Úředníci se tedy sešli na ministerstvu vnitra a založili Projekt. Začali dumat, jak vytvořit centrum životních situací, uvažovali, analyzovali až vymysleli třicetibodový Standard. I požádali tedy Úřad pro veřejné informační systémy o vyhlášení Standardu. Poté se úředníci rozešli zpět do svých úřadů a začali přepracovávat Návody na svých webových stránkách tak, aby odpovídaly třicetibodovému Standardu. A tak sjednocováním svých Návodů postupně urovnávali cestu pro slavnostní příchod Portálu, který se zrodil v městě Libušině, v Praze, v září léta páně 2003.
Strukturované nebo fragmentované?
V diskusích o zpracování životních situací nemůžete přeslechnout jedno slovo: strukturovanost. Pokud si koupíte noviny, pak obvykle víte, že informace ze zahraničí naleznete na páté stránce, inzeráty jsou někde uprostřed a sport je vzadu. Každá rubrika se skládá z článků, každý článek má nadpis, perex a několik odstavců. Jinak řečeno, noviny mají určitou strukturu, která čtenářům usnadní vyhledání právě té informace, kterou potřebují. Slovník je ještě více strukturovaný, umožňuje rychlé nalezení dokonce jednoho konkrétního slovíčka.
Žádné informaci neuškodí, pokud je v rozumné míře strukturovaná. Pokud by se články v novinách nečlenily do rubrik, neměly by nadpisy a nedělily by se do odstavců, čtenář by se v podobných novinách nebyl schopen orientovat. Avšak na druhou stranu, pokud by noviny byly rozstrukturované až do úrovně jednoho slova (jako ve slovníku), pak by celý článek byl schopen přečíst jen masochista. Informace strukturované více, než je zdrávo, se nazývají fragmentované.
Účastníci projektu ministerstva vnitra se docela rychle shodli na tom, že každý návod má mít dvě části, jedna bude určena lidem (takzvaná data, obdoba novin) a druhá bude jen pro vyhledávací programy (takzvaná metadata, obdoba slovníku). Pro část určenou lidem byl vytvořen třicetibodový standard Úřadu pro veřejné informační systémy. Ministerstvo vnitra podle něj přetvořilo značnou část své příručky Úřad není labyrint, viz adresa www.mvcr.cz/agenda/labyrint, řada dalších úřadů zareagovala podobně. Vnitro se při přepracování své příručky pokoušelo najít takovou formu, aby nedošlo k příliš okaté fragmentaci. Naopak tvůrcům Portálu veřejné správy připadaly třicetibodové návody málo strukturované, a tak je obohatili i o další kolonky. Navíc se pokusili co nejvíce zdůraznit strukturovanost návodů i grafickým zpracováním.
A o rozdělení návodů na dvě části už není nikde nic slyšet. Přitom smíchání dat a metadat („novin“ a „slovníku“) dohromady by vedlo k dalšímu živelnému přidávání kolonek k dosavadním návodům.
Pro občany nebo pro úředníky?
V souvislosti se zveřejňováním informací na webových stránkách často zaslechnete slovo občan. Vše se dělá pro občana. Ovšem ať chceme nebo ne, návody k životním situacím budou tvořit úředníci a budou je tvořit tak, aby se líbily zase jiným úředníkům. Nedělejte si iluze, to je princip úřadu a nedá se s tím moc dělat. Můžeme se jen pokoušet více či méně úspěšně zamaskovat úřednický charakter zveřejňovaných informací a trpělivě obrušovat příliš ostré hrany.
Portál veřejné správy se však pokouší o pravý opak – vše se vytváří jen a jen pro blaho občana, proto všude musí být co nejvíce kolonek, všude se musí opakovat tytéž formulace, vše musí být podle číselníků. A kdo nejde s námi, ten jde proti občanovi.
Standardy nebo „Jediný správný program“?
Původní projekt ministerstva vnitra bral na vědomí, že řada úřadů už začala nezávisle na nějakém centru vytvářet své vlastní návody. Cílem projektu bylo vytvořit centrum, které bude umět tyto informace shromáždit a nabídnout občanům na „jednom místě“. Aby to bylo technicky proveditelné, vznikl třicetibodový standard pro životní situace. Úřady by si mohly vybrat, zda chtějí ukládat přímo do centra, nebo zda si budou budovat své vlastní informační systémy na míru.
Výhodou používání standardů je i určitá nezávislost na použitých technologiích. Technologie se dnes rychle vyvíjejí, vznikají a zanikají, návody na řešení životních situací by je však měly přežít. Pokud použitá technologie zanikne, lze standardizovaná data snadněji převést na jinou technologii. Navíc nezapomínejme ani na to, že stát má povinnost archivovat i elektronické dokumenty. Pokud spolu s dokumenty bude muset archivovat i složité technologie, pak se celý proces pořádně prodraží.
Pro příklad něčeho podobného si odskočíme k sousedům do Německa. Zde existuje několik systémů pro sběr dopravních informací. Každý se může rozhodnout pro ten, který mu nejvíce vyhovuje. Data ze všech těchto programů nakonec stejně skončí v jednom centrálním systému VIA, který připravil autoklub ADAC. Pokud se v budoucnu jeden z těchto programů dostane do slepé uličky a zanikne, nic tak hrozného se nestane.
Portál veřejné správy se však rozhodl jít jinou cestou. Všechny návody budou tvořeny pouze v centru. Tím, že všichni budou používat ten „Jediný správný program“, budou všechny návody jednotné, přehledné a naprosto dokonalé. Všichni budou používat tu jedinou správnou technologii. Návody, které se vyskytují jinde, jsou zbytečné, ze zásady nevyhovující.
Spolupráce nebo konkurence?
Filosofie „Jediného správného programu“ pohlíží na existující počítačové systémy jako na konkurenci. Vše mimo „Jediného správného programu“ je špatné. Co na tom, že tyto systémy zde existují už řadu let a mnohé jsou propracovanější než „Jediný správný program“? Že v nich je obsaženo spousta zkušeností? Co na tom, že každý úřad potřebuje vyřešit jiné problémy? Že někde vyjde levněji zaplatit úředníkům přístup k Internetu a jinde se zase vyplatí vybudovat si vlastní síť? Že někde mají přísná bezpečnostní omezení, protože zpracovávají tajné informace nebo osobní údaje? Přeorganizovat, zahodit, dokoupit, přeškolit, vše přizpůsobit „Jedinému správnému programu“!
Bude docela zajímavé sledovat, co se stane, až vstoupíme do Evropské unie. I tam používají podobné informační systémy. Avšak podle filosofie „Jediného správného programu“ jsou tyto systémy konkurenční, přežít může jen jeden. Myslíte snad, že my, Češi, je všechny převálcujeme? Pokud ne, pak si jmenujeme velké komise, které budou léta bádat nad tím, jak přejít k otevřeným a komunikativním systémům, a přitom hlavně nepřiznat, že něco podobného už bylo dávno vymyšlené.
Šetřit nebo šetřit?
Zastánci „Jediného správného programu“ často používají argument, že jeden program je levnější než řada dílčích počítačových systémů. V mnoha případech to platí, například pokud někde bude mít na starost plnění návodů na životní situace jen jeden úředník.
Co ale, když například některý úřad má svůj vlastní informační systém, který řeší i řadu dalších problémů? V tom případě budou muset někteří úředníci být školeni pro práci s více odlišnými programy. Případně bude muset dojít k přeorganizování práce, natažení počítačových kabelů do dalších kanceláří a podobně. V krajním případě si bude muset úřad vytvořit svůj vlastní informační systém a navíc bude muset zaměstnat člověka ručně přepisujícího informace z jednoho systému do druhého.
Je Portál službou ostatním úřadům?
Další stránka způsobu zveřejňování životních situací je čistě psychologická. Původní projekt počítal s tím, že budoucí centrum bude moci ostatní úřady donutit pouze k vyplňování životních situací podle standardu, k ničemu jinému. Kdo by chtěl, mohl by své návody umístit přímo na centrálním počítači. Kdo by si naopak chtěl vytvářet své vlastní programy nebo webové stránky, tak by mu v tom nic nebránilo, jen by musel dodržovat standard a minimální technické požadavky. Úřady by tak mohly do značné míry prezentovat samy sebe.
Portál veřejné správy se k tomu staví jinak. Všechny úřady budou mít povinnost tvořit návody pomocí „Jediného správného programu“. Nebudou tedy prezentovat samy sebe, ale Portál. A za své návody se budou zodpovídat, za chyby budou potrestány. Motivující, že?
Závěr
Zpřístupnění životních situací prostřednictvím jednoho Portálu veřejné správy je určitě správným počinem. Jedná se o službu, kterou budou někteří lidé využívat, a tak se potřebné informace zprostředkovaně dostanou i k širší veřejnosti. Některá dílčí rozhodnutí tvůrců Portálu mi ovšem nepřipadají příliš šťastná. Z vlastní zkušenosti však vím, že když někdo jedná pod tlakem a spěchá, musí se často zpočátku spokojit s polovičatými řešeními, provizorii a omezeními. Na závěr bych tedy Portálu popřál, aby dospěl v službu, se kterou budou spokojeni jak občané, tak i úředníci.
