Jedním z konkrétních úkolů Státní informační politiky (SIP) a následně i jedním z projektů jejího Akčního plánu, je vybudování jednotné komunikační infrastruktury orgánů veřejné správy. Myšlenka je to určitě správná, neboť tyto orgány by měly mít možnost vzájemně komunikovat také elektronickou cestou, včetně toho, aby si mohly předávat a sdílet data, při zajištění potřebné bezpečnosti a spolehlivosti. Nejde tedy zdaleka jen o vybudování určité přenosové kapacity, ale také o otázky kompatibility a interoperability (schopnosti vzájemné spolupráce). Svědčí o tom i následující citát z materiálu Koncepce budování ISVS, který představu této infrastruktury konkretizuje:
Společná komunikační infrastruktura musí komplexně vyřešit technické, síťové, aplikační, bezpečnostní a organizační problémy související s datovou komunikací vůči všem subjektům, a to jak pro vlastní orgány státu, tak pro externí subjekty, tj. občany, podnikatelské subjekty a podobně.
Prvotní představa o realizaci této komunikační infrastruktury byla taková, že se vyjde z toho, co již existuje (hlavně z resortních systémů), vybudují se určité nové části, a hlavně se vše náležitě zkoordinuje. Představu o této koordinaci měl rozpracovat Úřad pro státní informační systém (dnešní ÚVIS), jak vyplývá z následující citace z již zmiňovaného dokumentu Koncepce budování ISVS:
Konkrétní úkoly Úřadu pro státní informační systém: […] Vypracovat návrh koordinace komunikační infrastruktury orgánů veřejné správy, včetně případného zřízení účelové organizace pro poskytování společných služeb.
Z konkrétních požadavků na celé řešení v Koncepci budování ISVS lze citovat například:
Řešení musí být dostatečně ‚otevřené‘, nesmí být vázáno na nějakou vlastní technologii určité firmy nebo určitou hardwarovou či softwarovou platformu.
V České republice existuje několik celoplošných komunikačních sítí. Výběr a následný projekt musí být dán pravidly volné soutěže na základě provedených analýz především s ohledem na ekonomickou efektivitu, spolehlivost, bezpečnost a dostatečnou kapacitu.
Původní Státní informační politika přitom ve svém harmonogramu počítala s tím, že způsob správy páteřní komunikační sítě veřejné správy bude vyřešen již v roce 1999, stejně tak jako měly být připraveny zásady výběru provozovatelů komunikační infrastruktury veřejné správy (s termínem listopad 1999).
Zlatý padák pro odcházející monopol?
V prosinci loňského roku ještě nebylo nic z výše uvedených úkolů realizováno. Místo toho se objevil pokus vyřešit vše dosti odlišným způsobem – na bázi úplného outsourcingu, neboli svěřením úkolu vybudovat a provozovat jednotnou infrastrukturu jedinému subjektu (tedy nikoli za koordinace účelové státní organizace, a s více dodavateli). Tímto subjektem se měl stát Český Telecom (ČTc), který by byl určen formou přímého oslovení jednoho zájemce, a nikoli formou veřejného výběrového řízení.
Napsal jsem o tom tehdy článek s názvem Zlatý padák pro odcházející monopol?, ke kterému mne vedla následující věta z tehdejšího návrhu:
V současnosti je stát podílovým vlastníkem (51,1 %) a s ohledem na připravovaný prodej by byla prodejní cena státního podílu výrazné posílena.
Jednou z motivací tedy bylo zvýšení tržní hodnoty ČTc před jeho plánovaným prodejem. Metaforou se zlatým padákem jsem chtěl zdůraznit souvislost s tím, že ČTc měl záhy přijít o svůj monopol (bylo to těsně před datem 1. ledna 2001).
Zajímavá byla i tehdejší představa o rozsahu toho, co by ČTc měl poskytnout:
- Komunikační infrastruktura by zahrnovala poskytování hlasové fixní a mobilní služby, datových a multimediálních služeb, včetně všech typů terminálů – standardní pevný telefon, mobilní telefon, PC, atd.
- Požadavek na komplexní řešení … umožňuje integrovat dnešní systémy státního a veřejného sektoru do celkového řešení, včetně možnosti zajištění provozu těchto systémů ze strany ČESKÉHO TELECOMU, a.s.
- ČESKÝ TELECOM, a.s. může poskytovat jednotlivým subjektům státní správy a samosprávy komplexní outsourcing všech komunikačních systémů, vnitřní kabeláže a dohledu serverů a PC, a to samostatně či ve spolupráci s renomovanými partnery, integraci stávajících systémů, případně převzetí příslušných technických pracovníků státní správy, zajištění housingu ve vlastních prostorách s ostrahou apod.
Další dějství
Jakkoli celý návrh v prosinci loňského roku působil jako blesk z čistého nebe a úplný výsměch nadcházející liberalizaci telekomunikačního trhu, pravdou je, že se postupně realizoval.
Dalším důležitým krokem bylo vládní usnesení č. 271/2001 z března tohoto roku, které celou zakázku skutečně „přikleplo“ ČTc, a to na základě paragrafu 50, bodu (1) písmene b) zákona č. 199/1994 Sb., o veřejných zakázkách, který říká, že přímé oslovení jednoho zájemce je přípustné:
v případě specializované veřejné zakázky v případech, kdy plnění veřejné zakázky může poskytnout jediný zájemce o veřejnou zakázku
Z informací, které se mi v březnu podařilo získat, vyplývalo, že rozsah zakázky by měl být podstatně menší, než jak předpokládal prosincový návrh: mělo jít v zásadě jen o pronájem okruhů (přenosové služby na úrovni fyzické a linkové vrstvy ISO/OSI), viz článek Zlatý padák nebo horká brambora?.
Po březnovém usnesení vlády byla jmenována meziresortní komise, která zpracovala podklady pro výzvu (jednomu zájemci, tedy ČTc), a následně jednala z tímto subjektem. Výsledkem byl připravený návrh rámcové smlouvy, který vláda schválila v červenci svým usnesením č. 789/2001. Současně s tím vláda uložila meziresortní komisi úkol dopracovat celé předivo smluvních vztahů mezi státem a ČTc.
Následovala příprava konkretizujících příloh Rámcové smlouvy s ČTc, které vláda schválila 10. října 2001, a současně rozhodla o zřízení a statutu „Řídícího výboru pro poskytování služeb komunikační infrastruktury ISVS“.
Koordinátorem celé akce byl za stranu státu určen ÚVIS, který s ČTc uzavře rámcovou smlouvu na pět let, včetně příloh, které vymezují obsah, předmět a portfolio služeb komunikační infrastruktury. Dále ÚVIS uzavře za celou veřejnou správu Základní prováděcí smlouvu, která bude pokrývat poskytování nadresortních a společných komunikačních služeb (a to jak datových, tak i hlasových). Tyto služby bude také jednotně hradit. Jednotlivé orgány veřejné správy pak budou postupně uzavírat své prováděcí smlouvy s ČTc, na poskytování služeb komunikační infrastruktury ISVS podle svých specifických podmínek.
K podpisu rámcové smlouvy mezi ČTc a vládou (zastoupenou ÚVISem) došlo právě včera, 23. října 2001.
Jaké jsou podrobnosti?
O konkrétním obsahu ujednání mezi státem a ČTc nebylo nic zveřejněno. Přesto o něčem vypovídá alespoň tento citát z tiskové zprávy, kterou včera vydal ČTc:
Komunikační infrastruktura vybudovaná ČESKÝM TELECOMEM, a.s., umožní do dvou let připojit a vzájemně propojit všechny subjekty veřejné správy (ministerstva, centrální orgány, krajské úřady, obecní úřady, úřady práce, finanční úřady, školy, knihovny apod.). Cílem projektu je zajistit bezpečnou a ekonomicky výhodnou komunikaci (datovou i hlasovou) včetně přístupu k centrálním informačním zdrojům. Součástí komunikační infrastruktury budou rovněž kontaktní místa veřejné správy, která jsou nezbytná pro přístup občanů k informacím z této oblasti.
Z této citace si odvozuji, že došlo k odklonu od toho, co se tvrdilo v březnu (že půjde pouze o datové přenosové služby na úrovni fyzické a linkové vrstvy), a naopak došlo k návratu k „prosincové představě“ o komplexním zajištění datových i hlasových služeb – navíc včetně všech škol, knihoven atd. Souvislost s tendrem na Internet do škol (a s eventualitou, že by v ní zvítězil někdo jiný než konsorcium se zastoupením ČTc) raději ani nedomýšlím. Zbývá tak ještě vůbec nějaký prostor pro alternativní telekomunikační operátory, když ČTc obsadil celý veřejný sektor? A hlavně, jak jej obsadil – průběh výběrového řízení na Internet do škol je snad čtenářům Lupy dobře znám (naposledy viz Invex 2001: Indoš startuje), a v případě samotné infrastruktury ISVS dokonce bez výběrového řízení, direktivním rozhodnutím státu.
Určité podrobnosti o celé kauze zazněly na nedávném Invexu, kde se ministr Karel Březina vším hned několikrát pochlubil. Uvedl zde například, že hlavním cílem je to, aby orgány veřejné správy nevlastnily a neprovozovaly infrastrukturu, ale kupovaly si služby (což je prý i v souladu se závěry Nejvyššího kontrolního úřadu, který také konstatoval že by orgány veřejné moci neměly provozovat vlastní sítě). Tento záměr nechci kritizovat, co mi vadí, je způsob jeho naplnění.
Stát, který chce nakupovat služby, by tak měl činit efektivně – měl by vytvořit prostor pro to, aby se rozvíjel trh těchto služeb, na kterém by vzájemně soupeřily různé subjekty schopné tyto služby nabízet. Jinými slovy: stát kupující služby by měl ve vlastním zájmu kultivovat trh s těmito službami, a ne jej naopak dusit hned v zárodku tím, že nepřipustí konkurenci a dá „bianco šek“ (exkluzivitu) jednomu dvornímu dodavateli. Jinak se mu může stát, že naopak prodělá, místo toho aby ušetřil.
Konkrétní cenová ujednání mezi státem a ČTc samozřejmě neznám. Jediné, co o nich zaznělo na Invexu z úst ministra Březiny, bylo tvrzení, že tato cenová ujednání by měla být každý rok aktualizována, a to na principu jistého benchmarkingu – ceny by měly být odvozeny od cen dosahovaných na našem trhu i dalšími operátory. To je asi v principu správné, neznám ale konkrétní závislost na reálných tržních cenách.
Co to přinese?
Z konkrétních číselných údajů padla na Invexu zmínka o tom, že stát očekává od celé akce úsporu v řádu desítek až stovek milionů korun na investičních nákladech díky tomu, že orgány veřejné moci již nebudou investovat do komunikačních sítí tak jako doposud. Pokud jde o provozní náklady, zde ministr Březina očekává snížení až o 25 procent (stejný odhad uváděl již v březnu). Letos se prý tyto provozní náklady pohybují někde kolem dvou miliard korun, v příštím roce se očekává jejich pokles na 1,7 miliard. To umožňuje získat určitý rámcový obrázek o tom, jakou velikost má celá zakázka pro ČTc.
Na představu o úspoře 25 procent provozních nákladů si dovolím reagovat vlastním názorem: připadá mi to málo. Jsem přesvědčen, že dobře provedená liberalizace telekomunikačního trhu by snížila cenovou hladinu telekomunikačních služeb ještě výrazněji. Především by se ale toto zlevnění, jistě doprovázené lepší dostupností telekomunikačních služeb, jejich vyšší kvalitou atd., týkalo všech uživatelů telekomunikačních služeb, tedy i soukromého sektoru, a v neposlední řadě také občanů tohoto státu. Řešení, které stát zvolil, se naopak týká pouze jeho (resp. orgánů veřejné moci), zatímco vůči privátnímu sektoru a vůči občanům se projeví spíše důsledky celkového přidušení konkurence na telekomunikačním trhu.
