Podmořské datové kabely. Zní to velmi exoticky, jsou však součástí naší denní praxe. Právě jejich prostřednictvím přistupujeme k řadě populárních serverů v USA, Kanadě a dalších státech. Proto se domnívám, že i pro rozeného suchozemce, jako je většina našich čtenářů, je zajímavé, co se v této oblasti děje.
Minulý týden jsem ve městě valčíků a řízků (konzumovat v uvedeném pořadí!) absolvoval 33. RIPE meeting. Upřímně řečeno jsem očekával, že tato akce bude informačně poněkud výživnější, nicméně pár zajímavých příspěvků tam zaznělo. Jeden z nich přednesl Daniele Bovio a týkal se právě transatlantických kabelů.
Ten první byl položen v roce 1858 a fungoval jen necelých 50 dnů. Za tu dobu přenesl 271 zpráv. Pokud poplatky za ně měly pokrýt náklady, nechtěl bych být v kůži odesilatelů…
V současné době se pochopitelně kladou kabely optické. Nepříliš dlouho – ten první klesl na dno v roce 1988 (a používá se dodnes). Kabely však nejsou čistě optické, protože světelný signál je třeba zesilovat. Jelikož elektrifikace oceánského dna zatím za moc nestojí, musí být zesilovače napájeny prostřednictvím kabelu.
Podle použité technologie a přenosové rychlosti je třeba instalovat zesilovače každých 35 až 80 km. Jedná se o vřetenovitá monstra vzdáleně připomínající motýlí kukly. Ovšem tu housenku bych potkat nechtěl – zesilovač je zhruba 3 m dlouhý a v nejširším místě má průměr asi 30 cm.
Jedná se skutečně o obyčejný zesilovač. Z jedné strany přijímá světelné signály a na druhé je vysílá s vyšší intenzitou. Nesnaží se signál dešifrovat, rozpoznávat jedničky a nuly a restaurovat jejich původní podobu. Toto chová ní vypadá jako krok zpět k analogovému zesilování, ale umožňuje změnit vysílací technologii na koncích kabelu a zvýšit tak dodatečně jeho přenosovou kapacitu.
Jednou z takových metod, která se v současné době intenzívně používá, je WDM (Wavelength Division Multiplexing). Původní uspořádání optického kabelu je jednoduché – z jedné strany do něj svítíte laserem s přesnou vlnovou délkou, na druhé straně přijímáte signály optickým čidlem. Jedno vlákno tak ztělesňuje jeden komunikační kanál.
Pak si však někdo vzpomněl na středoškolskou fyziku. Proženete-li paprsek bílého světla optickým hranolem, vznikne působivá duha. Složky světla s různými vlnovými délkami (barvami) se zlomí pod různými úhly a dojde tak k jejich prostorovému oddělení. Princip WDM je na světě.
Do optického vlákna se nesvítí jednou, ale několika různými vlnovými délkami, které se na straně přijímače vzájemně oddělí. Co vlnová délka, to nezávislý přenosový kanál. Kapacitu optického vlákna tak můžete několikanásobně zvýšit. Používá se až osm různých vlnových délek.
V současnosti se však již tlačí do popředí DWDM (Dense Wavelength Division Multiplexing) s dvanácti a více vlnovými délkami. Na letošek byl ohlášen systém používající 48 barev. Jelikož by každý z těchto kanálů měl mít přenosovou rychlost 10 Gb/s, dostáváme celkovou kapacitu téměř půl terabitu. Už aby to bylo!
Dokončení, věnované současnému stavu podmořských kabelů, najdete na Lupě zítra.
