Nepočítané formy přístupu na Internet jsou vyhledávaným hitem. Za několik set korun měsíčně pomalu, za něco přes tisíc rychleji, při větším připlacení nejrychleji. Zákazníci na to letí, stahují data a nabízejí je ke sdílení. Zdá se, že všechno funguje na jedničku.
Když opomeneme právní stránku využívání výměnných sítí, přesněji řečeno obsahu na nich, zůstane nám neméně zajímavá stránka technická. Výměna souborů, uživatelem tolik vítaná a ceněná, s sebou nese dva doprovodné jevy. Jsou jimi velký download i upload, značné množství přenesených dat. S kvanty v řádu desítek až stovek gigabajtů měsíčně se počítá spíše u sítí pro připojení firem než domácností. Přesto je možné se i u domácností s takovýmito čísly setkat, pokud mají dostatečně rychlou nepočítanou linku. Sítě ISP to přetěžuje, a tak se začíná sahat k restrikcím.
„Férové použití“, tvarování provozu, omezování rychlosti po překročení kapacity nebo daného množství dat a další. To jsou jen některé z možných technik, které mají zákazníka – uživatele omezit a odradit od nadměrného stahování. Jenže, upřímně řečeno, on nadměrně stahovat (a také sdílet) chce. Je to jeho výslovné přání, a proto si nepočítanou linku pořídil. Jinou variantou je zdražení služby. To ovšem připadá v úvahu jen stěží, pokud existuje rozvíjející se a v poslední době skutečně fungující (začínající fungovat) konkurenční prostředí. Alternativou je domluvení se na zdražení s konkurencí, zde ovšem začínají fungovat právní antikartelové nástroje. Podobný efekt jako zdražení může mít odstřižení protokolů výměnných sítí. Kromě útěku uživatelů však není spolehlivé, některé protokoly lze jen velice obtížně kontrolovat, natož pak blokovat, a obecně, lidé nemají restrikce jakéhokoliv typu rádi a jsou, například v zájmových nátlakových skupinách, schopni proti nim velmi účinně bojovat. Výsledkem je, že nepočítané linky se stávají problematickými právě pro to, čím se snaží přitáhnout uživatele – neomezeným objemem dat.
Na počátku tohoto rozvíjejícího se problému stálo špatné pochopení nabízené a vyžadované služby. Barevné sny o placených službách s přidanou hodnotou se rozplývají, i když se zdá, že se některé z nich po letech nebo dokonce desetiletích začínají uvádět do chodu. Divoké, špatně monitorovatelné a především nikomu nic nevydělávající výměnné systémy se tak staly přívěškem, slepým střevem internetových služeb, kterého se není jak zbavit a které začíná některé ISP a nejen je pořádně bolet.
Omezování provozu sekundárními nástroji, tj. záměrným zpomalováním nebo zahazováním paketů, je dočasné řešení, které může odlehčit jinak přetížené infrastruktuře pouze do té doby, než se je podaří obejít nebo než je uživatelé začnou, vcelku oprávněně, vnímat jako vyslovenou diskriminaci. A tedy poškozování svých zájmů. V tom případě se ovšem opět budou bránit.
Debaty nad problémem přetížení a nadměrných přenosů jsou debatami nad jedním ze základních problémů poskytování služeb. A sice, zda je třeba řídit se požadavky zákazníka, a nebo vlastním pohodlím poskytovatelů. V prvním případě hrozí reálné nebezpečí, že se provozování vysokorychlostních nepočítaných linek stane velmi rychle špatně vydělávajícím obchodem. V případě druhém hrozí ale odliv platících zákazníků za někým, kdo, byť dočasně, zajistí to, po čem ve skutečnosti prahnou.
Pokusy prodávat služby s přidanou hodnotou, které by mohly vzniklou diskrepanci jednak pokrýt, jednak zákazníka odvést od bezplatných výměnných služeb, jak se zdá, zatím poměrně úspěšně krachují. Restrikce nepomáhá a zdražování není řešením, společně postupovat dost dobře nelze. Co s tím? Nalezení kompromisu v této otázce je jedním z podstatných milníků, kterými se svět českých, ale také evropských a zaoceánských ISP bude muset dříve nebo později prodrat. A zatím je všestranně uspokojivé řešení sice hledáno, avšak na druhou stranu odkládáno. To není možné dělat donekonečna.
