Asi před rokem se naše společnost, provozující na globální trh orientovaný internetový obchod s českou vážnou hudbou, dostala do stavu, který se zdál být vhodným pro hledání investora. Měli jsme určitý nápad – opravuji: business plan – který by nás mohl posunout hodně kupředu, ale který byl finančně velmi náročný. Vedle toho začala mít naše „kamenná prodejna“, jejíž zisk nás do té doby smiřoval s určitou ztrátou e-shopu, potíže dané všeobecným poklesem trhu a přesunem našeho zájmu z „kamenného světa“ do světa Internetu. A přestože v tu chvíli již uplynulo pár měsíců od prvního splasknutí bubliny na NASDAQ, člověk v té době ještě stále na každém kroku narážel na historky o tom, jak podnikatel díky investorovi ke štěstí přišel.
Takže je rozhodnuto: získáme do naší firmy investora. A k tomu je v českých zemích prý určeno First Tuesday (pro neznalé: First Tuesday pořádá každé první úterý v měsíci setkání podnikatelů, investorů a novinářů, vstup a občerstvení je po registraci zdarma). První návštěva však je zklamáním: místo toho, aby se bavili podnikatelé s investory, se baví podnikatelé s podnikateli a investoři s investory a kromě nich je tam ještě třetí, nejpočetnější skupina: žloutou tečkou označení novináři a pozorovatelé, kteří se jen tak mimochodem samozřejmě baví také jen s novináří a pozorovateli.
Nic však ještě není není ztraceno: First Tuesday pořádá Bootcamp, akci, při níž chce do hlav podnikatelů nalít informace, které jim následně pomohou vydělat na Internetu sto milonů. V záplavě banalit, před kterými jsem nakonec předčasně utekl, se dovídám i pár zajímavých – a jak se později ukázalo – docela důležitých informací (pane Romane Staňku: díky). Cesta k získání investora se však zatím nijak nezkrátila.
Pak přichází další akce, kterou First Tuesday pořádá společně s poradenskou firmou PriceWaterhouseCoopers: First Funding, neboli soutěž o nejlepší business plany. Výherci dostanou příležitost prezentovat se vybraným investorům.
Odesíláme business plan, a není pro nás (samozřejmě) žádným překvapením, že nás PWC vybírá mezi ony šťastlivce, kterým se mají otevřít dveře do velkého světa.
Nyní si dovolím trochu odbočit. Bydlím v malé obci kousek za Prahou a každé ráno jezdím do práce vlakem. Na nádraží se stále schází ti samí lidé, a není proto nijak ku podivu, že jsme si s jedním ze Spolucestujících podobného věku a podobných zájmů (tento dobrý muž bude v našem vyprávění hrát klíčovou roli, a proto ho zde budu psát s velkým písmenem) začali čekání na zpožděný vlak a následnou cestu v přeplněném vagonu krátit společným nadáváním na úroveň Českých drah a tlacháním o rozličných tématech. A právě v den, kdy jsem jel na zmíněnou akci First Funding, jsem se Spolucestujícímu poprvé zmínil o našem hledání investora a o tom, co si od toho slibujeme.
Vlastní akce First Funding rozhodně není nezajímavá. Dozvídáme se nové věci, získáváme zajímavé zkušenosti a hlavně se seznamujeme s dvěma investory, kteří mají zájem pokračovat v dalším jednání. Ve chvíli, kdy se k těmto dvěma přidává ještě třetí, je – jak se zdá – vše na dobré cestě. Už se skoro vidíme, jak podepisujeme smlouvu, získáváme velký balík peněz, nabíráme nové zaměstnance a na úvodní straně Wall Street Journal vychází článek o naší firmě…
Věci se však vyvíjejí úplně jinak. Jednání s jedním z investorů se nekonečně vleče a my ztrácíme důvěru v jakýkoli konec. Druhý z investorů se jeví v jasnějších konturách, z mlhy však vystupují i věci, které se nám zdají jako zcela nepřijatelné. Připadá nám, že bychom za určitých podmínek mohli snadno přijít o všechno. Třetí investor, kterého jsme požádali o mnohem méně peněz, jedná sice rychle, ale nakonec nemá zájem.
Ve chvíli, kdy začínáme zjišťovat, že získání investora bude trvat mnohem déle, než jsme původně čekali, se vývoj obrátí nečekaným směrem. Jednoho krásného dne se mě Spolucestující ptá, zda ještě někoho hledáme, kolik chceme peněz a jaké máme kromě peněz na investora další požadavky. Odpovídám a Spolucestující říká, že jeho otec má nějaký kapitál a hledá, kam by ho vhodně investoval.
Ten den nemá vlak žádné zvláštní zpoždění, a proto není dost času na podrobnější rozhovor. Během následujících dní se však domluvíme k oboustranné spokojenosti a asi za dva měsíce získáváme potřebné peníze pro rozvoj i nového společníka do firmy. Nebýt First Tuesday, téměř jistě by k tomu nedošlo.
Co říkáte? Že hledání investora je hedáním venture kapitálu, a ne nějakého chlapíka, který nechce své peníze nechat ležet v bance? Že to, co jsem právě popsal, je klasickým příkladem financování způsobem FFF (friends, fools, family)? Že získání skutečného investora nás teprve čeká? Až na to poslední máte bezpochyby pravdu. Nic to však nemění na faktu, že jsme (a náš investor, jak doufám, rovněž) zcela spokojeni. Nezískali jsme velké peníze, které by nám pomohly k raketovému růstu, ale které bychom také nemuseli vydělat zpět.
Získali jsme ale dost k tomu, abychom se mohli dále rozvíjet a abychom se dostali z červených čísel do černých. Náš růst je sice pomalejší a nemohl jsem si na cestu do práce koupit služební jaguár, ale peníze od investora nám stejně pomohly, a už začínáme vydělávat. A bez důležitosti není ani to, že nemáme za zády investora, který se stále dívá na kalendář a přemýšlí, kdy už bude svou investici exitovat, tedy nejspíše prodat naši firmu nějakému strategickému partnerovi. Přece jen bychom náš business dělali ještě chvíli rádi sami.
ČLÁNKY DO MAILU