O víkendu 14. a 15. listopadu se sešla sedmá česká Wikikonference, pořádaná spolkem „Wikimedia Česká republika“ — sdružením asi čtyřiceti dobrovolníků, jež je oficiální místní odnoží nadace Wikimedia Foundation.
Velká geologická posluchárna Přírodovědecké fakulty UK na Albertově
Wikipedii může ovšem upravovat v zásadě každý, leč Wikimedia ČR pečuje o rozvoj české Wikipedie cíleně a soustavně. Navazuje spolupráci s institucemi — například za účelem zpřístupňování jejich informačních nebo mediálních zdrojů — a jako spolek je schopna získávat peněžní dary nebo jinou podporu. Díky tomu může kupříkladu vypisovat granty na rozšiřování obsahu (jako Mediagrant) nebo pořádat školení pro seniory (v rámci programu „Senioři píší Wikipedii“).
Činnost spolku je však stále těžší zvládat jen čistě dobrovolnicky, a nynější předseda Vojtěch Dostál prozradil, že Wikimedia ČR se chystá na alespoň částečnou profesionalizaci.
Jan Sokol: Wikipedie má celospolečenský význam
Už dávno není jen hračkou wikipedistů
. Stala se produktem veřejného významu, se vší vážností toho slova,
míní profesor Jan Sokol.
Mezinárodně se traduje výrok dnes už bývalého vedoucího webu Britského muzea, Matthewa Cocka, jenž si posteskl (New York Times, 2010), že článek o rosettské desce — chloubě muzea a jeho nejnavštěvovanějším předmětě — si vyhledá na Wikipedii pětkrát tolik lidí než stránku o ní na webu muzea. Právě to ho prý přimělo ke spolupráci s Wikipedií.
Česká Wikimedie spolupracuje například s Národním památkovým ústavem nebo se Slezským zemským muzeem v Opavě.
Jako jiný příklad rostoucího uznávání jejího významu lze uvést, že Masarykova univerzita má od letoška svého wikipedistu rezidenta, Marka Blahuše, jehož úkolem je především koordinovat působení pracovníků univerzity na Wikipedii — třeba za tím účelem, aby wikičlánky týkající se univerzity byly úplné a aktuální. Mimoto pomáhá s přípravou záměru, aby výstupy tiskového odboru univerzity byly od příštího roku vydávány pod svobodnou licencí.
Wikipedie jako zdroj dat
Petr Baudiš předvádí svůj odpovědní stroj YodaQA
Před dvěma roky jsem zmínil Wikidata, což je ručně plněná databáze s důrazem na kvalitu dat. Letos byl na konferenci představen projekt DBpedia (a jeho česká odnož), a to je oproti tomu databáze vytvářená strojovým vytěžováním Wikipedie samé, vlastně snaha převést její obsah na znalostní bázi využitelnou strojem (viz například heslo Česko).
Pokus přímo nacházet odpovědi na otázky prohledáváním (nejen) Wikipedie a strojovým porozuměním textu představil na konferenci Petr Baudiš. Jeho YodaQA je přístupný zatím v demu. Zeptat se musíte anglicky. Tvůrce prohlašuje, že vhodná odpověď nevyjde sice vždy na prvním místě, ale na jednom ze tří převážně. Ale zkuste si to sami — ve skutečnosti nebudete mít potíž Yodu zcela zmást, ale slibný základ má.
Další kolo evropských tahanic o autorské právo
Wikipedia je také jedním z nejznámějších výtvorů přístupných pod „svobodnou a otevřenou licencí“ a její obsah, zejména doprovodný, závisí buďto na licencích slučitelných, nebo na výjimkách z práva autorského.
Členové Wikimedie ČR mají na vizitkách: Představte si svět, v němž může každý člověk svobodně přistupovat k veškerým lidským znalostem. Právě takový svět budujeme.
Pochopitelně si proto přejí, aby jim v tom právo autorské překáželo co nejméně.
Na Wikikonferenci k tomu promluvili JUDr. Matěj Myška, mimo jiné vedoucí právník českých Creative Commons, a doc. JUDr. Pavel Svoboda, nyní předseda výboru pro právní záležitosti Evropského parlamentu.
Připomeňme, že Evropská komise se už několik let a v několikátém složení snaží reformovat evropské autorské právo: jednak je sjednotit, jednak je uzpůsobit současným podmínkám všudypřítomného internetu a rychle se rozvíjejících internetových služeb.
Matěj Myška pro účastníky konference shrnul současný stav: Evropská směrnice „InfoSoc“ (o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti — odtud InfoSoc) zná 21 výjimku a omezení autorského práva, ale jen jediná z nich je pro členské státy závazná, zatímco ty ostatní do svých právních řádů promítnout mohou nebo nemusí.
Ve výsledku je EU v oblasti ochrany duševního vlastnictví slepencem 28 národních úprav, dílem naprosto protichůdných. A kromě toho je ta směrnice už poměrně zastaralá a přinejmenším některá ustanovení třeba českého autorského zákona „na online vůbec nemyslí“.
Připomeňme dále, že Evropský parlament chtěl přispět vlastní iniciativou a že europoslankyně za „Piráty“, Julia Reda, si vzala na starost vypracování zprávy o stavu zavedení a uplatňování zmíněné směrnice. Slovy europoslance Svobody však toho „zneužila“ a namísto zprávy o implementaci vypracovala vlastní radikální návrh na reformu, který jí pak ostatní členové právního výboru ořezali, jak se snažili „vyvážit různé zájmy“.
Pokus o kompromisní sjednocení evropského práva v bodě takzvané „svobody panoramatu“ však vyvolal poprask a odpor v těch zemích, kde tato svoboda platí bez omezení, a sporný bod byl z konečného usnesení nakonec zcela vypuštěn. Usnesení se tak v této otázce nijak nevyslovilo pro změnu stavu současného.
Pavel Svoboda na konferenci shrnul nedávno uniklé „sdělení Komise“, jež má oficiálně vyjít teprve 9. prosince. Evropská komise v něm nastiňuje hlavní rysy legislativního návrhu, který se chystá předložit na jaře 2016.
Junckerova komise by ráda sjednotila zmíněné výjimky — více by jich mělo být povinných v celé EU. Také by chtěla skoncovat s nepřenosností práv zejména k obsahu audiovizuálnímu mezi jednotlivými státy EU (například když si v jedné evropské zemi předplatíte Netflix, abyste k němu neztratili přístup po překročení hranic); Pavel Svoboda se domnívá, že to snadno nepůjde, tyto snahy prý narážejí na tvrzení, že evropská filmová a televizní tvorba by se bez národních licencí nedokázala „ufinancovat“.
Pavel Svoboda (vlevo) v hovoru s Janem Sokolem (vpravo) a sociologem Janem Spoustou (uprostřed)
Komise také doufá v harmonizaci úpravy pro „vytěžování dat“ nebo v zavedení toho, že by šlo do knih v knihovnách nahlížet na dálku, jako to jde, když si do knihovny dojdete.
Řešit se má i otázka odpovědnosti poskytovatelů služeb („platforem“). Komise se chce inspirovat americkým „sleduj peníze“. To Pavel Svoboda popisuje slovy, že se nemají ani tak stíhat drobné přestupky, jako ti, kdo na porušování cizích práv vydělávají.
Podle něj patří k přístupu „follow the money“ i to, že třeba kartová společnost (například VISA) bude „upozorněna“, že se podílí na nezákonných objednávkách, nebo inzerenti na určité „platformě“ budou „upozorněni“, že inzerují tam, kde se porušují práva.
Spory se nejspíše povedou také o odpovědnost za pouhé odkazy na něco, co porušuje práva. V té otázce je už rozsudek v případě C466/12, a to vůči webovým odkazům příznivý, zatímco v případě C160/15 („GS Media“) se soudní dvůr dosud rozhodnutí vyhýbá — alespoň tak hodnotí jeho počínání Matěj Myška.
Europoslankyně Julia Reda se na základě uniklého textu obává také nového útoku na vůbec svobodu odkazovat. (Pro úpravu nyní platnou ve Španělsku Google raději zavřel španělské Google News, než by platil tamním vydavatelům za odkazy na jejich články.)
