za časový úsek). Vzhledem ke značné fluktuaci zákazníků se obvykle kupuje objem dat dopředu (což může být zajímavé zejména v případě, že se zákazníkovi zastaví v půlce přímý přenos z nějaké akce, protože špatně odhadl objem dat, která k němu během sledování videa přitečou). Odolnější tomuto problému je zpoplatňování podle času na síti. Není obvyklá granularita jedné minuty či podobného absurdního časového úseku běžného ve světě telecomů, obvyklejší je granularita jedné hodiny (zajdu do kavárny vyřídit poštu) či jednoho dne (jsem na dovolené v Praze).
Idea hotspotů by ztratila na eleganci, pokud by nebylo možné připojovat se i v jiném bodě, než je bod domácí. Podobně jako v GSM nebo dial-up sítí existuje možnost roamingu, kdy se zákazník na svůj účet u domácího provozovatele hotspotu přihlašuje v cizím prostředí. Provozovatelé si posléze přeúčtují zákazníkovy poplatky, aniž by ho obtěžovali několika účty. Roaming samozřejmě umožňují provozovatelé velkého množství unifikovaných hotspot sítí (například síť kaváren Starbuck´s), pro roaming mezi provozovateli existuje několik neutrálních provozovatelů – například GRIC.
Specifickými hotspoty je pokrytí kongresů a hotelů, či částí letišť. Výhodou je, že v uvedených lokalitách se nachází dostatek lidí s notebooky, kteří jsou navíc finančně zajímaví. Financování těchto sítí může být vnitřní i vnější v závislosti na tom, kolik klient platí za to, že může být v daném prostoru (poplatky za hotelové služby, vložné na konference či letištní taxy). Vlastní zákazníky může efektivně získávat pouze hotel, pro kongres je efektivnější vybírat prostředky prostřednictvím vložného a letiště může omezit přístup pouze do business salónků.
V poslední části miniseriálu se pokusíme podívat na budoucnost této technologie.
